blah. Alfréd Ildefons Schuster

Alaphridus Hildephonsus Schuster

30. srpna, připomínka
Postavení:	kard. arcibiskup
Úmrtí:	1954

ŽIVOTOPIS

Pocházel z Říma. Jeho velmi oblíbenou činností se stala modlitba, proto se stal benediktinským mnichem. Zásadám řehole zůstal věrný i po celý svůj kněžský život. Byl dosazen na Ambrožův biskupský stolec a jmenován kardinálem. Jak sám v testamentu uvedl, neustále se na něm cítil jako správce, nikoli jako pán. Neohroženě vystupoval proti fašismu a ujímal se ubohých. Jan Pavel II. o něm řekl: "Jeho láska ke Kristu, projevující se ve službě Církvi, byla srdcem jeho duchovnosti a apoštolátu."

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

ČLOVĚK MODLITBY, MYŠLENÍ A PRÁCE

Těmito slovy arcibiskupa Jana Montiniho označil kardinála Alfréda Schustera papež Jan Pavel II. při jeho blahořečení.

Narodil se 18. 1. 1880 v Římě. Jeho otec Jan, původem z Bavorska, měl ho se svou třetí ženou A. Marií Tutzerovou, která pečovala i o nevlastní sourozence Alfreda a Julie. Alfred od útlého dětství vynikal inteligencí i zbožností. Svědčí o tom i dopis sestře, v němž ji poučoval, že naší vlastí, královstvím i rodinným domem je nebe. Dále napsal: "Boží království je v nás a tam, v zátiší svědomí, v koutku duše máme prožívat život lásky a víry, jak po tom touží Ježíš." K takovým poznatkům docházel v modlitbě.

Alfréd si jako starší dítě denně připomínal slova svého učitele o. Placida Riccardiho, že "Světec se liší od ostatních obyčejných lidí tím, že věci, které ho vedou k Bohu, bere mnohem vážněji než druzí." (Tento blahořečený kněz je připomínán 14. 3.) Alfréd ho poznal v klášterní benediktinské škole u sv. Pavla za hradbami, do které chodil od 11 let. V 16 letech vstoupil do řádu, přijal v něm jméno Ildefons a jako 22letý složil věčné sliby. Knězem se stal 19. 3. 1904. Horlivost se u něj snoubila s radostí. Po čtyřech letech se stal magistrem noviciátu a v roce 1915 generálním prokurátorem OSB. Mimo to přednášel na více místech teologii, církevní dějiny a liturgii. V roce 1918 byl zvolen opatem a následujícího roku se stal rektorem v papežském východním institutu. Byl i účastníkem mnohých zasedání týkajících se liturgie a kanonizačních procesů při papežském stolci. Zván byl i v záležitostech sakrálního umění.

Ke konci června 1929 byl jmenován milánským arcibiskupem. Ještě dřív než v Sixtinské kapli 21. 8. toho roku obdržel biskupské svěcení, mu papež Pius XI. udělil i kardinálskou hodnost. S novými úkoly se vzdal všech dřívějších funkcí, aby byl celým srdcem i duší oddán službě církvi ve své arcidiecézi. Konal vizitační návštěvy všech farností, dbal o výchovu duchovenstva a spolupráci s věřícími, které povzbuzoval k aktivnímu zapojení. Svolal pět diecézních synod a podporoval "Katolickou akci". Bránil ji před fašisty a písemně v té záležitosti informoval duchovenstvo.

Z kazatelny 13. 11. 1938 s rozhodností odsoudil zákon omezující práva Židů a 17. ledna pak v promluvě ostře odsoudil celou fašistickou ideologii směřující ke katastrofě. Za války poskytoval pomoc pronásledovaným bez ohledu na náboženskou příslušnost i jejich světový názor.

Po válce dal zbudovat 13 prostorných domů pro nejpotřebnější rodiny a manžele. Podporoval rozvoj Mariánské katolické university. S přesvědčením, že umění člověka zušlechťuje, založil Institut ambroziánského zpěvu a před svou smrtí další Institut Immaculáta k formaci mladých kněží.

Konec svého života odešel strávit do semináře ve Venegono. Tam se z okna naposled pozdravil se studenty a přitom řekl: "Mohu vás jen poprosit o svatost. Lidi nepřitahují už naše kázání, ale ve svatost ještě věří, klekají před ní a modlí se. Zdá se, že jsou lhostejní k nadpřirozeným skutečnostem a věcem spásy. Ale když se objeví skutečný svatý, ať živý či mrtvý, lidé jdou za ním. Vzpomínáte na zástupy, které obklopily rakev kněze Orioneho (pam. 12. 3.)? Nezapomeňte nikdy, že ďábel se nebojí našich sportovních bojišť ani kinosálů, ale naší svatosti."

Nejdůležitější ctností pro růst svatosti je láska. A snad právě proto jeho Listy obsahují větu: "To, co činí Církev a její děti skutečně velkými, je konec konců láska."

Beatifikační proces začal v r. 1957 jeho nástupce kard. Jan Montini, pozdější papež Pavel VI. a blahořečený byl 12. 5. 1996 Janem Pavlem II.

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

Blah. Alfréd denně rozjímal o Písmu svatém a po jeho vzoru se budu snažit brát Bibli do rukou i já a denně se zamýšlet nad některou citací.

Bože, Tys naplnil blahoslaveného Alfréda Ildefonse Schustera svou láskou, dal jsi mu víru, která přemáhá zlobu světa, a přidružil jsi ho k zástupu biskupů ve svém království; na jeho přímluvu dej i nám vytrvalost ve víře a lásce, abychom měli spolu s ním účast na tvé slávě. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

(na podkladě závěrečné modlitby breviáře)

Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Fiacrius (asi 670); Felix et Adauctus (asi 304); Pammachius (410); Bononius (1026); Margarita Ward (1588); Richardus Leigh^♦, Eduardus Shelley* (1588); Alaphridus Hildephonsus Schuster^♦ (1954); Didacus Ventaja Milán et Emmanuel Medina Olmos^♦ (1936); Eustachius van Lieshout^♦ (1943); martyres Coloni (399); Agilus (ca. 650); Fantinus iunior, eremita (s. X); Petrus, solitarius (ca. 1050); Ioannes Iuvenalis Ancina^♦ (1604); Maria Rafols^♦ (1853); Ioachim (Iosephus); Ferrer Adell^♦ (1936); Vincentius Cabanes Badenasw (1936)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský