sv. Rozálie

Rosalia, virgo panormitana

4. září, připomínka
Postavení:	panna, poustevnice
Úmrtí:	s. XII
Patron:	Sicílie, zvláště Palerma, dále Neapole a Nice; vzývána jako ochránkyně před morem i dalšími epidemiemi, též před zemětřesením
Atributy:	lebka, jeskyně, věnec bílých růží

ŽIVOTOPIS

Narodila se kolem roku 1100 na Sicílii v Itálii jako dcera hraběte Sinibalda na Quisquině a Rosis, strýce krále Viléma I. S královským dvorem byla údajně spřízněna i přes matku. Rozálie je představována jako dvorní dáma královny Markéty, manželky Viléma II. Část mládí proto strávila na královském dvoře. Vypráví se, že vynikala krásou i ctnostmi a tajně se zaslíbila Kristu, pro kterého se rozhodla žít v čistotě, odříkání a někde v samotě. Plány dítěte nebyly totožné s hraběcím otcem, který pro ni vyhlédl ženicha. Ke svatbě však nedošlo. Rozálie zavčas opustila dům, v němž žila. - Její život je však zamlžen mnoha legendárními vyprávěními, z nichž italský historik Ottavio Gaietani se pokusil zpracovat autentický životopis. Údaje o jejím vstupu do kláštera sv. Basila a do augustiánského řádu nejsou zaručené stejně jako útěk před ženichem. V klášteře basiliánek byl však objeven údajně od ní popsaný křížek. Může být, že sem přišla ode dvora učinit slib čistoty, ale nebylo jí dopřáno kvůli otcovým plánům zůstat trvale. Má se za spolehlivé, že z nějakých důvodů tajně odešla hledat místo k poustevnickému životu.

V případě legendy o snoubenci má jít o oblast Quisquina. Vystřídala i další místa v okolí hory Pellegrino, až se na pokyn anděla usadila na Monte Pellegrino. Zde je její pobyt již doložen. Jedná se o horu porostlou stromy, keři a kaktusy, vzdálenou asi 13 km od Palerma. Zde v jeskyni, údajně obrácené na sever k moři, prožívala asketický a mystický život poustevnice. Ten je opředen legendami, které se promítají do různých vyobrazení. Např. na starém řeckém obraze Rozálie se skloněnou hlavou přijímá na kolenou požehnání Božského Dítěte z náručí Panny Marie a po stranách jsou dva andělé, jeden s poutnickou holí a druhý s knihou a růžencem.

Před Rozáliinou smrtí, údajně na pokyn ve zvláštním vidění, jí mnich Cyril donesl Eucharistii. Zemřela asi kolem roku 1166 na Monte Pellegrino u Palerma, kde byl v roce 1624 objeven její hrob.

V první polovině toho roku vypukla v Palermu morová epidemie a na její zastavení začali věřící vzývat sv. Rozálii. V té době se podařilo v jeskyni na Monte Pellegrino objevit pod kamennou deskou ostatky ženy, které byly uznány za pravé, patřící sv. Rozálii. U nich byl i kříž a nápis označující totožnost. K vyzdvižení a přenesení ostatků světice údajně došlo 15. července a zároveň ustal i mor. Proto byl v minulosti tento den také slaven jako její svátek. V r. 1625 biskupem Palerma jmenovaná lékařská komise potvrdila pravděpodobnou autentičnost ostatků. Jméno Rozálie z Palerma zapsal do římského martyrologia r. 1630 papež Urban VIII. Další doložení původu sv. Rozálie našli zedníci při restauraci kostela odkrytím nápisu, uvádějícího, že sv. Rozálie byla dcerou knížete Sinibalda, strýce Viléma I. z XII. století. Sicílie byla v r. 1743 opět sužována morem a i tehdy se občané Palerma obrátili s prosbami k sv. Rozálii a epidemie se městu vyhnula.

Katedrála sv. Rosalie byla prý jako původní chrám postavena již v roce 1185 za Viléma II. a pak vícekrát přestavěna. Mezi léty 1426 až 1458 ozdobená portálem, v r. 1781 - 1801 dostala kupoli a byly přistavěny postranní apsidy, dvojitá arkáda byla spojena se zvonicí. V kapli sv. Rozálie se nacházejí její ostatky ve stříbrné rakvi z r. 1631.

Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Moyses, propheta (zač. 12. stol. př.Kr.); Rosalia, virgo panormitana (s. XII); Marinus, anachoreta (s. IV/V); Bonifatius Pp I. (422); Ida, vidua in Saxonia (825); Irmgardis (asi 1089); Catharina Mattei^♦ (1547); Maria a Sancta Crecilia Romana /Dina/ Bellanger^♦ (1929); Bernardus /Iosephus/ Bieda Grau^♦ (1936); Caletrix (ante 573); Fredaldus (ca. s. IX); Scipio Hieronymus Brigéat de Lambert^♦ (1794); Maria a Sancta Crecilia Romana (Dina) Bellanger^♦ (1929); Iosephus Paschalis Carda Saporta^♦ (1936); Franciscus Sendra Ivars^♦ (1936); Bernardus (Iosephus) Bieda Grau^♦ (1936)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský