Leo Magnus, Pp I et doctor Eccl.
| 10. listopadu, památka | |
| Postavení: | papež a církevní učitel |
| Úmrtí: | 461 |
| Patron: | Říma; hudebníků, zpěváků, varhaníků |
| Atributy: | papež, pallium; vedlejší: kniha, drak u nohou, vyobrazení setkání papeže s Attilou za doprovodu sv. Petra a Pavla |
ŽIVOTOPIS
Od mládí působil v Římě. Za papežů Celestina I. a Sixta III. byl veden jako arcijáhen. V čele církve stanul 29. 9. 440. Svědomitě postupoval proti všem bludům, vyskytujícím se za jeho pontifikátu. Zvláště bolestně jej zasáhl blud Eutycha (neuznávající, že Kristus je pravý Bůh i pravý člověk), který měl později za následek i krveprolití. Lev I. horlivě bránil primát sv. Petra proti Konstantinopoli i své město před jeho nepřáteli. Hunského vůdce Attilu odvrátil od tažení na Řím a při vpádu vandalů šel opět jednat s nepřátelským vůdcem, ale u Gensericha dosáhl jen toho, že nedošlo k prolévání krve a k vypálení Říma. Až do smrti se cítil zodpovědný za čistotu víry i svěřený lid.ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI
SPRAVEDLNOST, ZODPOVĚDNOST A LÁSKA
To byly hlavní ctnosti papeže, který se narodil koncem 4. století jako syn Quintiniánův, asi v Římě, ač jeho rodiče byli z Toskánska. První zmínka, označující ho za římského jáhna je z r. 418. Působil ve správě církve a bránil se vyššímu postavení. Vynikal znalostmi písemnictví starých Řeků a Římanů i teologie. Byl sebevědomého ducha a měl důvěru v Boží pomoc.
Když Prosper Tiro (pam. 25. 6.) přišel r. 431 do Říma, aby se poradil v otázkách postupu proti šiřitelům pelagianského bludu v jižní Gallii, papež Celestin I. pověřil řešením otázky arcijáhna Lva. Obdobně byl pověřován papežem Sitxtem III., zejména při dořešení z bludu usvědčeného biskupa Juliána Eclano.
Lev byl též na žádost císařovny Placidy papežem Sitxtem III. podruhé vyslán do Galie, kde měl za úkol usmířit vojevůdce Aёtia s Albinem, protože spor o velení prý ohrožoval bezpečnost říše.
Před arcijáhnovým návratem zemřel v r. 440 papež Sixtus III. Římským duchovenstvem byl pak jednomyslně na Petrův stolec zvolen Lev I., který byl uveden do úřadu 29. září. Dalo by se říci, že se v té době občané Říma již hromadně hlásili ke křesťanství, ale jejich život byl nepřesvědčivý, a navíc nechávali prostor zhoubným živlům a bludům.
Papež Lev I. stále hájil nauku církve proti nesprávným učením. Vybídl dokonce i vládu k obnově zákonů proti manichejcům, jako osobám nebezpečným církvi i státu. Všechny, kdo se odřekli bludů, přijímal zpět do církve. Zatvrzelí a neústupní museli opouštět Řím.
Španělské biskupy Lev I. povzbuzoval s poučením, jak postupovat proti bludu priscillianismu, který učil o dvou životních zdrojích: z dobrého, že pochází duše vězněná zlým tělem. Priscillianisté vedli jakoby přísný život, a přitom prý přehlíželi hříchy lži, přetvářky i sexuální zvrácenosti. Další blud, který dělal Lvu starosti, byl arianismus zasahující Gallii a germánské národy. Papež se i zde snažil o utvrzení pravé víry a o povzbuzení k přemáhání bludu.
V roce 449 se na východě objevily spory týkající se především bludu Eutycha, který byl archimandritou konstantinopolského kláštera a hlásal, že Kristova přirozenost božská a lidská splynuly a v převažující božské přirozenosti zmizela lidská (jedná se o tzv. monofysitismus). Eutychovi přátelé si u císaře vyžádali svolání sněmu do Efezu v r. 449. Papež Lev na něm měl dva vyslance. Mezi stoupenci protichůdných názorů se strhla bitka a zvítězila zde Eutychova strana. Papež Lev I. pochopitelně usnesení sněmu neuznal a označil ho za „zbojnickou synodu.“ Potom svolal r. 451 obecný sněm do Chalcedonu. Zde byl eutychiánský blud odsouzen a Lev I. ve věroučném listu, poslaném shromážděným biskupům, objasnil katolickou nauku o božské a lidské přirozenosti Krista. Na východě přesto docházelo kvůli sporu v církvi ke krveprolitím (ponejvíce v Egyptě) a vyhánění katolicky smýšlejících biskupů. Lev I. proto neustával v uklidňování rozvášněných stoupenců Eutycha a ve psaní listů. Ovlivnil císaře i konstantinopolského biskupa a východní metropolity, aby dle svých možností přispěli k odstranění vyhrocených poměrů. Z velké části se to alespoň přechodně podařilo a došlo k obnovení církevní jednoty.
Předtím, na jaře r. 452, Attila vtrhl se svými Huny do Itálie, aby se pomstil za porážku na katalaumských polích. Mnohá města na jeho cestě lehla popelem. Když zamířil na Řím, císař Valentinián III. uvažoval v opevněné Ravenně o útěku do Konstantinopole. Jméno Attilla (nazývaný „bič Boží“) vzbuzovalo mnoho strachu. Papež Lev I. se po poradách i v římském senátu vydal se dvěma radními k Attilovi, který měl stan u ústí řeky Mincio do řeky Pádu, poblíž Roncoferraro Mantuy. Attila prý dal najevo radost, že papež za ním přišel jednat o zastavení nepřátelství osobně a přijal podmínky míru, načež odtáhl do Panonie. Rafaelovo vyobrazení tohoto významného setkání je na vatikánské fresce doplněno vznášejícími se postavami Petra a Pavla, poukazujíce na jejich pomoc, podobně i na plastice Alexandra Algardiho ve svatopetrské bazilice.
O tři roky později, kdy k hradbám Říma dorazil Vandal Geiserich, vyšel mu papež v ústrety, aby s ním jednal ve prospěch Říma. Obsazení města sice nezabránil, ale zmírnil dopad. Dosáhl slibu, že Vandalové ušetří životy Římanů, město nebude spáleno a zajatci nebudou mučeni. Po 14 dnech Vandalové odpluli k Africe a papež po jejich drancování prokazoval svou dobrotivost na nejpotřebnějších místech.
Svým celoživotním působením si zasloužil, že se mu od jeho nástupců, jako prvnímu dostalo přídomku Veliký. Vynikal ctnostmi, moudrostí i kazatelskou činností. Z ní si ještě vzhledem ke včerejšímu svátku připomeňme část kázání, týkající se kněžské služby:
„I když je celá církev Boží uspořádána v různých stupních, takže celistvost svatého těla vytvářejí rozličné údy, přece jsme, podle slov apoštola, všichni jeden v Kristu; a různost služebního postavení nás neodděluje natolik, že by nějaká část, ať sebeméně významná, nebyla spojena s hlavou. A tak v jednotě víry a křtu, milovaní, tvoříme nerozdílné společenství a máme stejnou důstojnost, jak říká apoštol Petr: ,A vy sami se staňte živými kameny pro duchovní chrám, svatým kněžstvem, které z podnětu Ducha přináší oběti Bohu příjemné skrze Ježíše Krista.´ A dále říká: ,Vy však jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid patřící Bohu.´ Neboť všem, jimž se dostalo nového života v Kristu, dává znamení kříže královskou důstojnost, a pomazání Ducha svatého je posvěcuje na kněze. A proto vedle této zvláštní služby kněžského úřadu mají si být vědomi i všichni křesťané, žijící z Ducha podle Kristova zákona, že jsou rod královský a že mají účast na kněžském poslání.“ (Sermo 4, 1-2: PL 54, 148)
Lev I. zemřel 10. listopadu a věřící, považujíce ho za světce, mu prokazovali úctu od jeho smrti. Dochovalo se 96 jeho vynikajících kázání a 173 dopisů. Přičítá se mu také zásluha o zkvalitnění liturgických textů. Jeho ostatky byly údajně koncem 7. století uloženy v bazilice sv. Petra. Někde se uvádí, že již předtím byl pohřben v její předsíni. V roce 1754 byl papežem Benediktem XIV. prohlášen za učitele církve.
PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA
Mám-li žít spravedlivě s láskou a zodpovědností, pak jako radu příjmu: „před každým počinem vykonat bleskové spojení se s Bohem, který je nejvýš spravedlivý, svrchovaně milosrdný a plný lásky.“Bože, Ty chráníš svou církev zbudovanou na skále, aby ji žádné zlo nepřemohlo; na přímluvu svatého papeže Lva dej, ať zůstane vždy věrná tvé pravdě a žije v trvalém pokoji a bezpečí. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen
(závěrečná modlitba z breviáře)
Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum
Leo Magnus, Pp I et doctor Eccl. (461); Demetrianus (asi 260); Orestes, m. in Cappadocia (s. III./IV.); Probus, ep. Ravennaten (s. III./IV.); Narses et Iosephus, m. in Perside (343); Iustus, ep. Cantuarien (asi 627); Baudolinus (s. VIII.); Andreas Avellino (1608); Acisclus Piña Piazuelo♦ (1936); Ioannes Prassek et socii♦ (1943)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský