sv. Zikmund Felix Feliński

Sigismundus Felix Feliński, episcopus

17. září, připomínka
Postavení:	biskup
Úmrtí:	1895

ŽIVOTOPIS

Narodil se 1. 11. 1822 ve Wojutyn na Wolyňsku (dříve území Polska, dnes Ukrajiny). Byl sedmým z jedenácti dětí Gerarda Felińskiho a Evy roz. Wendorff. Jsou označováni za zbožnou vlasteneckou rodinu. Za listopadového povstání se museli opakovaně stěhovat a v Zikmundových 11 letech zemřel otec. Carské úřady potom zrušily Uniátskou církev a matku Evu zatkly pro vlasteneckou činnost, údajně v souvislosti se spiknutím a deportovaly ji na Sibíř. Majetek rodiny zabavily a o děti se naštěstí postarali příbuzní a známí.

Zikmund odešel v 17 letech z vlasti a v Moskvě začal studium matematiky za přispění svého opatrovníka. Odtud odešel na pařížskou universitu Sorbona. V Paříži se setkal se smrtí přítele a po následující úvaze se rozhodl stát knězem. V roce 1851 vstoupil v polském Žitomíru do semináře. Kněžské svěcení přijal 8. 9. 1855 v Petersburgu. Stal se v semináři spirituálem a přednášel teologii. Také se ujímal opuštěných polských dětí a organizoval rozsáhlou charitativní činnost. Vedle útulku pro chudé založil jim ku pomoci i kongregaci Sester františkánek Mariiny rodiny.

Zikmund Felix Feliński byl 6. 1. 1862 papežem Piem IX. jmenován varšavským arcibiskupem. O tři týdny později přijal biskupské svěcení a 9. 2. se ujal úřadu metropolity. V následujícím roce 22. 1. vypuklo lednové povstání proti Rusku. Zikmund pracoval s největší pastýřskou horlivostí a se souhlasem papeže připravoval provinciální synodu. Carské úřady mu zakázaly styk s Vatikánem. S biskupy ostatních diecézí udržoval stálý kontakt, aby zůstala udržovaná jednota církve na okupovaném území, a Vatikán informoval o nebezpečné situaci. Carovi Alexandru II. poslal dva dopisy, v nichž bránil práva Církve a národa. Kvůli tomuto protestu se stal nepohodlným a 14. 7. 1863 pro něj přijela vojenská eskorta a uvěznila ho v Gatezyně. Byl odsouzen do vyhnanství v Jaroslavľi nad Volhou, kde strávil 22 let. Nabízel papeži vzdání se všech hodností pro dobro církve. Teprve za vlády Alexandra III. v r. 1883 se pro něj podařilo získat dovolení opustit místo vyhnanství. Na území jeho arcidiecéze mu však nedovolili vkročit. Papežem Lvem XIII. byl pak jmenován titulárním arcibiskupem Tarsu. Později se jako obyčejný kněz vrátil do blízkosti Chocima na Podolí, když toto území bylo obsazené Rakouskem. Působil z obce DźWiniaczka, kde byl i pohřben. Zemřel ale v krakovském arcibiskupském paláci, kam se dostal na pozvání kardinála Puzyny.

Manifestační pohřební obřad se uskutečnil na Waweli. Jeho ostatky byly 14. 4. 1921 z DźWiniaczka přeneseny do katedrály ve Varšavě a 18. 8. 2002 byl papežem Janem Pavlem II. blahořečen. Svatořečený byl 11. 10. 2009 papežem Benediktem XVI.

Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Robertus Bellarmino, ep. Capuan. et doctor Eccl. (1621); Satyrus, frater s. Ambrosii (asi 377); Lambertus, ep. Traiecten. (asi 705); Columba, virgo et m. Cordubæ (853); Hildegardis (1179); Petrus de Arbués (1485); Stanislaus Papczński (1701); Franciscus Maria de Camporosso (1866); Sigismundus Felix Feliński, episcopus (1895); Sigismundus Sajna^♦ (1940); Rodingus (s. VIII in.); Reginaldus, eremita (ca. 1104); Cherubinus Testa^♦ (1479); Ioannes Ventura Solsona^♦ (1936); Timotheus Valero Pérez^♦ (1936)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský