sv. Petr Julián Eymard

Petrus Iulianus Eymard

2. srpna, nezávazná památka
Postavení:	kněz, zakladatel kongregace SSS
Úmrtí:	1868
Atributy:	kněz v ornátu, Nejsvětější svátost v monstranci

ŽIVOTOPIS

Pocházel z La Mure d´Isères v diecézi Grenoble. V roce 1834 se stal knězem a po pěti letech vstoupil do řádu maristů. Odtud r.1856 odešel a v Paříži založil kongregaci Nejsvětější svátosti, tzv eucharistiánů. Celý život vynikal v čistotě a chudobě.

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

ŠIŘITEL ÚCTY A LÁSKY K EUCHARISTII

Narodil se 4. 2. 1811 v La Mure d´Isères, v městečku uprostřed Francouzských Alp. Rodiče měli 10 dětí, ale s Petrem přežila jen jeho sestra Marie. Otec za Francouzské revoluce musel pro svou víru opustit zemědělské hospodářství. Vystřídal i práci kováře, tesaře a lisoval ořechový olej.

Matka se denně stavovala s dětmi v kostele a v Petrovi od dětství rostla láska a důvěra v eucharistického Ježíše. Rád pomáhal, býval zvídavý a snad poněkud přecitlivělý se sklonem k vznětlivosti, s níž zápolil i později. Od dětství toužil po kněžství, ale otec počítal, že převezme výrobnu oleje a tak byl rezolutně proti.

V té době byl náboženský život poznamenán jansenismem, s přehnaně přísným obrazem Boha. Petr až při první zpovědi se dozvěděl, že jde o Boha milosrdného a milujícího. Ve 13 letech na pouti u Panny Marie Dobré rady se setkal s knězem, který mu poradil, že pro vstup do semináře je zapotřebí učit se latinu. Koupil si tedy latinskou gramatiku a tajně se učil. V 17 mu otec vybral nevěstu a prohlásil, že mu na studia nepřispěje. Petr pak pomocí dobrodinců sice získal v alumnátu místo pro chudé, ale s důrazem na čtvrté přikázání ho nesměl nastoupit. Až r. 1829 při lidových misiích mu pomohl kněz z oblátů Neposkvrněné, který otci domluvil. Petr chtěl pak vstoupit do řádu maristů v Marseille, ale záhy zjistil, že ho tam Bůh nevolá. Zintenzivnil studium, prošel nemocí, přitom se učil hrát na housle i kytaru.

Ve dvaceti letech, v říjnu 1831 nastoupil do semináře v Grenoblu a o tři roky později byl vysvěcen na kněze. Během pěti let ve francouzských farnostech získával důvěru věřících, poznával jejich potřeby a učil je katechizmu. Studoval Bibli, spisy sv. Tomáše Akvinského, dogmatiku a církevní dějiny. Středem jeho života se natolik stala láska k Eucharistii, že sám sebe označil za zajatce velkého Zajatce v Eucharistii.

V roce 1837 byl biskupem jmenován farářem jedné zpustlé a od revoluce neobsazené farnosti v blízkosti svého rodiště. Při té příležitosti, v místě kde byl pokřtěn, s vděčností obnovil své křestní sliby a uvažoval o ceně svátosti křtu pro život. V novém působišti na sebe upozornil tím, že si začal opravovat kostel. Svým nasazením a přátelským jednáním s velkou láskou k chudým vyvolal pozornost lidí. Všimli si jeho velké skromnosti a znovu začali chodit do kostela.

Rádcem P. Petra Juliána Eymarda byl Jan Maria Vianney z nepříliš vzdáleného Arsu, který prožil něco podobného.

Petr Julián nosil v srdci stále větší touhu stát se řádovým knězem. Navštívil proto Lyon, kde vznikla společnost Mariina tzv. maristé. Po obtížně získaném souhlasu biskupa Petr tajně opustil svou farnost, protože počítal s tím, že mu farníci budou bránit odejít. Ti si ho pak přesto našli v Lyonu, aby si ho z kláštera odvedli. To se jim nepodařilo, ale Petr si pak více kladl otázku, zda je skutečně na správném místě.

Brzy v malém semináři maristů se stal spirituálem a později ho generální představený povolal k sobě. Petr, řeholním jménem Julián, se stal provinciálem, byl pověřen péčí o domy kongregace v zemi i v zahraničí. Stal se také žádaným kazatelem, exercitátorem a vyhledávaným duchovním vůdcem. Přitom práce ve správě mu byla potřebnou průpravou k pozdějšímu založení jeho nové kongregace.

V roce 1845 měl při průvodu Božího Těla zážitek, který popsal slovy: "Nesl jsem Nejsvětější Svátost a má duše se cítila velmi blaženě. Byla proniknuta vírou a láskou k Ježíši a jeho Svátosti. Položil jsem mu k nohám všechno: Církev, Francii, sebe samého." Uvedl také, že od začátku měsíce silně cítil k Ježíši náklonnost, která ho nutila, aby všechny lidi přivedl k lásce našeho Pána v Eucharistii.

Při vizitacích svého řádu r. 1849 byl v Paříži a seznámil se tam s Raimundem de Cuers, který založil sdružení pro adoraci.

O dva roky později prožil u Matky Boží ve Fourviere "milost povolání." Cítil potřebu řeholní společnosti, která by u Pána v Nejsvětější Svátosti bděla, uctívala ho a přiváděla další k jeho úctě. Zprvu zvažoval společenství při své kongregaci, ale v dalším roce mu bylo jasné, že ji má opustit.

Podle jeho slov se mu Panna Maria zjevila v bílém hávu a řekla, že si přeje, aby se zasvětil šíření úcty k jejímu božskému Synu v tajemství eucharistie. Petr Julián cítil, že život Boží milosti plynoucí ze všech svátostí, počínaje sv. křtem a zejména pak z eucharistie, je nedostatečně zdůrazňován a chtěl to napravit.

Nechal se uvolnit ze závazků řehole maristů a r. 1856 založil v Paříži kongregaci kněží Nejsvětější svátosti, tzv. eucharistiánů, kteří by podporovali úctu k eucharistii a setrvávali v její adoraci. Mezi prvními třemi novými spolubratry byl Raimund de Cuers. Dům dostali od pařížského arcibiskupa, ale přesto jejich začátek byl poznamenán tvrdou chudobou. Měli jen prostěradla, dvě lžičky a čtyři prkna. Petr Julián do dopisu napsal: "nikdy bych nezažil chudobu nebo mateřskou Boží dobrotu bez našeho nynějšího postavení ..Moje srdce jásá při pohledu na tento Betlém."

K otázce nedostatku dalších povolání uvedl: "Povolání nemůžeme vytvořit, je to věc Krále, aby zval, nikoliv služebníka." Jejich komunita se rozrostla na 12 bratrů až v listopadu 1858. Od papeže Pia IX. podepsaný schvalující dekret o papežské aprobaci pro kongregaci Nejsvětější Svátosti Petr Julián převzal 3. 7. 1863 v Římě.

Během dalších let založil ještě jako 2.řád kongregaci "služebnic Nejsvětější svátosti oltářní" a dále kněžské bratrstvo i laický spolek.

Poslední léta provázely Petra Juliána mnohé těžkosti. Raimund de Cuers se s ním rozešel a odstěhoval se do poustevny. Dopadl na něj pocit osamocenosti, vnitřní temnoty, marnosti i těžká migréna a potíže dalších chorob. Sužovala ho nespavost zneschopňující mu činnost. Měl pocit, že padá pod křížem a tehdy mu spolubratr řekl: "Je třeba abys trpěl a obětoval se jako konsekrovaná hostie." Petr Julián pak své utrpení, nazýval trnovou korunou, kterou člověk musí čas od času nosit a přispíval k rozkvětu kongregace.

V létě 1868 se byl zotavovat z těžké nemoci u sestry v rodišti a při návratu byl zasažen mozkovou mrtvicí a nemohl mluvit. Za péče dvou spolubratrů, kteří za ním dojeli, zemřel 1. srpna. Jeho tělo bylo po 10 letech shledáno neporušené a přeneseno do kostela Corpus Christi v Paříži.

Blahořečen byl r. 1925 a 9. 12. 1962 papežem Janem XXIII . kanonizován.

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

Pomodlím se desátek, "který ustanovil eucharistii" a poděkuji za všechny přijaté svátosti, bude-li to možné, při dnešní návštěvě kostela.

Bože, Tys vyvolil svatého Petra Juliána k životu v chudobě a čistotě a povolal ho k založení kongregace přispívající k patřičné úctě Tvému Synu v eucharistii. Prosíme Tě dej, abychom podle jeho vzoru celým srdcem lnuli k Eucharistii a setrvali v lásce. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Eusebius, ep. Vercellen (371); Petrus Iulianus Eymard (1868); Maria Virgo Angelorum de Portiuncule (/rok vysvěcení 1223/); Rutilius (ante 212); Stephanus Pp I (257); Centolla (s. inc.); Maximus, ep. Patavin. (s. III/IV); Serenus, ep. Massilien. (post 601); Betharius (ca. 623); Petrus, ep. Oxonien (1109); Ioanna^♦, mater s. Dominici (s. XIII in.); Philippus a Iesu Munárriz Azcona, Ioannes Díaz Nosti et Leontius Pérez Ramos^♦ (1936); Zephyrinus Giménez Mallaw (1936); Franciscus Calvo Burillo^♦ (1936); Franciscus Tomás Serer^♦ (1936)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský