Bernardus, abbas Claravallen. et doctor Eccl
| 20. srpna, památka | |
| Postavení: | opat OCist a učitel církve |
| Úmrtí: | 1153 |
| Patron: | včelařů, voskařů; Janova a Gibraltaru; vzýván jako pomocník v hodině smrti a proti dětským chorobám |
| Atributy: | cisterciácký opat, drak, kniha, P.Maria, pes, úl, lebka |
ŽIVOTOPIS
Pocházel ze šlechtické rodiny ve Fontaines-lès-Dijon ve Francii. V roce 1111 vstoupil se čtyřmi bratry do cisterciáckého kláštera v Cîteaux. Po čtyřech letech byl pověřen zbudováním kláštera v Clairvaux a stal se v něm opatem. Z nového kláštera šířil do Evropy cisterciáckou reformu. Hodně cestoval a založil přitom 160 dalších klášterů. Urovnával spory, bojoval proti herezi, zorganizoval dvě křižácké výpravy na osvobození Božího hrobu. Jeho život se vyznačoval mariánskou úctou, úsilím o pokoru a heroickou lásku. Zanechal mnoho spisů. Hned po jeho smrti bylo žádáno svatořečení.ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI
"MUŽ DVANÁCTÉHO STOLETÍ"Tak jej později nazvali historici. Narodil se r. 1090 nebo 1091 na zámku Fonaines-lés-Dijon v severovýchodní části Francie. Otec Tecelin byl rytířského stavu a zbožná matka Aletha byla dcerou hraběte Bernarda z Montbaru. Bernard byl třetí ze šesti synů a jedné dcery. Od dětství se v něm rozvíjel duchovní život, pro který měl vzor ve své matce, na které byl dost citově závislý. Větší citový vztah ze strany matky byl podpořen i snem před Bernardovým narozením. Zdálo se jí, že ve svém lůně nosí bílého psíka. Toto jí prý bylo vyloženo zpovědníkem v tom smyslu, že očekávaný potomek bude jako věrný pes střežit Boží dům a štěkat na nepřátele víry.
Bernardův vztah k Panně Marii byl ovlivněn již v dětském věku o vánocích, kdy ji ve snu viděl s novorozeným Spasitelem a dále pak častou rozjímavou modlitbou. Když mu v září 1107 zemřela pozemská matka, dostala ho z krize láska k matce nebeské.
Vystudoval na klášterní škole řeholních kanovníků v St. Vorles, v Chatilloně, kde vynikal pro své nadání v latině, básnickém projevu i v řečtině.
V 19 letech, s ukončením studií, začal prožívat období těžkých vnitřních krizí, při nichž až heroicky chránil svou čistotu. Udává se, že v boji s pokušením jednou skočil do zamrzajícího rybníka, podruhé na cestách s přáteli, když byl sváděn domácí paní při ubytování, bránil se jí voláním "loupežníci!" Přátelům vysvětlil, že šlo skutečně o loupežný pokus připravit ho o čistotu. Příbuzní mu doporučovali slibnou vojenskou dráhu, ale Bernard překonal i toto pokušení a s myšlenkami na matku se rozhodl pro řeholní život. Oslovil ho ideál sv. Benedikta ve své přísnější podobě, kterou žili cisterciácští mniši.
Začal tak žít v Chatilloně na rodovém statku, kde se k němu připojilo 30 mladíků, údajně i všichni rodní bratři. V roce 1112 se všemi přešel do kláštera v Citeaux (lat. Cistercium), založeném před 14 lety sv. Robertem z Molesme (s pam. 17. 4.). Přijal je jeho druhý nástupce Štěpán Harding, který sepsal pravidla řádu a nazval je "listinou lásky". Bernard zde vynikal ctnostným životom a příkladnou disciplínou. V roce 1115 byl zvolen za představeného pro novou komunitu v Clairvaux. Ve 25 letech proto přijal kněžské svěcení i opatskou hodnost a s 12 řeholníky se pustil do vybudování nového kláštera v jasném údolí (lat. Clara Vallis). Ono jméno mu dali řeholníci při přetváření zarostlé, z části močálovité pustiny, dříve označované za pelyňkovou. Zde odvodňovali, káceli a s radostí budovali. O přijetí do nového kláštera projevili nečekaně velký zájem mnozí vznešení muži, učení stejně jako prostí. Bernard ctnostným životem ukazoval smysluplný směr vedoucí k životu s Bohem. Vedle života modlitby se věnoval intenzivní apoštolské činnosti. Příkladně se učil ovládat svou prudkou povahou a s pokorou uznávat své meze a nedostatky. Díky své povaze dovedl být rozhodným a vůdčím typem, který pozitivně ovlivňoval druhé.
Na výzvu biskupa rozšířil své kazatelské působení a současně začal i s písemnými projevy. K prvním spisům patří "Chvály Mariánské" a "O milosti a o svobodné vůli." Přispěly k jeho věhlasu a byl volen za rozhodčího ve sporech velmožů i za rádce církevních hodnostářů. Podle něj chvála nemá být vnímána jako ukázání na to, čím jsme, ale čím být máme, a tak má být hlavně povzbuzením k větší aktivitě v dobrém. Vedle chvály se mu dostávalo i výtek za přehnanou přísnost. Přesto jeho přísnost nepůsobila odrazování, ale spíše opak. Na duchovní cestu přivedla jeho rodnou sestru Humbenu a Jindřich, syn francouzského krále, se Bernardovým působením stal pokorným mnichem a pak i dobrým biskupem. Bernardův vliv vedl i některé biskupy k podání žaloby v Římě a proto byl napomínán, aby nezasahoval do věcí nespadajících do působnosti mnicha.
V roce 1128 byl Bernard na církevním sněmu v Troyes, kde byl pověřen sepsáním řeholních pravidel pro nový rytířský řád templářů.
Po smrti papeže Honoria II. došlo při volbě jeho nástupce, r. 1130, k rozkolu. Jednou skupinou byl zvolen Inocent II. a odpůrci pak zvolili Ankléta II. Bernard, stejně jako sv. Norbert a další církevní osobnosti uznávali za právoplatného papeže Inocenta II. Bernard svou výmluvností zklidňoval spor mezi tímto papežem a francouzským králem. Při cestách, které z toho důvodu konal, posiloval důvěru v papeže. Byl v Miláně, kde se roku 1134 dověděl o úmrtí opata Štěpána a proto žádal papeže o svolení k návratu. Na cestě do Clairvaux byl všude vítán a dvouletý pobyt využil ke stavbě nového chrámu. Po dvou letech se vracel do Itálie. Smrt vzdoropapeže zakončila spory. Roku 1145 byl za papeže zvolen Bernardův žák a jako Evžen III. radil se i nadále se svým bývalým učitelem.
Již v předešlém roce mosulský panovník dobyl Edessy jako klíčové místo k Jeruzalému a papež Evžen poslal Bernarda jako hlasatele křižácké výpravy. Ten svou podporou a líčením situace získával křižáky, zejména na sněmu ve Vezelage v Burgundsku, který svolal Ludvík VII. Dále cestou přes Německo, kam se vydal jako zastánce Židů, aby utišil vznikající bouře proti nim. Ač se Bernard velice pro křižáckou výpravu nasadil a jeho vlivem se do ní zapojil i císař Konrád, nedosáhla osvobození Božího hrobu. Zdrojem neúspěchu byla nesvornost mezi křesťany a spory s byzantským císařem.
Další zranění způsobili Bernardovi dva významní bratři komunity. Tajemník, který padělal listiny, kterými poškodil zájmy biskupů a utekl do Anglie a Hugo, který obdržel kardinálský klobouk, zpychl a s nadřazeností ponižoval a hrozil svému bývalému učiteli.
Bernard byl papežem také poslán posoudit zjevení a knihu abatyše Hildegardy z Bingenu. Vyjádřil se v tom smyslu, že v knize uváděná zjevení mají nadpřirozený charakter, ale pochopí je jen ten, jehož srdce bude proniknuto láskou k Bohu.
Zesláblý, ke sklonku života, byl ještě trevírským biskupem povolán do Met, kde urovnal krvavý spor šlechticů s měšťany. Onemocnění, se kterým se vydal do Met, se již nezbavil a následujícího roku mu vyčerpán, uprostřed svých mnichů, podlehl.
Po 20 letech byl 18. 1. 1174 papežem Alexandrem III. zařazen mezi svaté a papež Pius VIII. ho v roce 1830 prohlásil za učitele církve.
Závěrem tři Bernardovy citáty pro povzbuzení:
"Když tě Bůh zkouší, je to známka, že tě nechce zavrhnout."
"Nemáme užitek z toho, že něco víme, ale z toho, že jsme pochopili."
"Rodíme se, abychom zemřeli, umíráme, abychom žili."
PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA
Svatý Bernard s nadšením pro Krista, šířil světlo jeho lásky a podílel se na obnově života církve s důvěrou v pomoc Panny Marie. Pro jeho následování si stanovím zásady na základě lásky a důvěry k Ježíši a jeho Matce. Chci si vyprosit pomoc k tomu být takovým či takovou, jak si přejí jejich Srdce.Bože, Tys dal svatému opatu Bernardovi milost, aby byl světlem v Tvé církvi a horlil pro její obnovu; na jeho přímluvu naplň také nás podobnou horlivostí ducha, abychom žili jako děti světla. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen
(závěrečná modlitba z breviáře)
Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum
Bernardus, abbas Claravallen. et doctor Eccl (1153); Samuel, propheta (asi 1000 let př. Kr); Philibertus (ca. 684); Bemardus Tolomei (1348); Maria de Mattias (1866); Maria Climent Mateu♦ (1936); Ladislaus Mączkowski♦ (1942); Leovigildus et Christophorus (852); Ludovicus Franciscus Le Brun et Gervasius Brunel♦ (1794); Matthias Cardona♦ (1936); Georgius /Aloysius/ Haefner♦, m. (1942)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský