Hildegardis
| 17. září, připomínka | |
| Postavení: | abatyše, mystička OSB a učitelka církve |
| Úmrtí: | 1179 |
| Patron: | přírodovědců, filologů a esperantistů |
| Atributy: | abatyše, kniha, psací náčiní, holubice, plameny, almužny, model kostela |
ŽIVOTOPIS
Pocházela z německého Bermersheim (dříve uváděného jako Bermesheim). Od dětství ji provázela mystická vidění a od osmi let žila v klášteře v Disibodensbergu. Zde se r. 1136 stala abatyší. V roce 1141 dostala od Boha příkaz sepsat vše, co uvidí a uslyší. Její vize se týkaly teologie, přírody, lékařství i psychologie. V r. 1147 přešla do kláštera u Bingenu, který založila na hoře sv. Ruperta. Stala se rádkyní vznešených i chudých. Teodor Schnitzler ji nazval "Největší ženou Německa." - hlavní důvod lze objevit v jejím úsilí o život podle Boží vůle.ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI
DAR OD BOHA
Narodila se 16. 9. 1098 na hradě Bóckelheim, patřícímu k Bermersheimu u Alzey v Porýní-Hesensku (na území Německa). Byla desátým dítětem rytíře Hildeberta a Mechtildy. Rodiče ji už před narozením zaslíbili Bohu. Od dětství měla různá vidění a v osmi letech byla svěřena do výchovy benediktinek v klášteře v Disibodensbergu. Abatyší zde byla Jurta ze Sponnheimu, pod jejímž vedením získávala základní znalosti a prožívala duchovní formaci. Po sedmi letech složila řeholní sliby a později, ve 38 letech, byla zvolena abatyší a své sestry vedla především příkladem.
Mystické zážitky, které ovlivňovaly její poznání i život, mívala během dne za plného vědomí při činnosti všech smyslů jako světlo poznání z jejího nitra. Přitom často šlo i o prorocká vidění, která, jak sama řekla, měla pouze ve své duši. V dalším popisu o nich uvedla: "Vidím tyto věci ve dne i v noci a jsem při tom vzhůru. Vidím je i slyším zároveň a hned jim porozumím. Nejsem vizí poučována a slova nezní jako z lidských úst, nýbrž jsou jako jiskřivý plamen v nejčistším vzduchu a pohybují se jako oblak."
Ve 43 letech jí Bůh uložil: "Napiš, co vidíš a slyšíš!
Zprvu se k tomu zdráhala odhodlat a psát začala až z poslušnosti na příkaz zpovědníka. V té době se jí dostalo vnitřního porozumění žaltáři, evangeliu a některým dalším knihám Bible. Zápisky dělala Hildegarda v latině a některá její vidění zaznamenal její zpovědník, kterému je vyprávěla. Hotové dílo předkládal disibodensbergský opat arcibiskupu v Mohuči.
Zvěsti o mimořádné abatyši zvýšily počet zájemkyň o řeholní život v její komunitě. Hildegarda pak obdržela mystický pokyn ke zřízení dalšího kláštera u Bingenu, nad místem hrobu sv. Ruperta. Po tomto oznámení opatu Disibodenberského mužského kláštera se setkala s odporem. Hora sv. Ruperta patřila k Mohučské kapitole a pozemek s jeho hrobem a svatyní patřil hraběti Hildesheimskému. Hildegardě se zde za pomoci dalších osob nakonec podařilo klášter založit a s 18 řeholnicemi se do něj v r. 1147 přestěhovala.
Z počátku byly odkázány na almužny a nuceny žít ve velké skromnosti. Později dostal klášter darem nějaké pozemky a došlo tak k jeho zajištění. Hildegarda jej dala pod ochranu mohučského arcibiskupa a po čase začala zakládat další klášter v Eibingen za Rýnem (dokončen r. 1165). S důvěrou v Boží pomoc a patřičnou opatrností zvládla stavbu, zařízení i správu řeholních domů.
Hildegarda vytrvale přemáhala různé problémy a k těm nemalým patřily její nemoci. Při jejich prožívání zůstávala trpělivá a říkala: "Čím více utrpení na mne Ježíš posílá, tím více jsem přesvědčena, že mne miluje." Její zdravotní potíže jakoby souvisely s jejím zdráháním psát to, co vidí a slyší. Ustoupily prý ve spojení s odhodláním psát.
K jejím spisům na prvním místě patří "Scivias lucis" (Poznej cesty světla). Toto teologické dílo o základních otázkách křesťanské víry psala v letech 1141-51, dále pokračovala do r. 1158 sepsáním knih "Physica" a "Causa et curae." Jedná se o přírodopis (popsala v něm na 300 živočišných druhů) a dílo týkající se lékařské vědy, o příčinách a léčení nemocných. Hildegarda se v něm věnovala např. krevnímu oběhu, nervovému systému i gynekologickým problémům a mnoha dalším. V době, kdy se na hygienu nedbalo, doporučovala vodu z rybníků i řek převářet a teprve pak ji považovat za pitnou. V letech 1158-63 psala o psychologii a 1173 - 78 na teologicko-psychologické téma. Další rok sepsala malou autobiografii. Mimo to napsala přes 70 písní. Skládala texty i hudbu. Z její korespondence se zachovalo přes 300 dopisů většinou v latině. Mezi adresáty je anglický král, dva císařové, čtyři papežové, biskupové, preláti i sv. Bernard z Clairvaux. Se značnou vážností lze přijmout i její předpovědi.
Z tohoto výčtu je patrná velká všestrannost a vzhledem k významu v tehdejší době i velikost daru od Boha a jeho užívání. Hned prvního spisu "Scivias" použil papež Eugenius III. na církevním sněmu v Trevíru, zřejmě před jeho dokončením. (Do schváleného spisu napsal slova: "Zachovej ve svém srdci vzácnou milost, kterou ti udělil Bůh, a zvěstuj dále, co Duch tobě vnukne.") Další spis se stal učební pomůckou na lékařské škole v Montpellier. Její recepty se využívají dodnes. Podstatné na mystickém daru od Boha, který Hildegarda obdržela, je to, že ho dostala ke službě druhým. Ji samotnou můžeme vidět jako dar od Boha a na jejím životě si připomenout, že i každý z nás dostává od Boha milosti a dary ke službě, - jako hřivny co nesmí zůstat ležet ladem, nechceme-li o ně přijít (viz Mt 25,14-30).
Hildegarda také dost cestovala a mezi roky 1158 - 1171 konala misijní cesty do Bamberku a Augsburgu, i do Kolína nad Rýnem a do Nizozemí. Ujímala se slova na tržištích a varovala před schizmaty. O její rady stály osoby nejrůznějšího postavení a ty, které přicházely s nečistým svědomím, napomínala. Ve svých vyjádřeních byla neoblomná i když vedly ke střetu názorů jako v otázce zavržení jistého šlechtice. Poslední příkaz dostala od mohučského arcibiskupa, aby u svého hrobu nečinila žádné zázraky. Příkaz zrušil až po 800 letech papež Jan Pavel II. a zrušení vyhlásil biskup z Limburku 17. 9. 1979.
Při smrti Hildegardy se na nebi rozsvítil jasný světelný kříž jako znamení, že byla přijata Ježíšem do jeho království. Podle kronikářů Gottfrieda a Theodericha bylo to za nedělního úsvitu, kdy se objevily dvě duhy zářivých barev. Jedna se klenula od severu k jihu, druhá od východu k západu. V jejich průsečíku zářilo jasné světlo ve tvaru měsíce. V něm byl vidět rudě zářící kříž, který rostl až do nesmírné velikosti. Byl obklopen barevnými kruhy, ve kterých se vytvářely rudě se třpytící kříže s vlastními kruhy. Rozšířily se po obloze východním směrem jakoby se skláněly k domu svaté panny a halily horu do zářícího světla.
Ač se uvádí, že Hildegarda nebyla oficiálně svatořečena, připomíná se, že v 15. století byla zapsána do Římského martyrologia se schválením úcty v německých diecézích. Její ostatky byly uloženy v Eibingenu do svatyně. Tyto skutečnosti opravňují k užívání titulu svatá a nové Římské martyrologium z r. 2001 před jejím jménem slovo svatá také uvádí.
K přenášení ostatků sv. Hildegardy lze uvést následující data: V roce 1632 byl klášter na hoře sv. Ruperta zničen a její ostatky proto přemístěny do Kolína nad Rýnem. Později byly přeneseny zpět do Eibingenu u Rüdesheimu, postaveny na zvláštní oltář a Hilgegarda byla při této příležitosti prohlášena patronem města. Na dobu sekularizace kláštera byly umístěny ve farním kostele. Nový klášter se začal stavět 2. 7. 1900 a asi po čtyřech letech byl dokončen.
PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA
Svou cestu budu hledat ve využití hřiven, kterými jsem byl obdarován od Boha. Do zpytování svědomí zahrnu svou zodpovědnost za dary i otázku svého úsilí poznat a podřizovat svůj život Božímu plánu.Bože, Ty jsi udělil svaté Hildegardě mnoho moudrostí. Pomoz nám, abychom na její přímluvu zde na zemi poznali svou cestu a jako ona svým životem směřovali do nebeského domova. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen
(na podkladě závěrečné modlitby breviáře)
POZNÁMKA
Papež Benedikt XVI. tzv. ekvivalentní kanonizací 10. 5. 2012 potvrdil svými předchůdci uznávanou svatost Hildegardy z Bingenu. O několik měsíců později ji 7. 10. prohlásil za učitelku církve.Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum
Robertus Bellarmino, ep. Capuan. et doctor Eccl. (1621); Satyrus, frater s. Ambrosii (asi 377); Lambertus, ep. Traiecten. (asi 705); Columba, virgo et m. Cordubæ (853); Hildegardis (1179); Petrus de Arbués (1485); Stanislaus Papczński (1701); Franciscus Maria de Camporosso (1866); Sigismundus Felix Feliński, episcopus (1895); Sigismundus Sajna♦ (1940); Rodingus (s. VIII in.); Reginaldus, eremita (ca. 1104); Cherubinus Testa♦ (1479); Ioannes Ventura Solsona♦ (1936); Timotheus Valero Pérez♦ (1936)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský