blah. Bernard Peroni

Bernardus /Dominicus/; Peroni

22. srpna, připomínka
Postavení:	řeholník OFMCap.
Úmrtí:	1694

ŽIVOTOPIS

Pocházel od Offidy v Itálii. Vychován v křesťanské, rolnické rodině se ve 22 letech stal kapucínem. Vždy se snažil o život plný františkánských ctností. Vystřídal několik klášterů i řeholních zaměstnání jako kuchař, ošetřovatel, almužník, zahradník a vrátný. Od svých 65 let byl tichým a oblíbeným řeholníkem v Offidě. Sbíral almužny a žil asketicky ve prospěch duší. Lnul velkou láskou k Eucharistii a k modlitbě. Ve stáří prožíval údobí nemocí. Zemřel ve vřelé lásce a věku 90 let.

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

ŽIVOT V LÁSCE

Narodil se 7. 9. 1604 ve Villa d’Appignano u Offidy v italské provincii Ascoli Piceno, jako třetí z osmi synů Josefa Peroni. Pokřtěn byl Dominik a jak povyrostl, stal se pasáčkem ovcí. Jeho zbožnost měla mariánské rysy a obrázek Boží Matky byl významným předmětem při jeho modlitbách. S dětskou prostotou hovořil o náboženství a duchovních záležitostech se svými kamarády. Od 15 do 21 let pracoval na poli a staral se i o chov býků.

S otcovým souhlasem pak vstoupil do kapucínského kláštera v Corinaldo. Noviciát, který tam začal 15. 2. 1626, dokončil v Camerinu, kde po roce složil první sliby a přijal jméno Bernard. Pak byl poslán do kláštera ve Fermu, kde dělal pomocníka v kuchyni a měl na starosti péči o nemocné spolubratry.

Asi po 20 letech se jeho krátkodobým působištěm stalo Ascoli a několik dalších klášterů. Od roku 1650 zůstal v klášteře Offida, kde strávil téměř 45 let zbývajícího pozemského života.

Život naplňoval modlitbou a pokornou službou kapucínského bratra laika. Vykonával služby kuchaře, ošetřovatele, sběrače almužen, zahradníka i vrátného.

V denní i noční době trávil Bernard hodně času na modlitbách, nejčastěji prý v kostele nebo v malém klášterním lese, kde si zbudoval přístřešek, nahrazující poustevnu. Stále měl u sebe růženec, kterého se dotýkal rukou a už svou přítomností povzbuzoval ostatní k modlitbě. Modlitba byla v jeho srdci utvářena láskou a Boží láska z něj vyzařovala navenek tak, že si jí všímali i druzí. Nejraději se pohroužil do modlitby před svatostánkem, ale i na jiných místech býval viděn ve strnulé poloze, často s roztaženými pažemi, nevšímaje si okolí.

Věřícím doporučoval nezůstávat v zadní části kostela, kde je více podnětů k roztržitosti, zejména vlivem dalších příchozích, a zval je blíže k hlavnímu oltáři, blíže Kristu. Velmi si vážil kněží pro jejich poslání a vyzýval i druhé k uctivosti.

Když chodil sbírat almužny, často byl zahloubán do svého nitra. Byl vždy plný pokoje, umírněný v gestikulaci a laskavý v řeči. Za almužnu hmotnou dával almužnu duchovní. Rozdával lidem moudrá poučení, smiřoval rozvaděné, tišil hádající se a lásce učil nevraživé. Do rodin vnášel pokoj a do duší nemocných útěchu. Sklíčené povzbuzoval a vyzýval k trpělivosti, např. slovy: "Synu, trpělivost a buďte veselý, protože to nic není. Trpělivost, trpělivost, tohle je slzavé údolí." Další vybízel k větší lásce k Bohu. Mezi jeho rčení patřil povzdech: "Chci, abychom šli všichni do ráje!" Když sám snášel nějaký kříž, říkal: "Ať si jen hříšné tělo trpí, má-li se mu jednou dostat odměny."

Nestál o to, aby ho lidé litovali. V zimě nosil pod hábitem kající žíněný oděv. Jednou za vánice obcházel vesnici a jak dokladováno, manželka pana Pucciho projevila velkou lítost nad jeho údělem, ale on s bodrostí jemu vlastní jí začal tvrdit: "Dcero, to nic není, to nic není. Milost Boží mi nedává pocítit chlad!" A na důkaz vyndal pravou nohu ze sandálu, bosou ji položil do sněhu, který pod ní hned roztál. Jindy, potkával-li chudé pocestné, s milosrdnou láskou si půjčoval na svá bedra jejich náklad, aby jim ho pomohl nést. Rád se setkával s dětmi a když se mu dostalo zejména v létě něčeho k napití, prvně nabízel jim a rozcházel se s nimi s žehnáním.

Jako poslední zaměstnání dělal vrátného. Lidé navyklí na Bernardovu laskavost a přívětivost, když nepřicházel mezi ně, přicházeli na fortnu kláštera za ním pro rady. Mnozí mu občas nechávali dárky, které pak rozdával chudým. To se nelíbilo některým bratrům a stěžovali si na něj u představeného, který Bernarda pokáral. Ten pokorně výtku přijal, ale pak se ukázala její neoprávněnost.

Hovoří se také o tom, že měl charizma uzdravování a tento dar zázraků maskoval olejem z lampy, hořící při oltáři sv. Felixe z Cantalice, jakoby k uzdravení docházelo díky němu. Prý existují i ověřené vzpomínky týkající se nejen uzdravení, ale i od něj oživených dětí.

Až do smrti zůstal plný lásky k potřebným a vynikal velkou obětavostí i vynalézavou laskavostí zvláště k nemocným, ač ve vysokém věku byl sám hodně nemocný. Měl kýlu, zánět kloubů i růži. Na smrtelném lůžku se rozloučil s bratry, prosíc je o požehnání a připomínal jim, aby zachovávali řeholi, bratrskou lásku a vždy žili v pokoji a lásce k chudým. Zemřel v pověsti svatosti 22. srpna při východu slunce.

Záhy po jeho smrti přibývalo milostí a zázraků na jeho přímluvu, ale bratři hned nezačali s jejich shromažďováním. Svědectví sbírali až od roku 1745 a tím byl posunut proces blahoslavení a kanonizace. Jeho beatifikace se uskutečnila ve vatikánské bazilice 25. 5. 1795 prohlášením papeže Pia VI.

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

Po seznámení se s blah. Bernardem se zamyslím nad tím, jakou radu by dal asi mně a budu se jí řídit.

Bože, Tys povolal blahoslaveného Bernarda Peroni, aby následoval Tvého Syna v jeho chudobě a pokoře; pomáhej i nám, abychom věrni Tvému volání šli cestou, kterou nám Kristus ukázal. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

(ze závěrečných modliteb breviáře)

Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Maria Virgo, Regina ; Symphorianus (s. III/IV); Philippus Benizi (1285); Ioannes Wall (1679); Ioannes Kemble (1679); Bernardus /Dominicus/; Peroni^♦ (1694); Simeon Lukač^♦ (1964); Timotheus, m. Romæ (303); Iacobus Bianconi^♦ (1301); Timotheus de Monticulo^♦ (1504); Thomas Percy^♦ (1572); Gulielmus Lacey et Richardus Kirkman^♦ (1582); Elias Leymarie de Laroche^♦ (1794)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský