Eugenia Picco
| 7. září, připomínka | |
| Postavení: | řeholnice |
| Úmrtí: | 1921 |
ŽIVOTOPIS
Narodila se 8. 11. 1867 v Crescenzagu na severovýchodě Milána v Itálii a vyrůstala v nestabilní rodině. Její otec Josef Picco byl od narození postižený slepotou, přesto se stal hudebníkem milánského orcestru "La Scaly" a matka Adelaida mu na zahraničních zájezdech souboru dělávala doprovod. V útlém dětství Evženiin otec při jednom turné v Americe zmizel a Adelaida, která více než manžela milovala peníze, úspěchy a cestování, záhy začala žít s jiným mužem. Výchovu malé Evženie často suplovala babička a pokud byla s matkou, která s novým partnerem měla dvě děti, šlo o výchovu k bezbožnosti bez správných zásad.V 19 letech začala Evženie docházet do oratoria k voršilkám v Miláně. Zde se začala seznamovat se skutečností duchovního života, konfrontovala jej se svými nedostatky a prožívala z toho deprese. Občas je vystřídaly vzlety podobné euforii. Až v květnu 1886, ve chvíli, kdy se topila v duchovní prázdnotě, byla oslněna a zároveň osvícena podivným světlem Boží milosti.
Tyto okamžiky později popsala slovy: "Vyčerpaná, osamělá, zdrcená svou zoufalou situací, padla jsem na kolena a prosila o pomoc před jediným obrazem, který visel nad lůžkem. Z obrazu se pak oddělil svazek světelných paprsků a zaryl se do mého srdce s ostrou bolestí, jako by šlo o zásah skutečným ostřím. A to mne náhle změnilo. Už jsem nebyla osamocená, neboť můj Bůh se mne dotkl, Maria zvítězila. Cítila jsem se zcela vyměněná."
To byl počátek její konverze, který směřoval k rozhodnutí svůj život zasvětit Bohu. Do kongregace Malých dcer Nejsvětějšího Srdce Ježíše a Marie, založené Augustinem Chieppi, vstoupila 31. 8. 1887 v Parmě. Do noviciátu zde byla jako čekatelka a dočasné sliby chudoby, čistoty a poslušnosti složila 10. 6. 1891. Po třech letech skládala sliby věčné a v roce 1905 se stala novicmistrovou, kterou byla šest let.
Podle slov papeže Jana Pavla II. spojovala kontemplaci s prací a ve spojení s každodenní účasti na Eucharistii a to bylo základem její duchovní zralosti a živé charitativní činnosti. A jak uvedl dále "Nikdy se nevyhýbala službě, kterou od ní vyžadovala láska k bližnímu. V Parmě vzala na sebe břemeno lidské bídy, když se usilovala uspokojit potřeby mládeže i chudobných rodin…"
Stala se generální představenou, kterou byla do konce života. Dbala o zachovávání řádových pravidel a všestrannou formaci sester. Vynikala neúnavnou mateřskou láskou pro všechny, zejména pro chudé, malé, odstrčené. V letech 1915 až 1918, v době války, všechny své sestry dala k dispozici nemocným a raněným. Povzbuzovala je slovy, že láska k bližním je nejjistějším a nejlepším projevem lásky k Bohu. Sama byla sestrám příkladem cele se Bohu obětovaného života. Zemřela v necelých 60 letech.
Blahořečená byla 7. 10. 2001 papežem Janem Pavlem II. v Římě.
Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum
Marcus Crisini, Stephanus Pongracz et Melchior Grodziecki (1619); Regina, m. Alesiæ (století neznámé); Sozon (století neznámé); Evurtius (s. IV); Gratus, ep. Augustan. (s. V); Clodoaldus (560); Madelberta (asi 705); Ioannes Laudensis (asi 1106); Stephanus de Castellione Dumbarum (1208); Thomas Tsuji♦, Ludovicus et Ioannes Maki* (1627); Randulphus Corby et Ioannes Duckett♦ (1644); Ioannes Baptista Mazzucconi♦ (1855); Eugenia Picco♦ (1921); Ignatius Klopotwoski♦ (1931); Festus et Desiderius (s. IV); Memorius et socii (s. V); Alpinus, ep. Catalaunen. (s. V); Carissima (s. VI/VII); Hilduardus (ca. 760); Gauzlinus (962); Claudius Barnabas Laurent de Mascloux et Franciscus d'Oudinot de la Boissiere♦ (1794)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský