Maximus Confessor
| 13. srpna, připomínka | |
| Postavení: | mnich, igumen |
| Úmrtí: | 662 |
ŽIVOTOPIS
Narodil se kolem r. 580 do zámožné rodiny v Konstantinopoli. Po všestranném vzdělání ho císař Herakleios povolal za svého tajemníka. Herakleios pocházel z rodiny byzantského místodržícího v Kartágu a po dobytí Konstantinopole se v r. 610 ujal vlády. (Jako císař panoval do 11. 2. 641 a po jeho pádu ho vystřídal 12letý Konstans II.)Maxim zv. Vyznavač (řecky Homologetes), vydržel na císařském dvoře do doby, než tam začaly bujet monotheletické bludy podporované císařem. Ten, ovlivněný patriarchou Sergiem, vydal dekret o existenci jen "jedné vůle" v Kristu. V roce 630 se Maxim vzdal své funkce a odešel do Chrysopolského kláštera, kde vynikal asketickým životem i moudrostí. Po čase byl zvolen za představeného - igumena.
Bludy šířené z císařského dvora postihovaly stále větší oblast a Maxim se z tohoto důvodu vydal do Říma. Při cestě se v r. 645 účastnil biskupské synody v Kartágu a vystupoval proti bludnému učení bývalého patriarchy Pirra. Ten jeho námitky prý přijal a doprovodil ho do Říma. Bludu se však zřekl jen na čas. Pod vlivem císaře se později zase k heretickému učení vrátil.
Maxim se o potření monotheletismu snažil na více afrických synodách a v roce 649 se též účastnil lateránského koncilu, svolaného papežem Martinem I., na němž byl monotheletismus odsouzen i s byzantskými patriarchy, kteří jej trpěli. To popudilo mladého císaře Konstanse II., který nařídil přivedení papeže Martina I. i Maxima v okovech do Konstantinopole. Po soudním procesu papež skončil na Krymu, kde zemřel, ale Maxima čekala delší křížová cesta, na níž se ho snažili utrpením odvrátit od pravdy víry.
Do roku 655 snášel vyhnanství v Trácii. Pak následoval návrat a zavření v konstantinopolském klášteře sv. Teodora, kde na něj bylo použito lichotek, hrozeb a následného bití. Maxim však nepřestal bludy odmítat a nebyl ochoten k nim ani mlčet. Následovalo vězení v městě Pervera, odkud byl v r. 662 přivezen zpět do Konstantinopole.
S neoblomným Maximem tentokrát už jednali bestiálně. Vymýšleli muka horší než smrt. Z nařízení prefekta Maxima vysvlékli, povalili a bičovali. Druhý den mu vyřízli jazyk a usekli pravou ruku. Nakonec ho prý triumfálně vláčeli městem, ukazujíce lidem useknutou končetinu i jazyk, který jim byl tak velkým nepřítelem. Na následky mučení Maxim skonal až v Schemarius, vězeňské pevnosti u Černého moře.
Na závěr je zde nabízena myšlenka z Maximovy Knihy lásky:
"Každá věřící duše počíná a rodí Slovo Boží na základě víry."
V této knize také zdůrazňuje potřebu čistoty mysli, protože jen tak lze dojít ke kontemplaci a uvádí, že lenivostí se mysl může stát nečistou a pak nedosahuje pravdivého a plného vědění o člověku, o jeho počátku, určení a cíli.
Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum
Pontianus et Hippolytus (asi r. 236); Cassianus, m. in Flaminia (ca. 300); Radegundis (587); Maximus Confessor (662); Ioannes Berchmans (1621); Gertrudis♦, abbatissa Altenbergen (1297); Benildus /Petrus/ Romançon (1862); Secundinus Maria Ortega García et XIX socii♦ (1936); Modestus García Martí♦ (1936); Iacobus Gapp♦ (1943); Marcus de Aviano /Carolus Dominicus/ Cristofori♦ (1699); Antiochus, ep. Lugdunen. (ca.500); Vigbertus (ca. 739); Patricius O'Healy et Connus O'Rourke♦ (1579); Gulielmus Freeman♦ (1595); Petrus Gabilhaud♦ (1794); Ioannes Agramunt♦ (1936); Iosephus Bonet Nadal♦ (1936)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský