sv. Helena

Helena, mater Constantini imperatoris

18. srpna, připomínka
Postavení:	císařovna
Úmrtí:	asi 329
Patron:	měst Frankfurtu, Pesara a Ascoli, biskupství trevírského, bamberského a basilejského; je patronkou dolů, hledačů pokladů, barvířů, výrobců jehel, ale také ochránkyní proti blesku a ohni, pomocnicí k nalezení ztracených věcí a odhalení krádeží
Atributy:	císařská koruna, kostel, kříž, hřeby

ŽIVOTOPIS

Pocházela z Bithýnie. S Konstanciem Chlorem, kterého upoutala svou krásou, měla syna Konstantina, pozdějšího císaře zvaného Veliký. Od něj se jí dostalo povýšení do císařské hodnosti a stala se pak vzornou křesťankou s citlivým vztahem k chudým a trpícím. Stavěla chrámy a jak se traduje, ve své horlivosti nalezla i pravý Kristův kříž. Zemřela ve vysokém věku v Nikomédii.

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

POZDNÍ POVOLÁNÍ MILUJÍCÍ ŽENY V DĚJINNÉM RÁMU VELKÉ ŘÍŠE

Narodila se asi kolem roku 255 v Drepanum (jejím synem bylo přejmenováno na Helenopolis) v maloasijské Bithýnii (v dnešním Turecku). Ač nevznešeného původu, stala se družkou vysokého římského důstojníka Konstancia Chlora, kterého upoutala svou krásou. Kolem roku 280 se jim v Naissus (Niš v Srbsku) narodil syn Konstantin, kterého s láskou dobře vychovávala. Kolem roku 293 její muž Konstancius dal přednost kariéře a vyměnil ji za Theodoru, dceru císaře Maximiana Herculea, se kterou se oženil.

Maximian Herculea, vládnoucí Západu z Milána, byl od r. 285 spolucísařem Diokleciána, který od předcházejícího roku panoval nad světovou říší Římskou sám a od r. 285 vládl z Nikomedie Východu. Vládnout, znamenalo též bránit se útokům vnějších nepřátel. Proto si každý v r. 292 vybral pomocníka jako pretoriánského prefekta s vojenskými schopnostmi. V roce 293 Dioclecián zavedl formu vlády, v níž předsedaly dvě dvojice panovníků, tzv. tetrarchii, a pomocníkům byla svěřena vláda jakoby nad čtvrtinou území s titulem "císař" (byli označováni i jako spolucísaři). Novými spolucísaři se tak stali Konstancius Chlorus vybraný Maximianem s titulem "augustus" a Galerius, partner augusta Diokleciána. Jedna dvojice vládla západní říši a druhá východní. Zatímco Galerius působil v panonském Sirmiu, Konstancius Chlorus sídlil v Trevíru a jeho území zahrnovalo Gallii a Británii (t.č. v rukou uzurpátora Carausia). Jeho augustus Maximian sídlil nejprve v Miláně a poté v Ravenně. Oba augustové skončili vládu r.305 a na jejich trůny dosedli císařové.

Konstancius Chlorus následující rok zemřel a vojsko prohlásilo jeho nástupcem syna Konstantina, kterého měl s Helenou. Ten po vyřízení záležitostí v Anglii přistál v Galii a r. 311 vytáhl na Řím. Tam se totiž usadil syn Maximiana Herculea Maxencius.

K Římu táhnul s pouhými 90.000 mužů pěchoty a 8.000 jezdci, zatím co jeho protivník měl pěchotu 170.000 bojovníků a 18.000 jezdců. V úzkosti prosil jediného pravého Boha o pomoc a pak spatřil na obloze světlý zářivý kříž a kolem něj nápis v řečtině "V tomto znamení zvítězíš." Ve snu pak byl prý Kristem vyzván, aby toho znamení užíval a s ním u Milnijského mostu zvítězil.

Helena se pravděpodobně od propuštění Konstanciem zdržovala v Trevíru. Její syn, který se po otcově smrti stal císařem a po vítězství nad Maxencianem (r. 312) i jediným vládcem západní říše, si zachoval lásku k matce a povolal ji na císařský dvůr jako císařovnu s titulem Augusta. Dovolil jí užívat pokladnice a nechal razit mince s jejím obrazem. Ze všech darů, které více jak 60letá Helena dostala, si nejvíce vážila víry a pozdní povolání se snažila dohnat horlivostí a štědrými skutky k povznesení Církve. V Římě se postarala o vystavění chrámu sv. Kříže a v Cařihradě zasvěceného apoštolům.

Kolem r. 325 vykonala významnou pouť do Svaté země, údajně na pokyn ve snu. Na Kalvárii se prý setkala s pohanstvím v podobě uctívání Venuše. Její modlu dala zničit a nechala očistit Golgotu od nánosu zeminy a smetí. Nalezla přitom, s přispěním Jeruzalémského biskupa Makaria, Kristův kříž, trojici hřebů i Spasitelův hrob. (Dle tradice k potvrzení pravosti Kristova kříže došlo dotekem mrtvého, který ožil.) O její zásluze na nalezení kříže mluví v témže století sv. Ambrož, který Helenu nazval "Velkou ženou svaté památky". V Palestině, na hoře Olivetské, nechala postavit basiliku Nanebevstoupení a basiliku Narození v Betlémě. Velmi cítila s lidmi v nouzi, s trpícími a pomáhala jim. Mnozí byli od ní obslouženi u jejího stolu, jiní propuštěni z vězení nebo z nucených prací. Helena zemřela 18. 8. 330 v Nikomédii (dnešní Izmir) v Turecku.

Sv. Helena je pohřbena na Kapitolu v chrámu S. Maria in Aracoeli v Římě. K uznání její svatosti došlo aklamací lidu i schválením církevní autoritou.

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

Helena objevila kříž Spasitele v zemi a odstraňovala ho v životě bližních. Tam se ho musím naučit vidět i já, vcítit se do potřeb druhých začít jim opravdu pomáhat.

Bože, Tys vedl svou služebnici Helenu k správnému poznání a naplnil ji svou láskou; prosíme Tě: naplň těmito svými dary i nás, abychom Ti sloužili s upřímným srdcem jako ona a vydávali o Tobě svědectví svou vírou i životem. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

(na podkladě závěrečné modlitby breviáře)

Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Helena, mater Constantini imperatoris (asi 329); Agapitus, m. Præneste (s. inc.); martyres Mass (s. III/IV); Macarius, hegumenus (850); Mannis Guzmánw (ca. 1235); Rainaldus de Concoregio^♦ (1321); Franciscus Arias Martín^♦ (1936); Iacobus Falgarona Vilanova et Athanasius Vidaurreta Labra^♦ (1936); Rosa a Domina Nostra a Bono Consilio Pedret Rull^♦ (1936); Albertus Hurtada Cruchaga (1952); Leo, m. Myræ (s. III/IV); Firminus, ep. Metien. (s. IV); Eonius (502); Leonardus^♦, abbas (1255); Paula Montaldi^♦ (1514); Antonius Banassat^♦ (1794); Martinus Martínez Pascual^♦ (1936); Vincentius Maria Izquierdo Alcónw (1936)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský