Randulphus Corby et Ioannes Duckett
7. září, připomínka | |
Postavení: | mučeníci |
Úmrtí: | 1644 |
ŽIVOTOPIS
Randulf Corby se narodil 25. 3. 1598 v Dublinu v Irsku. Rodiče pocházeli z Anglie a přestěhovali se z důvodu tamního pronásledování katolíků nejdřív do Irska, kde se narodil Randulf a pak, když i tam se dočkali jako katolíci nenávisti, stěhovali se do Flámska (na dnešní území Belgie). Zde, čtyři Randulfovi sourozenci vstoupili do klášterů. Sestry se staly řeholnicemi v Bruselu a matka je po ovdovění následovala. Bratry, kteří zvolili jezuitskou formaci, následoval později i Randulf. Nejprve nastoupil do anglického semináře v St. Omer ve Francii, pak pokračoval ve studiu filosofie a teologie ve španělské Seville a ve Valladolidu. Ve Španělsku také přijal kněžské svěcení, po kterém se vrátil r. 1624 do Flámska a vstoupil do jezuitského řádu, v němž měl své rodné bratry.V noviciátě nebo i později vystřídal komunity ve Watten, Liźge a Gand. Koncem roku 1631 dostal dovolení odejít jako misionář do Anglie. Činnost v této zemi začal v hrabství Durham na severovýchodě země. Překážkou, kterou se snažil překonávat, se stalo vlastní onemocnění tuberkulózou s častým vykašláváním krve. Přesto obcházel jednotlivé obce, v nichž pomáhal chudým, slabé posiloval ve víře a odpadlíky přiváděl zpět do Církve. Čím více byl milován a nazýván otcem a apoštolem, tím více po něm slídili pronásledovatelé. Po 12tiletém působení ho 8. 7. 1644 dopadli při mši svaté. Ozbrojení muži ho pak odvedli na člun, kde měli jako zajatce otce Jana Ducketta, aby je společně odvezli do londýnského vězení Newgate.
Jan Duckett se narodil r. 1603 ve farnosti Sedbergh v Underwinder, (Yorkshire) v Anglii a byl potomkem blahoslaveného Jakuba Ducketta (+19. 4. 1602). Na studie odplul do Francie, po teologii v Douai přijal r. 1639 kněžské svěcení. Tři roky také strávil na vysoké škole v Paříži. Od roku 1642 působil tajně v anglickém Durhamu. Ozbrojenými pronásledovateli byl v ranních hodinách zatčen v souvislosti se křtem dvou dětí v Redgate Head (pův. Pickeringův kopec) poblíž Walsinghamu. Na člunu, do něhož později byl přiveden Randulf, byl přepravován do vězení Newgate.
V tomto londýnském vězení byli oba kněží mučeni a jako nejhorší zločin, zasluhující nejvyšší trest, bylo oznámeno jejich katolické kněžství.
Randulfovi přátelé ho ve vězení navštívili a začali vyvíjet snahu o jeho omilostnění. On si však milost přál hlavně pro svého spoluvězně Jana Ducketta, který byl mladší a zdravý. Ani jeden za cenu smrti druhého nechtěl milost přijmout. Nakonec se dozvěděli, že by ani jeden nemohl být osvobozen, protože nový dekret parlamentu milost pro katolické kněze bez výjimek zakazoval.
Dne 4. 9. byli oba odsouzeni k oběšení, které nekončilo smrtí, ta byla stanovena až po čtvrcení, k němuž patřilo vytrhání vnitřností. K čekání na krutou popravu jim byly dány tři dny. Kupodivu během těchto dnů se odsouzencům dostalo několik návštěv a s Randulfem hovořily španělsky a francouzsky. Mezi návštěvníky byli diplomaté těchto zemí i velvyslanec německého císaře. Ráno před popravou jim pak bylo ve vězení ještě umožněno odsloužit poslední mši svatou, na níž byl přítomen francouzský markýz de Brossay a kněžna de Guise. Po mši sv. byli hrubě odvlečeni na popraviště Tyburn a byl vykonán rozsudek.
Po popravě se podařilo ukrýt z umučených ruku a oděv jako relikvie. Blahořečeni byli 15. 12. 1929 papežem Piem XI.
Marcus Crisini, Stephanus Pongracz et Melchior Grodziecki (1619); Regina, m. Alesiæ (století neznámé); Sozon (století neznámé); Evurtius (s. IV); Gratus, ep. Augustan. (s. V); Clodoaldus (560); Madelberta (asi 705); Ioannes Laudensis (asi 1106); Stephanus de Castellione Dumbarum (1208); Thomas Tsuji♦, Ludovicus et Ioannes Maki* (1627); Randulphus Corby et Ioannes Duckett♦ (1644); Ioannes Baptista Mazzucconi♦ (1855); Eugenia Picco♦ (1921); Ignatius Klopotwoski♦ (1931); Festus et Desiderius (s. IV); Memorius et socii (s. V); Alpinus, ep. Catalaunen. (s. V); Carissima (s. VI/VII); Hilduardus (ca. 760); Gauzlinus (962); Claudius Barnabas Laurent de Mascloux et Franciscus d'Oudinot de la Boissiere♦ (1794)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský