Used with permission of The Hagiography Circle
Iosephus de Calasanz
25. srpna, nezávazná památka | |
Postavení: | kněz, zakladatel řádu SP |
Úmrtí: | 1648 |
Patron: | dětí, křesťanských základních škol, piaristů |
Atributy: | kněz v oděvu piaristů obklopen dětmi |
ŽIVOTOPIS
Pocházel od aragonské Peralty de la Sal. Od 15 let studoval práva, filozofii a teologii. Po získání dvou doktorátů přijal r. 1583 kněžské svěcení. Po působení ve Španělsku jako generální vikář v Urgel, odešel do Říma. Tam se začal zabývat potřebami zanedbaných dětí a založil kongregaci Řeholních kleriků zbožné školy, tzv. piaristů. Zažil mnoho bolestí, včetně odnětí řádových výsad. Zemřel v 92 letech.ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI
Narodil se 11. 3. 1556 na hradě Calasanza u Peralta de la Sal v Aragonii (v severním Španělsku) jako druhý syn Petra Kalasanského a Marie z Gastonu. Po škole v Estadille odešel v 15 letech na práva do Leridy. Vynikal jak nadáním, tak zbožností. Už při studiu filozofie toužil po kněžství. Vystřídal více španělských univerzit. Za studií teologie ve Valencii se ho snažila svést jedna vzdálená příbuzná, a proto odešel pokračovat do Alkaly. Tam na něj dolehly další překážky. V době úmrtí matky starší bratr padl v boji s Portugalci a otec proto naléhal, aby zanechal studia, plánujíce pro něj svatbu a převzetí panství. Josefovi se podařilo ještě vymoci souhlas k doktorátu z teologie a musel se vrátit. Ke snahám ho oženit vymýšlel překážky a modlil se o Boží pomoc. Ta přišla v podobě závažné nemoci, při níž otec dal souhlas k Josefovu slibu, že v případě uzdravení se stane knězem. A tak mohl 17. 12. 1583 přijmout kněžské svěcení. Na přání o. biskupa převzal správu farnosti v Albarracínu, ale byl odvolán dosloužit nemocnému otci. Pak vykonával službu na leridském biskupství. Od smrti biskupa působil v urgellské diecézi jako generální vikář pro 70 far s 300 obcemi a se starostí o farnost v Ortoredě. Za osm let pozvedl diecézi a byl poslán jako misionář do Pyrenejí, kde žilo mravně a duchovně pokleslé obyvatelstvo.
V roce 1592 rozdělil převážnou část dědictví mezi své dvě sestry a chudé. Jako neznámý poutník pak odešel do Říma. Tam se stal členem několika bratrstev, navštěvoval poutnické domy, věznice, nemocnice, chudobince a ujímal se bezdomovecké mládeže. Do vlasti napsal: "Zde v Římě jsem nalezl nejlepší způsob služby Bohu i lidem. A neopustím ho za žádnou cenu na světě." Žil asketicky a noční dobu často trávil na modlitbách v některém chrámu. Jako člen bratrstva křesťanské nauky učil nejen v chrámech, ale i na veřejném prostranství. Často se setkával se zanedbanými dětmi, které z finančních důvodů neměly naději na školní vzdělání. Po marných snahách o sehnání dotací k jejich nejzákladnějšímu vzdělání i po hledání pomoci u řeholních řádů, sám pro zanedbanou mládež ulice otevřel školu ve farnosti sv. Doroty r. 1597. Nacházela se za Tiberou v římské čtvrti Trastevere v domě faráře A. Brendaniho a byla první bezplatnou základní školou v Evropě. Po týdnu bylo přihlášeno přes sto žáků. Josefovi pomáhali kněží z bratrstva a nešlo jim jen o vzdělání, ale hlavně i o mravní a duchovní výchovu.
Bezplatný ústav jako náboženská škola brzy překročil tisícovku dětí. Josef celému vedení dal institucionální podobu sdružení Řeholních kleriků zbožné školy s lidovým pojmenováním piaristi (z lat. Ordo scholarum piarum). Od papeže Pavla V. se jim r. 1617 dostalo potvrzení kongregace s jednoduchými sliby a po čtyřech letech od Řehoře XV. povýšení na řeholi se sliby slavnými.
Již za života o. Josefa Kalasanského se kongregace rozšířila dál do Evropy a roku 1634 vznikla provincie u nás na Moravě. Piaristé už působili v Mikulově, ve Strážnici a v Lipníku nad Bečvou. Zlé útoky proti dobru se nevyhnuly ani generálnímu Josefovu vedení. Byl v Římě obžalován údajně pro přátelský vztah ke Galileo Galileovi, proti němuž začal odsuzující církevní proces. Původcem žalob a pomlouvání u inkvizice byl ctižádostivý a neposlušný kněz Marius Sozzi. Když nedocílil plánovaného úspěchu, pokračoval s nespokojeným řeholníkem Štěpánem očerňovat o. Josefa s pomocí papežského dohlížitele na činnost klášterů, zdůrazňujíce Josefovo stáří jako příčinu neschopnosti. Tím bylo nakonec dosaženo jeho vystřídání za Štěpána, kterému šlo o sebe samého. Pro smutné následky po úpadku kázně papež Inocenc X. 15. 3. 1646 odňal kongregaci výsady, takže se octla na úrovni sdružení bez trvalých slibů.
Za čas Štěpán těžce onemocněl a v očekávání smrti vznesl k Josefovi prosbu o odpuštění. Josef tu chvíli prohlásil za nejradostnější a dodal: "Modlil jsem se k Bohu za Tvou spásu a modlím se i nyní, abys v dobré vůli vydržel až do konce."
Josef po smrti druhého nepřítele Maria Sozzi s pláčem pronesl: "Kdyby ublížil jen mně, nebylo by to škoda, ale on se prohřešil proti Bohu!"
Před smrtí v 92 letech, při loučení, řekl: "Bůh naše útočiště a síla za dnů soužení, po zranění umí i hojit. Nakonec se stane, co on chce. Věřte mi, že náš řád opět povstane a bude jakým byl dřív. Zavinili jsme sami, co stalo se, abychom byli očištěni."
Slova se naplnila, když r. 1669 papež Klement IX. opět povýšil piaristy na řád. Jeho zakladatel, Josef Kalasanský byl r. 1748 papežem Benediktem XIV. blahořečen a r. 1767 papežem Klementem XIII. kanonizován.
V r. 1948 ho papež Pius XII prohlásil za patrona křesťanských základních škol na celém světě.
PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA
Pracuji v povolání podle Boží vůle? Dnes si promyšleně odpovím na příslušné podotázky a z vyplývající skutečnosti vyvodím Bohu milá předsevzetí, k jejichž uskutečňování si v modlitbě budu vyprošovat sílu a vytrvalost.Bože, Tys naplnil svatého Josefa Kalasanského takovou láskou a trpělivostí, že celý svůj život zasvětil výchově a vzdělání mládeže; prosíme Tě, veď i nás, ať následujeme jeho příklad a pomáháme mladým lidem hledat pravdu. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen
(závěrečná modlitba z breviáře)
Benedictus, Ioannes (1003); Ludovicus, Tex Galliæ IX (1270); Iosephus de Calasanz (1648); Genesius, m. Arelate (asi kolem r. 286); Menas (552); Aredius (591); Gregorius, ep. Ultraiecten (775); Thomas Cantelupe (1282); Paulus Ioannes Charles♦ (1794); Maria a Transitu Iesu Sacramenti Cabanillas♦, virgo (1885); (Methodius Dominicus Trčka*)♦ (1959); Aloysius Urbano Lanaspa♦ (1936)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský