Sidonia (Caecilia) Schelingova*, virgo et martyr
| 31. července, připomínka | |
| Postavení: | panna a mučednice SCSC |
| Úmrtí: | 1955 |
ŽIVOTOPIS
Pocházela ze Slovenska, od východních hranic. V početné rodině se jí dostalo základů víry i výchovy k lásce. V 15 letech vstoupila na předměstí Bratislavy do kláštera a následně získala zdravotnické vzdělání. Po slibech působila jako řádová zdravotní sestra v Humenném a pak v Bratislavě. V únoru 1952 zde vysvobodila kněze odsouzeného k likvidaci na Sibiři a pomohla k útěku i dalším. Za to se stala mučednicí totalitního režimu v Československu. Když na následky vězeňského týrání umírala, byla z Pankráce propuštěna a skonala až za tři měsíce na onkologii v Trnavě. Svým trýznitelům vždy odpouštěla.ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI
ZA ŽIVOT KNĚZE OBĚTOVALA SVŮJ
Narodila se 24. 12. 1916 v Krivej na Oravě, na Slovensku blízko hraničního přechodu Chyžné.
Byla desátá z jedenácti dětí a rodiče Pavel a Zuzana jí při křtu dali jméno Cecília. V kolektivu rodiny bylo vzorně dbáno o náboženskou výchovu, postavenou na modlitbě a lásce. Místní základní školu navštěvovala Cecílie v letech 1922 až 1930. V předposledním roce přišly do obce milosrdné sestry Svatého Kříže a upoutaly Cecílii tak, že zatoužila stát se jednou z nich.
Později, když se definitivně rozhodla zasvětit svůj život lásce k Bohu a k bližnímu, rodiče souhlasili a její sourozenci byli na ni hrdí.
V roce 1931 navštívila s matkou mateřinec řeholního Institutu milosrdných sester Svatého kříže v Podunajských Biskupicích na předměstí Bratislavy. Se souhlasem matky byla 15letá Cecílie přijatá do postulátu a zařazena do dvouletého studia pro ošetřovatelky. Po zdravotnické škole si udělala radiologický kurz a v roce 1936 začala noviciát. První řeholní sliby složila 30. 1. 1937 s novým jménem sestra Zdenka.
Jejím prvním pracovním místem se stala nemocnice v Humenném, kam nastoupila jako ošetřovatelka. Z východní části Slovenska byla v roce 1942 poslána do Státní nemocnice v Bratislavě na rentgenologické oddělení, kde potřebovali laborantku.
Brzy udivovala horlivostí i příkladnou obětavosti a hřejivou láskou, se kterou se věnovala nemocným. Na velmi dobré úrovni byla i její profesionální stránka. Tajemství její síly a dobroty bylo skryto ve stálém vnitřním spojení s Kristem skrze modlitbu. O její modlitbě za dokonalé plnění uložených povinností svědčí její Duchovní zápisník. Podle něj prosila Ježíše: "Můj drahý Spasiteli, nedopusť abych byla málo zapálená pro plnění povinností svého povolání. Pohlédni na mne, já si jako ochranu zvolila Tvé Srdce, aby bylo mou silou v boji, oporou ve slabostech, světlem a průvodcem v temnotách."
Pro každého měla laskavý úsměv a ve svých poznámkách upozornění: "Bůh nemá rád smutné svaté!"
V roce 1948 začalo pronásledování církve od komunistů a jejich orgány začaly posílat stovky kněží do věznic a na nucené práce. Mnohým veřejnou službu v církvi znemožňovalo odnětí státního souhlasu. Byly zavírány kláštery a rušena řeholní společenství. V období vyvolávání strachu z jakékoli náboženské aktivity se sestra Zdenka rozhodla, že raději přijme kříž, než aby zradila své svědomí a slovo dané Kristu a Církvi.
Jednou někdo zaslechl její povzdech: "Nevím, co bych za to dala, abych mohla zachránit alespoň jednoho kněze." Příležitost se naskytla.
Starala se o nemocné z řad uvězněných kněží, kterým bylo schváleno v Bratislavě nemocniční léčení. V únoru 1952 se mezi její pacienty dostal vězněný kněz s vážnými následky krutého zacházení a bití. Zdenka se dozvěděla, že chtěl jinému knězi pomoci k útěku a v nemocnici mu mají pomoci k zotavení, aby byl schopný cesty na Sibiř, kde jej čeká likvidace. Zde je stále pod dohledem dozorce.
Nastal 19. únor a sestra Zdenka, která ho měla připravit na odjezd, byla rozhodnuta. Dozorci před pokojem nabídla šálek čaje pro zahřátí, do kterého dala silný uspávací prostředek. Prášek zapůsobil a knězi bylo umožněno prchnout. Po zdárné akci sestra Zdenka zamířila do kaple a padla před křížem na kolena se slovy: "Za život tohoto kněze obětuji svůj život. Pomoz mu, Pane, aby zůstal naživu, a pomoz mu do bezpečí." - Její modlitba byla vyslyšena.
Zdenka se vrátila na pracoviště aniž by ji někdo z personálu podezříval z milosrdného skutku a hned v následujících dnech pomohla tajně opustit nemocnici třem kněžím a třem klerikům. Teprve potom byla odhalena a odvedena do vězení k brutálnímu mučení, o kterém později svědčily její spoluvězeňkyně. Byla přitom plná vnitřní síly a pokoje, s nímž přijímala ponižování a rány. To však její mučitele dráždilo k zuřivosti a dalším krutostem. Sestra Zdenka vše snášela s Kristem, za jeho kněze a za Církev. V utrpení viděla hluboký smysl, neboť i Kristus zvolil cestu kříže k vykoupení lidí.
Z pozdějšího svědectví máme několik obrázků krutosti dozorců při výslechu sestry Schelingové.
Od prvního výslechu chtěli věznitelé přinutit Zdenku k falešnému doznání a udání osob, které jí pomáhaly při osvobozování vězňů a s ní se podílely na vlastizradě.
Ve věznici hned začali s kopanci a dotáhli ji k velkým neckám s vodou, do kterých ji hodili. Vyšetřovatel ji svou botou přidržoval pod vodou dokud se nedusila, načež ji povytáhl za vlasy a po nadechnutí znovu ponořil. Mezi tím opakoval své otázky dokud asi po desátém topení nezůstala bezvládná. Zdenka se probrala v místnosti bez oken a ve tmě se třásla zimou.
Jiného dne ji z cely odtáhli za vlasy do jiné místnosti, kde z ní strhali šaty a na rukou i nohou spoutali. Když ji na provaze vytáhli na hák u stropu, řvali na ni, aby řekla jména svých pomocníků. Po jejím "Nikdo…" ji bili gumovou hadicí až upadla do bezvědomí.
Po nějaké době se probrala zabalená do mokré pytloviny. Jak si mučitelé všimli, že přišla k vědomí, znovu ji pověsili na hák, kde brzy při bití ztratila vědomí. Když strkali do cely její tělo, bylo samá rána. Podle spoluvězeňkyně se přesto za své nepřátele ustavičně modlila. Ženám dávala naději, že Bůh je za snášené utrpení odmění, ale zdůrazňovala i to, že je zapotřebí žít podle Boží vůle.
Přes všechno prožívané zlo se v jejích očích zrcadlila radost nad tak nepatrnými věcmi jako sluneční paprsek nebo zazpívání ptáčka v blízkosti zamřížovaného okna. S bolestmi prožívala i radost, o které hovoří blahoslavenství, protože trpěla pro Krista. Pro něj ji bili, tupili a připisovali špatnost velezrady. Ta byla i v rozsudku soudu 17. 6. 1952. Dostala 12 let vězení a 10 let zbavení občanských práv. Po věznění v Rimavské Sobotě ji umístili do věznice s přísným dozorem v Pardubicích.
Zde v tvrdých podmínkách opouštělo Zdenku zdraví. Onemocněla tuberkulózou a k ní se přidal zhoubný nádor. Byla převezena do Brna a pak do vězeňské nemocnice v Praze, kde jí údajně operovali plíce. Při pobytu na Pankráci svěřila Heleně Wildeové - Kordové, která s ní sdílela asi tři týdny celu, některé podrobnosti ze způsobů krutých výslechů, kterými prošla. Poněvadž paní Helena pak žila ve Velké Británii, došlo ke zveřejnění jejího svědectví až po návratu na Slovensko ke konci září 1994.
Když bylo považováno za jisté, že Zdenka pro vážné zdravotní problémy další rok nepřežije, odpovědné komunistické orgány nepovažovaly za vhodné, aby zemřela ve vězení, protože by mohla být prohlašována za mučednici, proto byla 16. 4. 1955 propuštěna z vězení. Samozřejmě ne do kláštera, ale na onkologii v Trnavě na Slovensku. Tam o tři měsíce později Zdenka dovršila nejvyšší svědectví lásky. Ve 38 letech, 31. srpna přijala svaté přijímání jako pokrm na cestu a skonala.
Boží lid ji považoval mučednici víry hned od její smrti. Byla pohřbena na starém hřbitově v Trnavě, který se v roce 1979 rušil a ostatky Zdenky byly exhumované i s další desítkou sester Svatého kříže a převezeny na hřbitov do Podunajských Biskupic.
V září 2000 byl arcibiskupem Janem Sokolem otevřen v Trnavě diecézní proces ve věci blahořečení sestry Zdenky. Druhá exhumace jejích ostatků se uskutečnila 16. 6. 2003 a byly přeneseny do kostela svatého Kříže. V Římě byla fáze jejího procesu ukončena 7. 7. a slavnostní prohlášení za blahoslavenou vykonal papež Jan Pavel II. 14. 9. 2003 při návštěvě Bratislavy na Petržalce.
PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA
Musím si častěji uvědomovat důležitost plného odpuštění všem, kteří se proti mně nějak proviní. Dnes se za své protivníky pomodlím a v modlitbě vzpomenu i na duchovní pastýře, kteří jsou také dnes na mnoha místech země pronásledováni kvůli zodpovědnému plnění své služby.Bože, Tvá síla se projevuje zvláště tehdy, když působí v tom, kdo je slabý: Tys posiloval blahoslavenou Zdenku, aby statečně snášela všechna mučení; pomáhej i nám, abychom na její přímluvu vítězně prošli všemi zkouškami do slávy Tvého království. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.
(na podkladě závěrečné modlitby breviáře)
Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum
Ignatius de Loyola (1556); Ioannes Columbini♦ (1307); Iustinus De Iacobis (1860); Calimerus (s. II ex.); Sidonia (Caecilia) Schelingova*, virgo et martyr♦ (1955); Democritus, Secundus et Dionysius (s. III); Fabius (303/304); Tertullinus (ca. s. IV); Germanus, ep. Autissiodoren. (448); Helena, vidua (ca. 1160); Everardus Hanse♦ (1581); Ioannes Franciscus Jarrige de la Morélie du Breuil♦ (1794); Dionysius Vicente Ramos et Franciscus Remón Játiva♦ (1936); Iacobus Buch Canals♦ (1936); Michael Ozięblowski♦ (1942)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský