sv. František Xaverský

Franciscus Xavier

3. prosince, památka
Postavení:	misionář TJ
Úmrtí:	1552
Patron:	Navarry (od r.1622), Indie (od r.1748); jezuitů, šíření víry (od r.1904) všech misionářů (od r.1927), lidí od katolického tisku, námořníků, cestovního ruchu (od r.1952); vzýván za šťastnou smrt, proti zničující bouři i proti epidemii moru
Atributy:	Indové, jezuita, křest domorodců, kříž, lilie, plameny (planoucí srdce), pochodně

ŽIVOTOPIS

Pocházel ze španělské Navarry. Mládí prožil v období politických bojů o nezávislost, za kterých padl i rodný hrad. Při studiích v Paříži se seznámil s Petrem Faberem a s Ignácem z Loyoly, kteří se v r. 1534 při zakládání řádu jezuitů stali i jeho spolubratry. Od r. 1537 byl knězem a od r. 1541 horlivě a úspěšně hlásal evangelium v Indii, na Ceylonu, na Molukách a v Japonsku. Zemřel ve 46 letech, při cestě do Číny, na ostrově Sancianu.

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

JEHO PROGRAMEM BYLA SPÁSA DUŠÍ

Narodil se 7. 4. 1506 na hradě Javier (Xavier) v baskické části království Navarra v severovýchodním Španělsku, jako nejmladší z pěti sourozenců. Čtyřmi staršími byli: Magdalena, Anna, Miguel a Juan. V období jeho dětství byly vedeny boje o nezávislost mezi baskickou Navarrou na straně jedné a Španělskem a Francií na straně druhé.. Otec Juan de Jasso v té době zemřel a opevnění jejich hradu bylo za bojů strženo. Miguel a Juan se zapojili do bojů. V roce 1521, 50 km severozápadně od Javier v Pamploně, bojoval proti baskům také Ignác z Loyoly (pam. 31. 7.), kterého zde 20. 5. zasáhla dělová koule do nohy a který měl později významný vliv na Františkův život.

V roce 1524, kdy bylo Františkovi 18 let, se Navarry zmocnilo Španělsko a Xavierovi přišli o velmi značnou část majetku. Ten rok se vrátili i oba bratři a v následujícím roce František odešel na univerzitu do Paříže. Měl živou až ohnivou povahu, byl ambiciózní, nadprůměrné inteligence a také tolerantní. Od začátku druhého roku vysokoškolského studia bydlel společně s tichým melancholickým studentem Petrem Faberem (pam. 1. 8.). Vlivem protichůdných povah se prý docela dobře doplňovali. Petr svou rozvážností častěji mírnil ostřejší projevy Františka. Na podzim 1529 přibyl k těmto dvěma starší, invalidní student, již zmiňovaný Ignác z Loyoly. S tímto novým spolubydlícím se František přátelil velmi pomalu, ale nakonec se sjednotili na ideálech směřujících k založení nového řádu.

V roce 1530 František dosáhl akademického titulu magister na úrovni dnešního doktorátu filozofie a stal se docentem i ředitelem jednoho univerzitního kolegia. O čtyři roky později, 15. 8. 1534 přišel do kaple sv. Dionýsia na pařížském Montmartru s Petrem Faberem, čtyřmi dalšími druhy a s Ignácem z Loyoly, aby pod jeho vedením založili řeholní společnost jezuitů. Učinili slib žít v chudobě, čistotě a službě duším ve Svaté zemi nebo být k dispozici papeži coby Kristovu zástupci.

Na podzim téhož roku František pod Ignácovým vedením konal duchovní cvičení a jeho životním programem se stala spása duší. V letech 1535-1536 František studoval teologii a připravoval se na svátost kněžství, kterou přijal se svými druhy v červnu 1537 v Benátkách a primici měl ve Vicenze.

V Benátkách byli s Ignácem ubytováni v nemocnici s nevyléčitelně postiženými, kterým prokazovali potřebné služby. Ošetřování těchto nemocných bylo mimo jiné i vlastním sebeovládáním a sebezáporem.

Pro napětí mezi Benátkami a Turky nebylo možné pokračovat v plánované cestě do Svaté země, a proto se členové této řeholní skupiny na nedlouhou dobu rozešli po severoitalských univerzitních městech (František šel do Bologni). V nich kázali a poskytovali různé duchovní služby do dubna 1538, kdy se sešli v Římě, aby při apoštolské a charitativní činnosti spolupracovali s Ignácem. Jejich cílem bylo papežské schválení společnosti Ježíše. Papež Pavel III. ji schválil roku 1539 ústně a 27. 9. 1540 i písemně.

Ignáce již začátkem roku 1540 požádal portugalský král Jan III. o vyslání jeho bratří do indických misií. Ten se souhlasem papeže poslal Františka Xaverského s Portugalcem Šimonem Rodriguezem. František v polovině března odešel do Lisabonu, kam dorazil v červnu po odplutí lodí a bylo zapotřebí přečkat zde ještě zimu. Zatím ve městě kázali a pečovali o nemocné. Král João se pak rozhodl ponechat Rodrigueze v Lisabonu a František byl papežem Pavlem III. jmenován apoštolským nunciem na východě a pro tamní panovníky dostal čtyři doporučující dopisy. S nimi a se dvěma pomocníky, Italem P. Pavlem Camerinem a s dosud nevysvěceným Portugalcem Fr. Mansilhasem, se vydal do Indie. Cesta z Lisabonu do Goa na západním pobřeží Indie trvala od 7. 4. 1541 do 6. 5. 1542.

V první etapě cesty obepluli mys Dobré naděje a přibližně po pěti měsících dorazili do Mosambiku na pobřeží Afriky. Zde museli přečkat zimní období a po moři mohli pokračovat až v únoru. Po velmi náročné cestě, při níž ho provázela mořská nemoc a byl stále k službě námořníkům, vojákům, odsouzeným, otrokům a dalším nejrůznějším cestujícím, začal v Mosambiku pečovat o nemocné i přes svou vyčerpanost a onemocnění.

Goa, která bývala portugalskou kolonií v Indii, se stala prvním Františkovým působištěm v této zemi. Svou činnost začal v městské nemocnici u těch, kteří sem rovněž odněkud připluli. Spal na zemi vedle pacientů s nejtěžšími chorobami, aby byl připravený jim posloužit v jejich potřebách.

Po pěti měsících byl poslán na jih k mysu Kanyakumari. Tamní domorodci se živili lovem perlorodek a hovořili tamilštinou. František jim do tohoto jazyka nechal přeložit základní modlitby církve a desatero. Tamilštinu se teprve začal s velkými obtížemi učit a pak prý jako v ulicích Goa, svolával k výuce katechismu zvonečkem. Neúnavně o Bohu hovořil s dětmi i dospělými.

Také odtud o své činnosti psal Ignácovi do Říma: „Vytrvale jsem chodil po vesnicích a všechny dosud nepokřtěné děti jsem omýval posvátnou křestní vodou. Křtem jsem tak očistil ohromné množství dětí, které takřka nerozeznaly pravou ruku od levé. Ty děti mě však nenechaly ani pomodlit breviář, dokonce ani najíst a vyspat, dokud jsem je nenaučil nějakou modlitbu. A tu jsem pochopil, že právě oni jsou těmi, kterým patří nebeské království... Z mnoha lidí se v této oblasti nestanou křesťané jen proto, že prostě není, kdo by z nich křesťany udělal. A tak se mi často vtírá myšlenka, že bych měl obejít všechny akademické instituce po celé Evropě – a hlavně pařížskou univerzitu, a všude křičet jako smyslů zbavený, abych ty, v nichž je víc učenosti než lásky, vyburcoval voláním: Jak strašné je množství těch, kdo se vaší vinou nedostanou do nebe, a řítí se do pekel!“

Žil pak mezi obyvateli souostroví Moluk (patřící dnes Indonésii). Udává se, že v některém měsíci pokřtil až na 10.000 Indů. V začátku roku 1545 plul do Malaky a pak dále na ostrov Ambon. Odtud po tříměsíčním působení na ostrov Ternate. Po skončení této cesty, kterou jako apoštolský nuncius pro Dálný východ považoval za svou povinnost, se dozvěděl o existenci Japonska. V Goy rozdělil úkoly novým misionářům TJ a na džunce čínského námořníka se v srpnu 1549 přeplavil k břehům Japonska. Pěšky se vydal do Miyaka, kde se mu vysmáli, a k císaři se nedostal. Během dvou let však pro víru získal aspoň pět set Japonců. Při návratu předpokládal obrácení Číny, které přispěje i k rozšíření křesťanství v této zemi. V listopadu 1552 doplul na ostrov San Čoan poblíž Kantonu. Zde vyhladovělý a v horečkách z podchlazení 3. 12. ve věku 46 let zemřel.

Blahořečený byl 25. 10. 1619 papežem Pavlem V. a svatořečený 12. 3. 1622 papežem Řehořem XV.

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

František neměl žádné jiné cíle nad spásu duší. Ta byla v jeho srdci a životě tím nejdůležitějším. Nad jeho poselstvím budu zpytovat své svědomí, nakolik mi leží na srdci spása duší, za které nesu zodpovědnost – v rodině, v širším společenství lidí, s nimiž se stýkám, ostatních ve své vlasti, v Evropě... Z toho vyvodím konkrétnější rozhodnutí a trvalou iniciativu, přičemž začnu nápravou vlastních chyb.

Bože, Tys povolal svatého Františka Xaverského, aby hlásáním evangelia ukázal mnohatisícovým zástupům cestu k Tobě; naplň srdce všech věřících horlivostí šířit světlo tvé pravdy, aby Tvá církev rostla a plnila ve světě své poslání. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

(závěrečná modlitba z breviáře)

Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Franciscus Xavier (1552); Sophonias (7. - 6. stol. př. Kr.); Cassianus, m. in Mauretania (asi 298-300); Birinus (asi 650); Lucius, eremita (s. VI./VII.); Galganus Guidotti (asi 1181); Eduardus Coleman^♦ (1678); ^♦ (1860)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský