Godefridus, ep. Ambianen.
| 8. listopadu, připomínka | |
| Postavení: | biskup |
| Úmrtí: | 1115 |
| Patron: | Amiensu; vzýván proti otravě jedem, proti bouřce a požáru |
| Atributy: | biskup, mrtvý pes |
ŽIVOTOPIS
Pocházel od francouzského města Soissons. Vychováván byl v benediktinském klášteře. Asi ve 25 letech se stal knězem, brzy poté opatem v Nogent-sous-Coucy a roku 1104 biskupem v Amiensu. V tomto úřadu prožil mnoho těžkých chvil pro vzdorovitost duchovních a prostopášnou šlechtu, šířící nemorální příklad a vyvolávající nepřátelství. Sám žil velmi obětavě a Boží čest měl na prvním místě. Chtěl všechny přivést do Boží náruče, ale jeho usilovná snaha, zvláště ve vyšším postavení, se nesetkávala s dobrou vůlí ani pochopením. Zemřel v necelých padesáti letech.ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI
NEÚSPĚCH V POSLÁNÍ NEPŘEKÁŽÍ SVATOSTI
Narodil se asi r.1066 v Moulincourtu u Soissons ve Francii jako jediný syn zbožných manželů Froda a Alžběty, patřících ke šlechtickému rodu. Při sv. křtu mu byl za kmotra opat benediktinského kláštera v Saint-Quentin. U toho byl prý od pěti let vychováván a přímo si zamiloval řeholní život. Již v dětství se Godfrid nořil do modlitby tak, že při ní nevnímal, co se kolem něj děje. Boží slovo nosil v srdci a snad proto měl soucitnou lásku ke všem potřebným, s nimiž se setkal. Často se postil o chlebu a vodě a pokrmy určené pro něj rozdával chudým. Po dosažení určitého vzdělání a věku složil Godfrid řeholní sliby a dostal na starost benediktinský špitál, v němž sloužil nejen nemocným bratřím, ale i hostům a chudým. Uvádí se, že se k nim choval s mateřskou láskou a neležely mu na srdci pouze jejich tělesné potřeby, ale s velkou empatií je i učil, trpělivě s nimi hovořil, někdy jim četl, a nechyběla mu - podle okolností - slova povzbuzení a útěchy. Bylo-li třeba napomínal a za ně i s nimi se modlil.
Jeho život plný pokory a obětavé lásky se stával příkladem pro ostatní řeholníky. Opat, vida jeho schopnosti, ustanovil jej i správcem, starajícím se o hospodaření kláštera. Godfrid novým úkolem nebyl nikterak nadšen, ale z poslušnosti se ho zodpovědně ujal. Nepolevoval v horlivosti ani svědomitosti a prý zakrátko nejen zbavil klášter dluhů, ale zbývalo i na podporování chudých.
Svou dobrotou a laskavostí získával vážnost a respekt do té míry, že bezpečně chodil sám místy, do nichž by se jiní duchovní sami neodvážili pro častá přepadení vkročit.
V roce 1091 přijal od rouenského biskupa kněžské svěcení. Opět jen z poslušnosti, protože se nepovažoval za hodna takové důstojnosti. Čekala jej však ještě další povýšení s mnohem větší zodpovědností. Také na dalších místech prokázal věrnost svěřenému poslání, i když to znamenalo vyvolání nepřátelství a úklady o život.
Godfridův otec zemřel v klášteře v Nogent-sous-Coucy, který za života podporoval. Tento klášter, ležící 70 km severozápadně od Remeše, založila r. 1059 šlechta z Coucy, a v době, kdy stařičký opat složil úřad, byl klášter ve značném úpadku po stránce hmotné i mravní. Novým opatem, z iniciativy zakladatelů a za souhlasu krále Filipa i arcibiskupa Remeše, byl jmenován Godfrid. Ten, ač velmi nerad, rozloučil se s kmotrem a nastoupil do kláštera, který měl jen šest mnichů a dva novice. Celkově byl zanedbaný a na mizině. Patřily k němu sice pozemky, ale nebyly obdělávány. Godfrid, v hodnosti opata, zavedl vzornou kázeň podle benediktinských pravidel a začal uvádět do pořádku celé hospodářství. Pro mnichy zřídil nové cely a přistavěl i špitál s útulkem pro chudé. Také počet mnichů radostně vzrostl.
Po úspěšných Godfridových začátcích v Nogent-sous-Coucy, zemřel opat v klášteře sv. Remigia u Remeše a arcibiskup nabídl Godfridovi, aby přešel z chudého kláštera k sv. Remigiovi, který byl podstatně výnosnější. Godfrid na to odpověděl: "Chraň Bůh, abych opovrhl chotí chudobnou a chtěl dát přednost bohaté!" Nadále zůstal v Nogentu a vlastním příkladem zde vedl bratry cestou ke spáse. Tradují se příběhy o jeho zdrženlivosti v pohledech, jídle a pití. Další příběhy o Godfridovi se týkají jeho vyžadování poslušnosti, v níž viděl základ řeholní kázně.
V roce 1103 byla na Troyeském sněmu vznesena žádost, aby byl novým biskupem Amiensu jmenován opat z kláštera v Nogent-sous-Coucy. Godfrid byl zaskočen, ale podrobil se rozhodnutí sněmu a přijal biskupské svěcení, po kterém roku 1104 nastoupil s velkou zodpovědností na biskupský stolec v Amiensu. Do sídelního města šel na slavné přivítání jako kajícník bos. Při jeho proslovu ke shromážděnému lidu nechybělo dojetí na obou stranách. Godfrid jako biskup nepřestal vynikat pokorou a tichostí, ale nepolevil v zásadovosti a věrnosti svému povolání.
Stále měl před očima, že má více než potřebuje a myslel na hladové. Vše, co se týkalo jeho osoby chtěl mít co nejprostší a vůči chudým vynikal štědrostí. Při setkání s polonahým chudákem mu bez váhání nechal svůj svrchní oděv. Denně také na biskupství obsluhoval 13 žebráků.
V diecézi nechtěl Godfrid trpět nepravosti, kterých tou dobou bylo ze strany šlechticů hodně. Utlačovali poddané a byli příčinou velmi nemorálních pověstí, s nimiž se šířil špatný příklad, kterému podléhali i někteří duchovní. Godfrid vystupoval proti pohoršením, kde nepomáhalo otcovské domlouvání a vážné napomínání, tam na zatvrzelé hříšníky uvaloval církevní tresty. Jeho apoštolská horlivost vedla nepřátele k úkladům. Jednoho dne ho obdarovali otráveným vínem. On v něm však pouze omočil kousek chleba, který pak nechal polknout psovi. - Ten na místě pošel.
Vzdorovala mu nejen šlechta, ale i řeholníci v některých klášterech, kde se v srdcích usadila pýcha a marnivost. V opatství sv. Valericha odmítli jeho vizitaci s lživým tvrzením, že se jedná o klášter vyňatý z biskupské pravomoci a podléhající pouze papeži. Nechali si dokonce padělat listiny. Z podvodu byli sice usvědčeni, ale pro Godfridovo srdce takový odpor byl nemalou ranou. Nejednou vedl spor s vrchností o základní práva druhých, zasazoval se za svobodu i nespravedlivě vězněného hraběte, a dokonce plakal nad surovou nevázaností násilníků. Na poklidný život v klášteře mohl jen vzpomínat. Údajně se roku 1112 zúčastnil sněmu ve Vienne. Při prožívání těžkostí v biskupském úřadu míval pocit marnosti a neschopnosti vymýtit zlo v diecézi. Následně požádal Viennský sněm (podle Fr. Ekera; uváděna ale bývá i synoda v Soissons) o uvolnění z úřadu a dovolení žít v klášteře. Dostal však odpověď, že podle církevního zákona nesmí biskup o své újmě svěřené stádo opustit. Godfrid se pak z Grande Chartreuse vrátil do Amiensu a se zvýšenou horlivostí pokračoval ve svém biskupském působení, v usilovné snaze proti mravní nákaze, které nemohl položit dostatečné hranice. Nakonec před svátkem sv. Bartoloměje předpověděl trest Boží již na následující noc, v níž požár zachvátil město. Katedrála s biskupstvím a několik chatek zůstalo ušetřeno. Ve zničeném městě nejvíce truchlil biskup, který se snažil o to, aby ruka Boží spravedlnosti nemusela dopadnout. Podle vlastních slov se cítil jako veslař bez vesla, který musí nechat loď napospas větru. Na 16. 6. 1115 ještě svolal synodu do Amiens a v červenci se zúčastnil sněmu v Châlons. Drcen nesnázemi a vyčerpáním při návratu dostal zimnici a od 25. října byl ošetřován v klášteře sv. Krišpína u Soissonsu, kde přijal svátosti na cestu a 8. listopadu zemřel.
PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA
Budu se modlit za vlastní vytrvalost ve víře, abych úspěšně prošel všemi neúspěchy v životě. Budu mít za prvořadé setrvat vždy v lásce a co je nad mé síly učit se svěřovat Bohu.Bože, Tys naplnil svatého Godfrida svou láskou, aby nám svým příkladem ukázal, jak žít podle evangelia i uprostřed proměn nepřátelského světa a přidružil jsi ho k zástupu svatých biskupů; na jeho přímluvu dej i nám vytrvalost ve víře a lásce, abychom měli spolu s ním účast na Tvé slávě. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen
(na podkladě závěrečné modlitby breviáře)
Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum
Godefridus, ep. Ambianen. (1115); Simpronianus, Claudius, Nicostratus, Castorius et Simplicius (asi 306); Clarus, presb. (asi 396); Deusdedit, Pp I. (618); Willehadus, ep. Bremen (789); Hugo de Glazinis (1250); Ioannes Duns Scotus♦ (1308); Maria Crucifixa /Elisabeth Maria/ Satellico♦ (1745)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský