blah. Apolinář Morel OFMCap.
Apollinaris /Ioannes Iacobus/ Morel, Ioannes Franciscus Burté et Severinus /Georgius/ Girauld)
| 2. září, připomínka | |
| Postavení: | mučedníci františkánských řádů |
| Úmrtí: | 1792 |
ŽIVOTOPIS
Apolinář Morel se narodil 12. 6. 1739 v Préz-vers-Noréaz poblíž Friburgu ve Švýcarsku. Pokřtěn byl po otci jménem Jan a dalším Jakub. K jeho prvnímu vzdělání přispíval strýc František Josef Morela, který do jeho rodné obce nastoupil jako farní vikář. V 16 letech odešel Jan Jakub do jezuitské koleje sv. Michala ve Friburgu. V tomto městě jeho matka Marie Alžběta pracovala jako porodní asistentka. Jan patřil k nejlepším studentům a byl proto na závěr studia vybrán k veřejné filosofické disputaci. Dva měsíce poté vstoupil do kapucínského řádu v Zugu a zároveň 26. 9. 1762 oblékl hábit s přijetím jména Apolinář z Posatu (po otcově rodišti). Řeholní sliby složil 26. 9. 1763 a o rok později (22. 9.) přijal v Bulle kněžské svěcení.V dalším čtyřletém studiu pokračoval Apolinář r. 1765 a na jeho konci byl poslán do Sionu k veřejné obhajobě z teologie. Pak se věnoval putovnímu apoštolátu a konal lidové misie a vypomáhal ve farnostech Sionu, Porrentruyi, Bulle a Romontu. Od roku 1774 vedl po šest let kapucínská studia ve Friburgu. Mezi další misionářskou činností byl vikářem v Sionu a v Bulle. Zde při klášteru začal vyučovat děti katechismus. Setkal se však s odporem více stran a aby zamezil svárům, vyžádal si přeložení do Altdorfu. Od r. 1785 byl ředitelem kapucínské školy ve Stansu a působil i jako katecheta v Büren. Katechetickou nauku uměl přitažlivě podávat dětem i dospělým. Stal se též vyhledávaným zpovědníkem.
Jeho aktivita a oblíbenost se nelíbila osvícencům a proto se pustili do šíření pomluv o něm. Nakonec dosáhli toho, že z ohledu na spolubratry Apolinář opět požádal o přeložení.
V dubnu r. 1788 přešel do Lucernu. Při návštěvě provinčního představeného o. Viktorína souhlasil s jeho návrhem odejít na misie do Sýrie. Na podzim odjel do Paříže, aby v klášteře Marais se začal učit potřebnému jazyku. S vypuknutím francouzské revoluce v červenci 1789, na žádost představeného kláštera, se začal věnovat asi pěti tisícům Němců, pobývajícím v Paříži. Brzy došlo na rušení řádu a zabavování jeho majetku. Apolinář se stal pro německé věřící ve farnosti sv. Sulpicia farním vikářem a také vězeňským kaplanem v Tournelle. Brzy se ale zařadil mezi ty, kteří odmítli přísahat na Civilní konstituci duchovenstva. Přesto se ho snažili nepřátelé znemožnit rozhlašováním, že přísahu složil. V zápětí obdržel pokárání od představených. Horší však bylo klamné šíření špatného příkladu a Apolinář na obranu, aby nebyl příčinou svedení druhých, v periodiku "L’Ami du Roi" oznámil, "že by raději tisíckrát zemřel, než aby byl mezi těmi, kdo přijali novou Konstituci". Při sepsání své obhajoby s názvem Odhalený svůdce uvedl, že poslouchat církev je rovnocenné poslušnosti Duchu svatému, který mluví prostřednictvím hierarchie a dodal: "My musíme poslouchat církev a ne Pařížskou komunu. To nám přikazuje věčná Moudrost!"
Od začátku dubna 1791 působil tajně. Po roce od přítele, u kterého v Paříži bydlel, napsal opatu Valentinovi: "Nalézáme se uprostřed nepřekonatelných obtíží, ale nepodléháme. Jsme unaveni, ale nezoufáme. Jsme pronásledováni, ale ne opuštěni. Jsme sklíčeni, ale ne ztraceni. Proto neplačte nade mnou. Jsem Kristovou pšenicí ..." Byl rozhodný, odhodlaný k službě i oběti. V noci na 14. srpna byl posloužit umírajícímu chudákovi, ráno odsloužil mši sv. a posílen Kristovým Tělem a Krví se vydal do Justičního paláce, kde řekl komisařům: "Přísahu jsem sice nesložil a nesložím, přesto ale nejsem spiklencem." Bez dlouhého jednání byl uvězněn v kostele karmelitek mezi 160 vězni.
Svědek, který přežil maskr 2. září, vypověděl, že "P. Apolinář přišel do vězení s uspokojením a s radostí, kterou šokoval tam uvězněné. Stal se pro ně povzbuzením a oni ho prosili o svatou zpověď." Podle něj P. Apolinář byl stále zaměstnán, buď modlitbou nebo posilující službou a povzbuzováním druhých. Nešetřil sil s touhou být pro druhé co nejužitečnější. Připravoval i provizorní lůžka, prostíral jídelní stoly, zametal i vyprazdňoval kyblíky pro konání tělesných potřeb. Při hromadném vraždění i on odevzdal duši Bohu.
Společně s kapucínským otcem Apolinářem Morelem jsou vzpomínáni další dva s ním popravení františkáni, minorita a terciář.
Jan /František/ Burté se narodil 20. 6. 1740 v Rambervillers, Vosges ve Francii. Stal se kvadriánem pařížských minoritů (OFMConv). Za francouzské revoluce byl zajat a uvězněn v kostele karmelitek. Pro odmítnutí přísahy na Civilní konstituci duchovenstva zde byl v 52 letech 2. 9. ubodán.
Severín /Jiří/ Girauld se narodil 14. 1. 1728 v Rouen, Seine-Maritime ve Francii. Vstoupil do třetího řádu sv. Františka a podle františkánského časopisu Poutník, byl prý i představeným konventu Naší Paní z Nazareta. Pro svou věrnost řádu, církvi i Kristu byl za stejných okolností, v tutéž dobu a na stejném místě zabit.
Všechny tři františkány blahořečil 17. 10. 1926 Pius XI. ve skupině 191 mučedníků francouzské revoluce. U data památky 2. 9. bývají uváděni mezi skupinu 96 druhů, v jejímž čele jsou tři biskupové.
Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum
Iustus, ep. Lugdunen (post 381); Zeno, m. Nicomediæ (s. III); Antoninus, m. Apameæ (s. IV); Nonnosus (ca. 570); Agricola, ep. Avenionen (ca. 700); Albertus et Vitus (ca. 1096); Brochardus♦ (ca. 1231); Ingridis♦ (1282); Ioannes Maria du Lau d'Allemans, Franciscus Iosephus de la Rochefoucauld, Petrus Ludovicus de la Rochefoucauld et XCIII socii♦ (1792); Apollinaris /Ioannes Iacobus/ Morel, Ioannes Franciscus Burté et Severinus /Georgius/ Girauld)♦ (1792); Petrus Iacobus Maria Vitalis et XX socii♦ (1792); Theodota, Evodius (s. IV); Habib (322); Prosperus, ep. Tarraconen. (s. IV/V); Syagrius, ep. Augustodunen. (599/600); Elpidius Picenus (ante s. XI); Apollinaris (Ioannes Iacobus) Morel♦, Ioannes Franciscus Burté* et Severinus (Georgius) Girauld* (1792)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský