sv. František z Assisi

Franciscus Asisiensis

4. října, památka
Postavení:	zakladatel řádu OFM
Úmrtí:	1226
Patron:	Itálie (od r.1939), Assisi, Filipín; Katolické akce (1939); ekologie (1980) a ochránců přírody, chudých; kupců, krejčích, tkalců, skautských vlčat, tapetářů; vzýván proti bolestem hlavy, proti moru.
Atributy:	beránek, bořící se dům, krucifix, lebka, lilie, ptáci, říšské jablko, serafín, stigmata, vlk, zeměkoule

ŽIVOTOPIS

Byl synem bohatého obchodníka v Assisi a z lásky ke Kristu všechno opustil. V době, kdy se materialismus rozrůstal i v údech Církve, začal ji František obnovovat nastoupením cesty v absolutní chudobě a životem podle evangelních rad. Založil nový řád "Menších bratří" (Minoritů) i jeho františkánské větve pro ženy a laiky žijící ve světě. Prioritou a nejvyšší hodnotou v jeho životě byla LÁSKA. S ní souvisel i jeho soulad s přírodou. Jeho nejhlubší láska k Spasiteli a touha po spáse duší byla doplněna darem stigmat, která ho ještě více připodobnila ke Kristu. Zemřel ve věku 44 let.

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

NEJŠŤASTNĚJŠÍM A NEJBOHATŠÍM PŘES ABSOLUTNÍ CHUDOBU

Narodil se v roce 1182 v Assisi v Umbrii ve střední Itálii a při sv. křtu dostal jméno Jan. Jeho otec Petr Bernardone pocházel z Florencie a byl bohatým obchodníkem s látkami. Matka Dominika, roz. Piku, měla ještě syna Angela, který se později oženil.

Vzhledem k tomu, že otec obchodoval s Francií, naučili se francouzštině i jeho děti a malý Jan začal být příbuznými nazýván Francouzem a Franciskem (z toho Francesco - František). Otec si přál, aby se kupcem stal i František, který znal i latinu, ale jeho život se ubíral jiným směrem. Zprvu bychom ho snad mohli označit za bouřlivého mladíka, v němž ale převládala dobrota srdce. Ve svém postavení nehleděl na peníze a pěkně oblékaný pobýval rád ve veselé společnosti. Zároveň byl štědrý k chudým a když jednou pro nedostatek času odbyl žebráka, s lítostí se pak za ním rozběhl. Žil ve světské společnosti, ale nikdy v něm nebyla sobeckost ani se nedopustil mravního provinění. - Toto, s ušlechtilou povahou, otevíralo jeho srdce působení Boží milosti, na kterou se snažil horlivě odpovídat a tím rostl ke svatosti.

Kvůli zábavám mu otec občas činil výčitky, ale matka ho omlouvala a jeho společníci ho měli v oblibě. Situace se změnila, když se nějak zapletl do bojů mezi měšťany z Assisi a z Perugie. Octl se v zajetí, z něhož se dostal až po roce. Ve 20 letech prodělal závažnější onemocnění, po němž se chtěl vracet k dřívějšímu způsobu života. Po jednom milosrdném skutku, při kterém daroval oděv, měl ve snu vidění paláce plného zbraní, ozdobených kříži. Sen si začal mylně vykládat a připojil se proto k válečné výpravě do Apulska. U Spoleta však byl ve snu osloven otázkou: "Proč opouštíš Boha, bohatého Pána a chceš sloužit pouze jeho chudému služebníku?" Z toho usoudil, že sen měl být výzvou k duchovnímu boji a z armády vystoupil. Brzy si uvědomil, že dosavadní způsob života není ten pravý a jak řekl svým společníkům, objevil snoubenku u které viděl všechna nej... i když jí bylo maximálně pohrdáno - byla to absolutní chudoba. K tomu, aby se s ní zasnoubil, ho vedla láska ke Kristu, který se do ní z lásky k nám narodil, pro nás obětoval svůj život a zanechal nám "evangelní" rady, jako spolehlivou cestu.

Již tehdy byl František natolik znalý Písma, že když při vyjížďce na koni potkal malomocného, přestože se ho zhrozil, vzpomněl si na citaci Izaiášovy 53. kapitoly, kde prorok viděl Spasitele jako malomocného, před nímž si člověk zakryje tvář. Proto se k němu snížil, políbil jeho ruku a obdaroval ho. Takovým způsobem dorůstal svému budoucímu povolání.

Jednou v polorozpadlém chrámu sv. Damiána poklekl před křížem a ve svém nitru jasně uslyšel výzvu: "Františku, jdi a obnov můj dům, který, jak vidíš, se rozpadá:"

Výzvu si vyložil doslovně ve vztahu k onomu chrámu a aby získal prostředky na jeho opravu, šel a ve Foligna prodal z otcova skladu nějaké látky i s koněm. V důsledku toho se jeho vztah s otcem vyostřil a setkání s ním měl František za nebezpečné. Když se otec ve věci majetkového sporu obrátil na biskupa, František před oběma svlékl své šaty s prohlášením, že za svého otce bude nadále považovat jen toho v nebi. Tak se definitivně rozešel s minulostí na jaře 1206. V hrubém hábitu převázaném provazem pak převážně vlastními silami a s vyžebranými prostředky dokončil opravu chrámu. Bůh ale od něj chtěl víc. Pro slova kostel i církev je v italštině stejné slovo: chiesa. Františkovo opravování kostela bylo předobrazem jím později zakládaného řádu, sloužícího k nápravě v církvi. Souhlas s plněním Boží vůle znamená vždy větší obdarování milostí pro toho, kdo životem říká "ano", i pro církev, jejíž je součástí.

Jedním z dalších pohnutek na Františkově životní cestě bylo slyšení slov evangelia: "Nic si neberte na cestu, ani hůl ani mošnu ani chléb ani peníze ani dvoje šaty."(Lk 9,3 srov. 10,4)

František, který začal žít opravdovou láskou k trpícímu Kristu, sobě i druhým často připomínal další Ježíšova slova: "Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, nes každého dne svůj kříž a následuj mne." (Lk 9,23)

V tomto duchu a s bezmeznou láskou vytvářel František kolem sebe společenství a se svými druhy v hrubé kutně, prostými slovy skrze kázání na různých místech a osobním příkladem ukazoval ostatním lidem, jak je zapotřebí žít podle evangelia.

V doprovodu prvních dvanácti bratrů, z poustevny na Rivotortu, přišel František v roce 1209 do Říma s prosbou o potvrzení řehole, kterou žili, jako nového řádu. Zdálo se nemyslitelné, že by tato skupina "žebráků" mohla s něčím takovým předstoupit před papeže. Podařilo se to dík přímluvě assiského biskupa u kardinála Jana Kolonna a jeho ochranné ruky v Římě. Přesto papež Inocenc III. s Františkem nechtěl při prvním setkání mluvit. Druhý den si však znění jeho řehole vyslechl a i když ho dojala, namítl, že ta pravidla přesahují lidské síly. Kardinál Kolonna vzápětí vyslovil obavu, že zamítnutí z tohoto důvodu by znamenalo zavrhnutí rad evangelia, protože Františkova řehole jim odpovídá. A označit evangelní dokonalost jako nerozumnou je nepřípustné, bylo by to znevažováním původce. - Papež pak vyzval Františka: "Synu, modli se k Pánu Ježíši, aby nám zjevil svou vůli ..."

František po modlitbě obhajoval vytvoření svého řádu podobenstvím s výkladem, které se papeži zamlouvalo a mimo to papeže ovlivnil sen, v němž viděl Lateránský chrám (při němž bylo papežské sídlo) nachylovat se k pádu a muže v oděvu žebráka, v němž poznal Františka, jak budovu podpírá. Následně papež s řeholí souhlasil a hned r. 1210 ji potvrdil pro začátek jen ústně, spíše jako bratrstvo kajícníků. Měli nosit mnišskou tonsuru a přijmout nižší svěcení. František přijal jáhenské a byl ustanoven generálním představeným. Se závazkem poslušnosti, (bratři Františkovi a on papeži) a s papežským požehnáním se vydali na zpáteční cestu.

Život Františka a jeho druhů byl přes maximální chudobu neobyčejně bohatý. František byl mužem paní chudoby a ještě víc Kristova kříže, na který silou lásky přibil vlastní vůli. V tomto spojení s Kristem a v jeho lásce začal dobývat svět.

Pustil se později i mezi saracény. Když u Damietty pobili na 6000 křižáků, sám předstoupil před sultána Meledina (Melek-al-Kamiloma), který slíbil za hlavu každého křesťana po dukátu. Chtěl po něm, aby se stal křesťanem a přiměl ho k jisté vlídnosti. Dokonce prý sultán požádal Františka o modlitbu za poznání, které náboženství je Bohu nejmilejší.

Pro nedostatek prostoru zde spíše jen chronologicky následují některé významné údaje:

Roku 1212 František společně s Klárou (pam. 11. 8.) založil II. řeholní větev - klarisky. Ta si v březnu v kostelíku Porcinkule dala od Františka ostříhat vlasy, přijala hrubý hábit a složila sliby.

Roku 1213 dostal František od knížete Orlanda vrch Alverno pro postavení poustevny, který v jeho životě hrálo významnou roli nejen pro 40denní posty (např. k poctě arch. Michaela), ale bylo i místem, kde později obdržel stigmata.

Roku 1215, v době přípravy IV. lateránského sněmu, se poznal s Dominikem (pam. 8. 8.), podobně bojujícím o založení dalšího řádu. Snad proto, že na sněmu bylo nejdůležitějším úkolem řešit bludy Albigenců a Valdenských, ve snaze o uznání výsad řádů František a Dominik neuspěli.

Roku 1216, za Františkova pobytu v Římě zemřel papež Inocent a byl zvolen Honórius III. U něj si pak František pro kostelík Porciunkuli, který dostal od benediktinů a u něhož vytvořil základ řádu, vyžádal odpustky k výročnímu dni jeho posvěcení (viz Panny Marie Andělské z Porciunkule - pam. 2. 8.).

V dalším roce v květnu je uváděna v Porciunkule generální kapitula, vytvoření řádových provincií, tři bratry František poslal do Francie, dalšího do Sýrie. Měl významné kázání před papežem a i když stále nedosahoval povýšení řehole na řád, papež alespoň ustanovil jako protektora jejich bratrstva kardinála Hugoliniho. Ten byl od r. 1218 duchovním otcem celé františkánské rodiny.

Roku 1219 v květnu se za účasti tohoto kardinála sešlo na generální kapitule v Assisi přes 5000 bratrů, kteří tábořili převážně pod širým nebem na slaměných rohožích, od nichž dostala kapitula název. Bratři zde podali krásné svědectví i svým vzorným chováním. V dalším měsíci se František vydal mezi saracény a v září předstoupil před sultána, jak už bylo zmíněno. Křižáci pak jeho vojsko u Damietty 5. 12. porazili.

Rok 1220 byl pro Františka nejvýznamnějším tím, že pět bratrů, v lednu vyslaných do Maroka, podstoupilo mučenickou smrt a stalo se přímluvci v nebi. Toho roku navštívil Benátky a vzdal se úřadu generálního představeného s pokorným předáním funkce Petrovi Kathaniimu (Cattani) jako vikáři bratrstva. Papež v tomto roce také vydal 22. 9. bulu Cum secundum o povinnosti noviciátu pro vstup do řádu.

Roku 1221 v březnu zemřel generální vikář Petr a František předal jeho funkci bratrovi Eliášovi. Dále rozšířil řeholi Menších bratří o novou instituci, která představovala třetí řád tvořený laiky, kteří se rozhodli žít ve světě podle františkánských ideálů.

Papež Honorius III. 29. 11. 1223 potvrdil bulou Solet annuere Františkem připravená řádová pravidla. František téhož roku o vánocích, se souhlasem papeže, poprvé v dějinách postavil v Grecciu betlém. Vytvořil ho jako živé jesličky v přírodní jeskyni upravené podle evangelia na betlémskou stáj. Byla tam sloužena mše svatá, při níž bylo hlouběji prožíváno tajemství vánoc.

V následujícím roce, 14. září, při modlitbách na hoře La Verna (lat. Alverno), se Františkovi zjevil seraf v podobě ukřižovaného Spasitele a na Františkově těle zanechal stigmata - pět Kristových ran. Jednalo se o první předání stigmat v dějinách.

V roce 1225 František oslepl. Z toho roku pochází i jeho "Píseň bratra slunce". František měl jedinečný vztah k přírodě a ke všem tvorům. Je znám jeho vztah ke zvířatům a jejich přítulnost k Františkovi. Kázal ptactvu, které ho obletovalo a domlouval se s vlky. Obojí sloužilo jako kázání pro další posluchače. Pozornost ptáčků měla vést lidi k ochotě naslouchat Božímu slovu, zkrocený vlk zas naznačit, že i největší hříšník se s Boží milostí může napravit. Ve Františkově životě vše vedlo k probouzení lásky k Bohu, kterou žil.

Zhoršení zdravotního stavu pokračovalo a pozemskou pouť František dokončil za pozdního sobotního večera, 3. října, jako kajícník na holé zemi kláštera v Porciunkule.

Již za necelé dva roky po jeho smrti jej 16. 7. 1228 papež Řehoř IX. prohlásil za svatého. Do baziliky postavené ke cti sv. Františka v r. 1230 ukryl bratr Eliáš jeho ostatky bez zveřejnění místa, z obav před zloději. V podzemní kryptě byly objeveny až r. 1818.

Františkáni přišli do Prahy ještě za života svého zakladatele, roku 1225 a během 35 let měli v českých zemích 30 klášterů.

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

Františkův vzor mne musí motivovat k lásce a rozdávání. Každý den je určen k lásce a k rozdávání radosti. K františkánskému duchu patří i předsevzetí od včerejší památky Uta. Připomenu si ho a k němu si budu pamatovat, že můj život se má vyznačovat radostí, stejně jako Františkův, i přes všechna trápení.

Bože, Tys povolal svatého Františka, aby svým životem ukazoval cestu chudoby a pokory a stal se živým obrazem Krista; dej nám svou milost, abychom se i my stávali Kristu podobnými a mohli se radovat ze spojení s Tebou. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.

(závěrečná modlitba z breviáře)

Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Franciscus Asisiensis (1226); Petronius, ep. Bononien. (asi 450); Quintinus, m. Turonum (s. VI); Aurea, abbatissa (asi 666); Franciscus Xaverius Seelos^♦ (1867); Henricus Morant Pellicer^♦, 4 oct. (1936); Iosephus Canet Giner^♦ (1936); Alaphridus Pellicer Muñoz^♦ (1936)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský