Ianuarius, ep. Beneventan
19. září, připomínka | |
Postavení: | biskup a mučedník |
Úmrtí: | s. IV. |
Patron: | Neapole; vzýván jako ochránce před vybuchující sopkou |
Atributy: | anděl, biskup, lahvička, meč, plameny, divoká zvěř |
ŽIVOTOPIS
Byl biskupem v Beneventu v jižní Itálii. Za Diokleciánova pronásledování podstoupil mučednickou smrt v Puteole (dnešní Pozzuoli) u Neapole. Jeho ostatky jsou od V. století v Neapoli. Jedná se zvláště o jeho krev ve dvou ampulích, která několikrát do roka zkapalní, ačkoliv ji mučedník prolil na začátku IV. století.ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI
Původem byl Ital a někteří životopisci se domnívají, že se narodil v Neapoli. Ohledně totožnosti se vedly nemalé diskuse. Nové Římské martyrologium ujišťuje, že byl biskupem z Beneventa a pro víru byl umučen v Puteole u Neapole v Kampánii. Jeho význam podtrhuje zanechané svědectví krve, která dosud v pravidelném období sama oživuje, ač k jeho popravě došlo na začátku 4. století.
Legenda z 6.-7. století představuje Januária a tehdejší situaci za velkého pronásledování císařem Diokleciánem (304-305). Tento císař jmenoval pohana Timoteje guvernérem Kampánie. Tato oblast se dnes dělí na pět provincií, mezi nimiž je Benevento a Neapol, která je jejím hlavním městem. Příběh začíná uvězněním misenského jáhna Sosia a těch, kteří ho navštěvovali, Prokula, který byl jáhnem v Puteole, a křesťanů Eutychyta a Akucia. Biskup Januárius se znal se Sosiou z dřívější doby a není divu, že chodil povzbuzovat jej i jeho druhy i jako vězně pro Krista. O jeho návštěvách se dozvěděl Timotej, který měl nařízeno dbát, aby každý, kdo uvěřil v Krista, přinesl modlám oběti a kdo by se zdráhal, aby byl donucen. Poručil proto předvést Januária a vyžadoval od něj zřeknutí se Krista a přinesení oběti božstvu. Současně vyhrožoval, že nebude-li Januárius ochoten, podrobí ho hroznému utrpení, kterého se zhrozí i jím uctívaný Bůh. Januárius jej však napomenul, aby nevedl takové rouhavé řeči. Rozhovor v legendárním vyprávění pokračuje dotazem Januáriovi, zda vládne nějakým kouzlem, kterým by proti Timotejovi mohl se svým Bohem zvítězit? Na to on odpověděl, že jeho síla není jiná než ta u Boha v nebi.
Timotej chtěl mít pocit dokonalého vítězství a proto rozhodl, aby Januárius skonal v ohni. Legenda vkládá Januárovi do úst modlitbu, v níž říká, že ochotně objímá toto utrpení a myslí na příslib daný těm, kdo Boha milují. Vzpomenul na tři mládence v ohnivé peci a chválil Boha, který pak nedopustil smrt svého svědka tímto způsobem.
Oheň mu prý neublížil a rozhněvaný Timotej v dalším dni přikázal, aby byl i s jeho jáhnem Festem a lektorem Desideriem odvlečen do Puteole. Tam na ně i na další uvězněné křesťany (Sosiusa, Prokulusa a Eutychetesa) byla v amfiteátru vypuštěná divoká zvířata, ale místo, aby mučedníky napadla, obíhala v co nejvzdálenějším okruhu a neublížila jim.
Následným soudním rozhodnutím došlo na popravu stětím. Januárius poklekl a pozdvihl ruce k modlitbě, při které mu současně s hlavou byl useknutý i prst. K mučedníkovi pak přistoupila místní šlechtična Eusebie a krví Januáriovou naplnila dvě lahvičky či ampule, které s velkou úctou uchovávala a po skončeném pronásledování předala neapolskému biskupovi. Januáriovy ostatky křesťané prý za noci odnesli. V roce 313 byly přeneseny do Neapole a poprvé došlo k zázraku s krví. V katakombách zde byly uloženy asi do 9. století a pak přemístěny do malé kaple vedle kostela. Na jejím místě byla ve 14. století postavena katedrála. V ní se relikvie a krev v ampulích ze 4. století nacházejí od roku 1646, umístěné v barokní kapli.
Současný breviář uvádí ke dvěma zde uchovávaným zapečetěným skleněným ampulím se zaschlou krví informaci, že tato krev se po přiblížení k lebce sv. Januária začne měnit v tekutinu, vře a její objem se zvětšuje. Zmíněný jev je možné vidět zpravidla třikrát v roce: v den památky mučednické smrti - 19. 9., v sobotu před první květnovou nedělí, která je připomínkou výročí přenesení ostatků do katakomb a ve výročí exploze sopky Vesuvu, kterým je 16. prosinec. Tehdy v r. 1631 se občané Neapole obraceli ke svému patronu Januárovi o pomoc a město bylo uchráněno. Jako zázračná ochrana města je vzpomínána i pomoc při morové epidemii v roce 1528 v souvislosti s francouzským obležením.
Na očekávaný úkaz zkapalnění krve o poutní slavnosti přichází tisíce věřících a během slavnosti hlavní celebrant nakloní relikviář na stranu a začátek oživení krve je věřícím oznamován. Vědecky je potvrzeno, že jde o pravou krev a přirozené vysvětlení neexistuje.
PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA
Krev prolitá pro Krista neztrácí svou sílu ani po tisíciletí. Toto svědectví nemá zdůraznit jen něčí památku, ale připomínat život ve spojení s Kristem a pro Krista a k tomu má směřovat každý z nás. Budu pamatovat na to, že živý Kristus prolévající za mne svou krev zve mne k zázraku zpřítomnění každého dne na oltáři a ještě víc, ke spojení jeho života s mým ve svatém přijímání.Radujeme se, Bože, z výroční oslavy svatého mučedníka Januária a prosíme tě: dej, ať se s ním radujeme také věčně v nebi. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen
(závěrečná modlitba z breviáře)
Ianuarius, ep. Beneventan (s. IV.); Peleus, Nilus (s. IV); Theodorus, ep. Cantuarien (690); Lantbertus (957); Maria de Cervellón♦ (1290); Alphonsus de Orozco (1591); Maria Gulielma (1852); Trophimus, m. Synnadæ (s. inc.); Eustochius (461); Sequanus (s. VI); Marianus, eremita (s. VI); Grericus seu Abbo, ep. Meten. (ca. 642); Pomposa (853); Arnulphus, ep. Vapincen. (ca. 1075); Hyacinthus Hoynelos González♦ (1936); Francisca Cualladó Baixauli♦ (1936); Maria a Iesu de la Yglesia y de Varo♦, Maria Perdolens et Consolata Aguiar-Mella y Díaz* (1936)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský