Bathildis
| 30. ledna, připomínka | |
| Postavení: | královna, vdova a řeholnice OSB |
| Úmrtí: | 680 |
| Atributy: | koruna, model kostela, vyobrazení bývá i s žebříkem a anděly a jak rozdává almužny |
ŽIVOTOPIS
Pochází z Anglie, odkud byla r. 641 unesena piráty. Vikingové ji jako velmi mladou otrokyni prodali Erchinoaldovi, hofmistrovi z domu Chlodovíka II., jenž byl západofranským králem. Batylda vynikala křesťanskými ctnostmi, získala důvěru a stala se hospodyní. Ve známost vešla její pokorná úslužnost a obezřetnost. Sám král si ji nakonec vybral za manželku a měli spolu tři syny. V roce 657 Chlodovík II. zemřel a královna jako regentka nejstaršího syna Chlotara III. vládla jeho jménem, přičemž zůstala věrná svým křesťanským ctnostem a Králi nejvyššímu. Pečovala o chudé a nemocné, zřídila pro ně nemocnici. Mírnila tvrdé poddanství, potírala obchod s otroky, usilovala o mír a v Chelles založila benediktinské kláštery s řeholí z Luxeuil, kterou donesla i do jiných klášterů. Zažila vzpouru šlechticů, kteří ji snad vypověděli. Svá poslední léta prožila v benediktinském klášteře v Chelles u Paříže jako prostá řeholnice. Někde se uvádí, že tam odešla, když se její syn ujal vlády, jinde se píše, že v začátku povstání. Podstatné je ale to, že její touha byla prožít poslední období života v ústraní s Bohem jako jeho oddaná služebnice.
Její ostatky byly v roce 833 přeneseny do chrámu Matky Boží v Paříži.
Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum
Martina (asi v první polovině III. s., nejspíš kolem r. 229. Dnešní text martyrologia místo na úmrtí upozorňuje na římskou baziliku jí zasvěcenou v roce 677.); Matthias, ep. Hierosolymitan (s. II); Barsimæus (s. III.); Bathildis (680); Aldegundis (asi 684); Armentarius (po roce 731); Theophilus Iuvenis (792); Adelelmus (1079); Franciscus Taylor♦ (1621); Hyacintha de Mariscottis (1640); Sebastianus Valfré♦ (1710 ); Paulus Hŏ Hyŏb (1840); Thomas Khuông (1860); David Galván (1915); Mucianus Maria (Aloysii) Wiaux (1917); Columba (Iosephus) Marmion♦ (1923); Carmela García Moyón♦ (1937); Sigismundus Pisarski♦ (1943); Maria Bolognesi♦ (1980)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský