sv. Robert Bellarmin

Robertus Bellarmino, ep. Capuan. et doctor Eccl.

17. září, nezávazná památka
Postavení:	biskup a učitel církve, kard. TJ
Úmrtí:	1621
Atributy:	jezuita, kardinál s mozzettou (široký límec, pláštěnka s kapucí ) a biretem, krátký vous a knír, kniha, kříž, psací potřeby

ŽIVOTOPIS

Pocházel z Toskánska. Stal se jezuitou a po vystudování byl profesorem teologie a teologických kontroverzí. Psal spisy na obranu učení o církvi, papežském primátu a pro duchovní život. Byl arcibiskupem v Capue, jmenován kardinálem a na přání papeže angažován v kongregacích papežské kurie i na poli církevně-politických problémů. Především byl duchovním pastýřem, který celým srdcem miloval Boha a všechny lidi, zvláště chudé. Zemřel v Římě.

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

OPLÝVAL NADÁNÍM, ŽIL LÁSKOU A V NEJPOTŘEBNĚJŠÍCH SLOUŽIL BOHU

Narodil se 4. 10. 1542 v Montepulcianu ve střední Itálii. Byl třetí z deseti dětí Vincence Bellarmina a Cinzie roz. Cervini, která byla sestrou kard. Marcela Cerviniho, (v IV.-V. 1555 papež Marcel II.). Rodina patřila ke zchudlé toskánské šlechtě. Robert měl ještě jako další jména (italsky) Francesco Romolo.

V roce 1557-8 jezuité v Montepulcianu zřídili školu. Robert se v ní stal přičinlivým žákem, který vynikal nadáním i ctnostmi a v 18 letech vstoupil do jejich řádu. Bylo to 16. 9. 1560 za radostného souhlasu matky a nevole otce, který měl jiné přání. Robert začal noviciát pravděpodobně v Římě, kde byl do r.1563 a z toho se nejméně rok zabýval studiem. Další rok byl na studiích ve Florencii a pak tři roky studoval filosofii v Mondovii, od r. 1567 dva roky na univerzitě v Padově a v Lovani ve Flandrech, kde dokončil teologii (dnes jde o nejstarší katolickou universitu v Belgii). O Květné neděli, 25. 3. 1570, ho v Ghentu biskup Kornelius Jansens vysvětil na kněze.

Následně byl se souhlasem generála řádu Františka Borgiáše poslán zpět do Lovaně, kde působil jako profesor do roku 1576, než byl povolán na teologickou katedru do Říma. Zde se s velkým úspěchem věnoval kontroverzním otázkám a stal se nejvýznamnějším teologem své doby.

Uvádí se o něm, že byl malé postavy a na kazatelně proto používal stoličku. Jeho hlas měl strhující účinky a stal se vyhledávaným kazatelem. Přitom byl velmi prostý, choval se přirozeně a vynikal láskou k Bohu i lidem. Často ho bylo vidět nejen mezi duchovenstvem, ale i mezi chudými, vůči nimž vynikal laskavostí a štědrostí - ctnostmi, ke kterým ho v dětství vedla maminka, jenž sobě odříkala, aby měla více pro chudé. U Roberta Bellarmina jako další ctnost vidíme, že si nenechával žádný čas pro sebe, ale veškerý věnoval Bohu, církvi a bližním, pro které žil. Vnímal skutečnost doby s velkým pochopením a porozuměním pro její problémy, které se snažil řešit jak osobním zapojením, tak svými spisy a modlitbou. Pro hluboké spojení s Bohem vyzařoval jeho lásku. Zároveň prý také vytušil přítomné nebezpečí.

V roce 1586 vydal tiskem 3 svazky kontroverzních otázek, týkajících se víry, jak byly prodiskutovávané mezi teology, s názvem "Disputationes de controversial christianae fide." V prvním svazku psal o otázkách týkající se Církve, ve druhém o svátostech a ve třetím se zabýval otázkami o milosti a ospravedlnění. O aktuálnosti díla svědčí 20 vydání za 30 let i překlady do více jazyků.

Mezi kleriky, kteří požádali Roberta Bellarmina o duchovní vedení, byl také sv. Alois Gonzaga (pam. 21. 6.), kterého v r. 1591 připravoval na věčnost. V dalším roce se stal rektorem Římské koleje a r. 1594 řádovým představeným neapolské provincie.

V té době prý pracoval na revizi latinského překladu Bible (Vulgaty) a také sepsal "Malý katechismus pro lid" (Dottrinas cristiana breve), zveřejněný r. 1597, který dosáhl 400 vydání a byl přeložen do 56 jazyků.

Jeho nemálo známým a překládaným spisem je také kniha "O vystupování mysli k Bohu," kterou napsal později a u nás v r. 2001 ji vydali karmelitáni. Bývá uváděno, že k onomu "výstupu" použil žebříku z věcí stvořených. Podle zveřejněné ukázky autor nabízí i úvahy nad úryvky evangelia. Např. "Mé jho netlačí a mé břemeno netíží." R: Bellarmin v něm vidí "první a největší přikázání: Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem. Vždyť co je snadnější, příjemnější a milejší než milovat dobrotu, krásu a lásku? A to všechno jsi ty, Pane, můj Bože." Dále ukazuje na odměnu, která je vskutku žádoucí, cennější než zlato a sladší než med. Podle ap. Jakuba je "korunou života" a sv. Pavel ji připomíná v 1. listu Korintským (2,9) jako nepředstavitelnou.

Bellarminovo učení bylo vedeno přijatelnými způsoby a proto docházelo k velkému zájmu o jeho spisy. Ale ne všichni byli jeho popularitou nadšeni. Kardinál Toleta (z TJ) se prý snažil, aby stejná hodnost nebyla udělena i Robertovi B., některým byl jeho život výčitkou v jejich svědomí a hledali proti němu výhrady. Robert polemizoval s názory Luthera i Kalvína a obhajoval učení o Neposkvrněném početí Panny Marie. Vzděláním byl na vysoké úrovni a na druhé straně vynikal skromností, související s asketickým životem.

V únoru 1597 ho papež Klement VIII. povolal do služeb svého stolce. Jmenoval jej papežským teologem a poradcem Svatého oficia k řešení věroučných otázek a za examinátora biskupů (zkoušejícího). Nakonec 3. 3. 1599 dostal kardinálský klobouk. V roce 1602 byl ustanoven arcibiskupem v Capue u Neapole. Projevoval se zde jako pravý pastýř a otec, zvláště kněží a chudých. Dá se říci, že žil láskou k nim a v nejpotřebnějších sloužil Bohu. Sám ve své prostotě svůj život komentoval slovy: "Lidé mě milovali a já jsem miloval lidi." Objížděl farnosti a každému byl ochoten věnovat dostatek pozornosti a pomoc. Modlitba plná lásky byla důležitou součástí jeho života i hnací silou v jeho službě.

Po třech letech na arcibiskupském stolci se r. 1605 octl na konkláve jako jeden z kandidátů na papežský stolec a při prvním kole měl 14 hlasů. Zvolení se bránil a vzhledem k jeho řeholní prostotě nebyl zvolen on, ale Pavel V.

Robert Bellarmin si i jako kardinál zachoval postoj pravé evangelní chudoby i svobody. S odhodláním bránil zájmy Církve a uplatňoval směrnice Tridentského koncilu. Nebál se upozorňovat ani na nepořádky v papežské kurii. Papež Pavel V. ho jmenoval členem několika římských kongregací. Robert Bellarmin také působil jako protektor celestinů, nějakou dobu spravoval montepulcianské biskupství a od r. 1615 byl asi 6 let předsedou biblické komise revidující řecký text NZ. Papežem byl požádán i o činnost na poli církevně-politických problémů. K řešení byl spor s Benátkami, s anglickým králem Jakubem I. i s hnutím, které ve Francii usilovalo o nezávislé postavení katolické církve na papeži. Robert Bellarmin proto písemně obhajoval papežskou pravomoc.

Ze své funkce byl také přítomen při sporu kolem Galilea Galileiho a byl nakonec i účastníkem prvního procesu s ním. Neměl však podíl na jeho odsouzení, ke kterému došlo až za 12 let po Robertově smrti, při druhém procesu r. 1633. Robert Bellarmin prý zastával názor o přípustnosti teorie o pohybu Země kolem Slunce, ale jen jako vědecké hypotézy, která potřebuje být dostatečně dokázána. Proto se údajně snažil o smírčí roli. Spisovatel životopisů svatých, Rajmund Ondruš, poukazuje na to, že spor kolem Galileho nauky souvisel s jeho výbušným charakterem a polemickou argumentací, při níž si navykl používat ironii. Také bylo chybné propojování vědeckého objevu heliocentrické soustavy s vyprávěním Bible v 10. kapitole knihy Jozue. Právě ve špatném porozumění verši 13 a v zasahování do cizích kompetencí můžeme také vidět pramen konfliktu, který už Bellarmin nestihl uhasit. Rozhodně nebyl mezi jeho iniciátory ani mezi nepřáteli souzeného vědce. S konfliktem souviselo přenesení sporu z přírodovědecké oblasti do věroučné, v níž Galileo neměl žádnou kompetenci. Proto mu teologové v roce 1616 zakázali propagaci heliocentrického systému i když jeho první náčrt udělal M. Koperník již v r. 1507 a jím zpracovaný názor po předložení papeži Klimentu VII. v r. 1533 nevyvolal žádné problémy.

Robert Bellarmin ke konci svého života jako poslední spis napsal "De arte bene moriendi" (O umění dobře zemřít). V posledním roce byl v únoru na konkláve při volbě papeže Řehoře XV. O pár měsíců později pro zdravotní důvody poprosil papeže o dovolení stáhnout se do jezuitského domu sv. Ondřeje na Kvirinálu v Římě. Přišel tam 15. 8. a 17. 9., po měsíční přípravě, v ranních hodinách skonal.

Papež Urban VIII. otevřel proces jeho blahořečení již v roce 1627, ale k beatifikaci došlo až 13. 5. 1923 papežem Piem XI. a od téhož papeže byl kanonizován 29. 6. 1930. Ostatky kardinála Bellarmina byly záhy po jeho blahořečení, 21. 6. 1923, přeneseny do chámu sv. Ignáce a uloženy vedle oltáře sv. Aloise.

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

Tím nejdůležitějším v mém životě musí být láska k Bohu. Vytvořím si předsevzetí, které mi v tom bude pomáhat.

Bože, Tys povolal svatého biskupa Roberta, aby svými obdivuhodnými vědomostmi a ctnostným životem hájil víru a uskutečňoval duchovní obnovu Tvé církve; na jeho přímluvu pomáhej i nám v úsilí o vnitřní obnovu a o zachování neporušené víry. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

( závěrečná modlitba z breviáře)

Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Robertus Bellarmino, ep. Capuan. et doctor Eccl. (1621); Satyrus, frater s. Ambrosii (asi 377); Lambertus, ep. Traiecten. (asi 705); Columba, virgo et m. Cordubæ (853); Hildegardis (1179); Petrus de Arbués (1485); Stanislaus Papczński (1701); Franciscus Maria de Camporosso (1866); Sigismundus Felix Feliński, episcopus (1895); Sigismundus Sajna^♦ (1940); Rodingus (s. VIII in.); Reginaldus, eremita (ca. 1104); Cherubinus Testa^♦ (1479); Ioannes Ventura Solsona^♦ (1936); Timotheus Valero Pérez^♦ (1936)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský