sv. Lukáš

Lucas, Evangelista

18. října, svátek
Postavení:	evangelista
Patron:	Bologna, Padova a Reutlingen; lékařů, lékárníků, chirurgů, knihařů, spisovatelů, krajkářek, malířů, sklářských výtvarníků, sochařů a křesťanských umělců všeobecně, právníků, řezníků, zlatníků
Atributy:	býk (často okřídlený), pe­ro, kniha nebo svitek, malíř obrazu Panny Marie

ŽIVOTOPIS

Byl lékařem v Antiochii. Jako společník apoštola Pavla se setkal i s dalšími apoštoly a sesbíral a sepsal svědectví o Ježíši Kristu asi po roce 70. Jako jediný z novozákonních pisatelů nepocházel ze židovství a k evangeliu napsal i pokračování z dějin prvotní církve - Skutky apoštolů.

Původní Lukášův hrob je v Thébách (Thisvi), odkud byly jeho ostatky přeneseny přes Konstantinopol do Padovy a Prahy. Vyjádření k nim, uváděné Prof. ThDr. Janem Matějkou, je v dalším textu a poznámce.

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

Zvěstovatel Božího milosrdenství a autor nejvíce stran NZ

Podle jeho podrobnějších zmínek ve Skutcích apoštolů, pocházel ze syrské Antiochie (Sk 6, 1-6; 11, 20-30; 13,1n). Také Eusebius a Jeroným uvádějí, že byl Syřanem. Názory na rodinu, z níž vyšel, se rozcházejí. Vystudoval však lékařství a nakonec se ukázal jako schopný spisovatel a znalec lidí s velmi citovým postojem. Uvádí se, že ke křesťanství jej zřejmě přivedli křesťané ze ži­dovství, ač k židovskému národu nepatřil. Podle Kanona Muratoriho (ze 2. stol.) se za života s Ježíšem a jeho působením nesetkal a jeho zařazování mezi Ježíšovy učedníky je nesprávné.

Roku 50-51 se připojil k Pavlovi v Troadě (byl s ním na druhé apoštolské cestě) a podle některých úsudků ho provázel do konce jeho života. Je však dost pravděpodobné, že poté co s Pavlem došel do Filip, setrval v nich do roku 57, aby pomáhal upevnit Pavlovo dílo. Při Pavlově návratu ze třetí apoštolské cesty, na jaře roku 58, opět šel po jeho boku do Jeruzaléma (viz Sk 20,5-21,18). Zde se setkal s apoštolem Jakubem i s jeruzalémskými staršími a zřejmě také se ženami, jejichž jména v evangeliu uvedl pouze on (viz Lk 8,2-3; 24,10).

Apoštola Pavla dále provázel na cestě do římského vězení (viz Sk 27, 1-28, 16; Kol 4, 14; Flm 24) a byl u něj za jeho vazby v Římě v letech 61-63. Tehdy měl možnost seznámit se s evangelistou Markem (Kol 4, 10-14; Flm 24). Při dalším římském věznění Pavla v letech 66-67, kdy Pavel očekával smrt, zůstal opět v jeho blízkosti (2 Tim 4, 11).

Po Pavlově smrti koncem června Lukáš zřejmě velmi brzy opustil Řím, ale další zprávy o jeho životě a hlásání evangelia nejsou dost spolehlivě doložené a místa působení se liší. Hovoří se o  Dalmácii, Galii, Itálii a Makedonii na základě zprávy sv. Epifania. Sv. Řehoř z  Naziánu svědčí o jeho pobytu v Achaji (dnešním Řecku) a Symeon Metaphrastes zmiňuje Lukášovu návštěvu Horního Egypta. Řecká tradice má zato, že byl biskupem v Thébách (dnešní Thisvi, severně od Athén ve starověké Boiótii). Sv. Jeroným podobně jako starobylý lat. Prolog (II. s.) zaznamenali Lukášovu působnost v Boiótii v Achaji. Jedná se o provincii ve středním Řecku, ležící severně od východní části Korintského zálivu. Na jihu je od Attiky oddělována pohořím Kithairon. Severní hranicí této provincie je Lokris s Eubojským zálivem.

Lukáš zemřel ve věku 84 let, podle písemnosti sv. Řehoře údajně v Patras, vzdáleném od dnešní Thisvi asi 100 km západně. Má se jednat o mučenickou smrt oběšením na olivovém stromě. Většinou vzhledem k věku se však spíše předpokládá přirozené úmrtí a martyrologium se k jeho smrti nevyjadřuje. Antropologické zkoumání ostatků* smrt oběšením nevylučuje. Původní Lukášův hrob je uváděn v Thébách (Thisvi), odkud byly jeho ostatky přeneseny přes Konstantinopol do Padovy a Prahy. Prof. ThDr. Jan Matějka uvádí v článku: „Osobnost sv. Lukáše a jeho ostatky” ve sborníku pro KTF UK 2002: „Věrohodnost této tradice potvrzuje zpráva o přenesení těla sv. Lukáše spolu s  kostmi sv. apoštola Ondřeje v době císaře Konstance II., syna Konstantina Velikého, v  roce 357 do baziliky svatých Ondřeje a Lukáše v Konstantinopoli. (Tuto Justinián I. kolem r. 527 přebudoval na kostel sv. apoštolů, zbořený r. 1462) ... O přenesení těla sv. Lukáše do Padovy se nedochoval soudobý historický záznam. - V roce 1177 byla na padovském hřbitově při bazilice sv. Justiny nalezena olověná rakev s kosterními pozůstatky a destičky označené "S. L. Evang." a "S. L. E.". (Státní archiv v Padově, Corporazioni soppesse, Monasteri Padovani, Santa Giustina, n. 233, c. 22bis, 26: G. Prevedello, Il capo di S. Luca Evangelista di Padova e l\'imperatore Carolo IV re di Boemia, Abbazia di S. Giustina - Padova, str. 4.)“

Podle staré tradice, za řádění obrazoborectví v Konstantinopoli, asi v letech 741 až 770, byly tyto Lukášovy ostatky knězem Uriem přeneseny do Padovy z důvodu ochrany před zneuctěním. Byly od r. 899 kvůli nájezdům uloženy na hřbitově, kde byly r. 1177 objeveny a prohlédnuty za přítomnosti papeže, který je prohlásil za pravé. Roku 1313 byl pro novou kapli sv. Lukáše vytvořen mramorový sarkofág a do něj uloženy ostatky v olověné rakvi.

Císař Karel IV. 6. 11. 1354 získal v Padově pro pražskou katedrálu lebku s  čelistmi a 15 zuby sv. Lukáše i s darovací listinou. Během let byly menší části z ostatků odděleny. Lebka sv. Lukáše, stále uchovávaná ve Svatovítském pokladu, je každoročně 18. 10. o svátku evangelisty vystavovaná k uctění v pražské katedrále. (O ostatky v Padově se zvýšil zájem roku 1992, poté co thébský metropolita požádal o navrácení části ostatků do Lukášova hrobu. K jejich antropologickému zkoumání došlo r. 1998.*)

Nejznámějším se Lukáš stal sepsáním evangelia a Skutků apoštolů. Italský básník Dante označil jeho evangelium za nejkrásnější knihu světa. Lukáš v něm krásně ukazuje milosrdnou lásku Spasitele ke všem lidem, zdůrazňuje, že Ježíš přišel nejen pro Židy, ale i pro pohany a především pro hříšníky, pro lidi, kteří se vzdálili Božímu řádu. Ústřední myšlenku Lukášova evangelia vidíme ve větě: „Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co by zahynulo.“ (Lk 19,10)

Jeho spis bývá nazýván evangeliem milosrdenství, Ducha svatého, žen a chvalozpěvů.

Téma milosrdenství ukazují např. příběhy „O marnotratném synu“ (Lk 15,11-32); „O hříšnici v domě farizejově“ (Lk 7,36-50); „O farizejovi a celníkovi“ (Lk 18,9-14) – v nich zároveň učí jaký postoj má hříšník zaujmout k návratu do Boží náruče. Boží milosrdenství vystihuje Lukáš i v Kristových slovech na kříži, když se modlí za své katy a slibuje ráj kajícímu lotru.

O Duchu svatém píše ze všech evangelistů nejvíce. U všech významných osob zmiňuje vedení Duchem svatým, ať je to Jan Křtitel, Zachariáš, Simeon či jde o okamžik zvěstování nebo Ježíšova slova.

Na mnoha místech si všímá žen, např. v podobenstvích, upozorňujíce na chudou vdovu, která dala za svého nedostatku, v příběhu Marie a Marty i žen na křížové cestě aj. To, že v jeho evangeliu mají ženy čestná místa, zatímco ve starověku byly ženy velmi podceňované, má další význam. Tím, že hovoří podrobněji o P. Marii dává předpoklad, že informace čerpal přímo od ní a protože ji slovy vykresluje, je označován za malíře Matky Boží.

Lukášovo evangelium se od ostatních liší i zařazením čtyř básnických vložek či písní (Magnifikat – chvalozpěv P.Marie, Benediktus – chvalozpěv Zachariáše, Glória in excelsis Deo a chalozpěv Simeonův).

Lukáš ukázal značnou citlivost ke smýšlení pohanů a vynechal místa, která by se jim mohla zdát tvrdá a zaznamenával vše, co je pohanům ke cti. Také s oblibou používal protiklady – např.: „Boháč a chudý Lazar;“ „Farizej a celník;“ nedůvěra Zachariáše a důvěra P. Marie.

Druhým Lukášovým dílem (po evangeliu, které je naukou Krista) jsou Skutky apoštolů, které lze označit za kroniku prvních let Církve a pojednávají o šíření Kristovy nauky.

Znakem a hlavním atributem sv. Lukáše je býk, protože jeho evangelium začíná Zachariášovou obětí a býk byl pro Židy obětním zvířetem.

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

Pokud dobře neznám celé Lukášovo evangelium, začnu z něj každodenně kousek číst. Nebo si vezmu malou část k rozjímání se zaměřením na to, co mi Bůh chce dnes říci.

Bože, Tys povolal svatého Lukáše, aby svým kázáním i tím, co napsal, hlásal nezměrné bohatství Tvé milosrdné lásky; prosíme Tě, dej, aby ti, kdo přijali víru, vytvářeli jednotu srdce i ducha, a aby všichni lidé uviděli Tvou spásu. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

(závěrečná modlitba z breviáře)

POZNÁMKA

* Lukášovy ostatky v kostele sv. Justiny v Padově byly antropologicky zkoumány v roce 1998 a bylo zjištěno, že nukleová kyselina (DNA), v níž jsou zakódovány genetické pro­gramy daného jedince, patří člověku, který žil v Antiochii. Analýza zubů prokázala genetický kód podobný syrské populaci. Stáří kosterních ostatků se prokázalo z doby mezi léty 72 až 416, přičemž Lukášova smrt ča­sově spadá do doby určené pomocí radioaktivního uhlíku. Věk zemřelého při smrti byl potvrzen mezi 70 až 85 lety. Výzkum komise, vedené univerzitním profesorem anatomie a histologie v Padově Vito Terribile Wiel Marinem v září 1998, ukázal shodu ve více tradovaných zprávách o evangelistovi. Padovské ostatky byly doplněny odlitkem pražské relikvie a v říjnu 1998 byly na kongresu zveřejněny nálezy padovské komise i pražských expertů MUDr. a RNDr. h. c. Emanuela Vlčka, DrSc. a ThDr. Jana Matějky, který se ve výše citovaném článku zabýval i důkazem sounáležitosti pražské lebky a padovského skeletu. V něm mimo jiné uvedl, že tyto ostatky „patří muži vysokého stáří, ale bez zjistitelných hrubých artrotických změn. Z délky dlouhých kostí byla odhadnuta výška těla v průměru na 165 cm. Postava byla střední robusticity a symetrických proporcí. ... Nález svislé zlomeniny na přední hraně osifikované chrupavky štítné připouští možnost, že k jejímu rozlomení došlo při oběšení.“ (Možnost jiné mučednické smrti nepřipadá v úvahu.)

Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Lucas, Evangelista ; Asclepiades (218); Proculus, Euticius et Acutius (asi s. IV); Amabilis (s. V.); Mono (asi 630/640); Petrus de Alcantara (1562)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský