Ioannes Damascenus, presb. et doctor Eccl
| 4. prosince, nezávazná památka | |
| Postavení: | kněz a církevní učitel |
| Úmrtí: | asi 749 |
| Patron: | lékárníků, malířů ikon, studentů teologie z Východu |
| Atributy: | koše, Panna Maria, ruka |
ŽIVOTOPIS
Pocházel z území Sýrie. Kolem roku 700 opustil postavení na dvoře kalifa a vstoupil do kláštera sv. Sáby u Jeruzaléma, kde se stal knězem. Ve spisech a kázáních vykládal věroučné pravdy a obhajoval proti císaři Lvu Isaurianovi uctívání obrazů svatých. Je řazen k největším teologickým spisovatelům východní církve. Hlavním Janovým spisem je „Pramen poznání“ a jeho hymny dodnes zaznívají v byzantské liturgii.ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI
VELKÝ UČITEL DĚJIN UNIVERZÁLNÍ CÍRKVE A OBHÁJCE OBRAZŮ
Narodil se ve druhé polovině 7. století (snad v 60-70 letech) do bohaté křesťanské rodiny v Damašku, který je dnes hlavní městem Sýrie. Život zde probíhal jako v muslimském městě teprve čtvrt století po Mohamedově smrti. Jeho otec Sergej byl vlivnou osobou u kalifova dvora a bývá uváděn jako ministr financí či velký vezír. Projevoval křesťanskou lásku i ve službách kalifa Abdula Meleka a vykupoval prý i křesťanské otroky. Jedním z nich byl vzdělaný mnich Kosmas z Kalabrie, kterého pověřil Janovou výchovou. Jan byl od něj vzděláván a utvrzován ve víře i ctnostech. Kosmas v jeho dospělosti odešel do kláštera sv. Sáby poblíž Jeruzaléma a později, asi r.743, se stal majumským biskupem.
Otec před smrtí zajistil pro svého syna Jana Al Mansur místo u dvora. Jan zde začal zastávat ekonomický úřad (snad až po smrti otce), ale s životem u dvora nebyl spokojen. Kolem roku 700 v něm uzrálo mnišské povolání a odešel do kláštera sv. Sáby jako Kosmas. Zde, po osvědčení hlubokého teologického vzdělávání, byl od jeruzalémského patriarchy vysvěcen na kněze.
Legenda popisuje jeho předchozí zkoušku poslušnosti a pokory, kterou absolvoval v Damašku, kam byl prý poslán prodávat od bratrů upletené koše za přemrštěnou cenu, pro kterou se mu tam smáli. Avšak jeden z bývalých sluhů rodiny ho poznal a za tu cenu je koupil. Než se vrátíme k ověřenějším údajům, můžeme si připomenout důvod dalšího atributu – ruky, k jejímuž useknutí byl odsouzen pro podezírání ze zrady, protože následkem intrik souvisejících s císařem Lvem III. upadl v nemilost. Ruka mu pak byla údajně uzdravena zázrakem Panny Marie.
Papež Benedikt XVI. při generální audienci v květnu 2009 představil význam Jana coby očitého svědka přechodu řecké a syrské křesťanské kultury, společné pro východní část byzantského císařství, ke kultuře islámu. Označil ho za zvláště významnou postavu dějin byzantské teologie a velkého učitele dějin univerzální církve. Uvedl také, že se nikdy nevzdálil z kláštera a věnoval všechny své síly asketickému životu a spisovatelské činnosti. O Janově spisovatelské činností píší i všichni ostatní životopisci.
Významným věroučným dílem, které má tři části, je „Pramen poznání.“
První je „Dialektika,“ obsahující definice filozofických pojmů týkajících se věrouky, pro kterou čerpal z Aristotela, ale také z křesťanských autorů.
Druhou částí, „Dějiny herezí,“ vyvrací sta heretických tvrzení.
Třetí část „Výklad pravé víry“ je označena za syntetický výklad hlavních bodů církevního učení, jenž bylo upřesňováno v učených disputacích dřívějších století. Jan v ní hovoří o Bohu a o Trojici, o stvoření světa a člověka, o nauce Vtělení a Vykoupení.
V tomto spise píše i o svém povolání slovy modlitby, která nám může být vzorem pro postoj před našimi začátky: „Požehnáním svatého Ducha jsi připravil mé nové stvoření a můj pravý život ne z vůle muže ani z touhy těla, ale z tvé milosti, kterou nelze slovy ani vylíčit. Připravils mé narození způsobem přesahujícím řád naší přirozenosti, neboť když jsi mě poslal na tento svět, přijals mě za své dítě a připočetl mezi syny tvé svaté a neposkvrněné církve... Prostřednictvím svého biskupa jsi mě teď, Pane, povolal, abych sloužil tvým dětem. Nevím ovšem, proč jsi to učinil a jaké plány se mnou máš, to víš jenom ty. - Prosím tě však, Pane: Zbav mě ohromné tíže mých hříchů, kterými jsem se těžce provinil, a očisť mou mysl i mé srdce. Buď mým jasným světlem a veď mě správnou cestou. Když otevřu ústa, ať mluvím tvými slovy. Tvůj ohnivý Duch ať rozpálí můj jazyk, abych mluvil jasně a zřetelně a neustále byl proniknut tvou přítomností. Buď, Pane, mým pastýřem a pomáhej mi v mé pastýřské službě. Kéž se mé srdce neuchyluje napravo ani nalevo, ale ať mě tvůj dobrý Duch vede po správné cestě, abych jednal podle tvé vůle až do konce.“ (z Cap. 1: PG 95)
Jan Damašský rozlišoval ve veřejné a soukromé křesťanské úctě adorace, vztahující se pouze k Bohu, od úcty prokazované obrazu s úmyslem vztahovat ji k tomu, kdo je obrazem znázorňován. Toho se týká i jeho trojice traktátů proti těm, kteří hanobili svaté obrazy. Tyto traktáty byly, podle slov Benedikta XVI., ikonoklastickým koncilem v Hieria r. 754 odsouzeny a v Niceji na sedmém ekumenickém koncilu r. 787 byly důvodem Janovy rehabilitace a kanonizace.
Jan se snažil úctu k obrazům vysvětlovat v souvislosti s tajemstvím Vtělení Božího Syna v lůně Panny Marie. Byl jejím ctitelem a ona jeho ochránkyní.
V obhajobě obrazů Jan vysvětloval, že Bůh, který nemá tělo ani podobu, nemohl být znázorňován obrazem, ale poté co žil mezi lidmi je možné „vytvořit obraz toho, co jsem viděl z Boha. Neuctívám materii, ale stvořitele matérie, který se stal matérií pro mne a uznal se hodným přebývat v matérii a skrze ni působit mou spásu. Absolutně ji však neuctívám jako Boha!“ Dále napsal: „Spásonosný oltář, který nám podává chléb života není matérie?... A dříve než všechno ostatní není matérií tělo a krev mého Pána? Buď musíš popřít posvátný charakter toho všeho, anebo musíš uznat tradici církve v uctívání obrazů Boha a přátel Božích, kteří jsou posvěceni jménem, jež nosí, a jsou z téhož důvodu obdařeni milostí Ducha svatého. Matérii tedy neradno urážet. Není opovrženíhodná, protože nic z toho, co Bůh učinil není opovrženíhodné.“ (Contro imaginum calumniatores, I)
Podle jeho slov krása obrazů má vést „ke kontemplaci podobně jako louka potěšuje oči a jemně vlévá Boží slávu do lidské duše.“
„Úcta vzdávána obrazu přechází na jím znázorněný vzor a kdo ctí obraz, uctívá v něm osobu, kterou představuje.“
Papež Lev XIII. ho 19. 8. 1890 prohlásil učitelem církve a zařadil jej do římského kalendáře.
PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA
Dnes se začnu učit od sv. Jana hovořit s Bohem pokornou odevzdaností do jeho plánů, vnímání Božích milostí a správné cestě, na které se „srdce neuchyluje napravo ani nalevo.“ Je to potřebné i pro vlastní vztah lásky k Bohu.Bože, Tys povolal svatého kněze Jana, aby s učitelskou moudrostí přesvědčivě hlásal pravou víru; prosíme Tě: dej, ať i v nás zůstává tato víra pevná a nikdy nepřestává být naším světlem a oporou. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen
(závěrečná modlitba z breviáře)
Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum
Ioannes Damascenus, presb. et doctor Eccl (asi 749); Barbara, virgo nicomedien. (století neznámé); Heraclas (247/249); Meletius, ep. Sebastopolitan (s. IV.); Felix, ep. Bononien (431/432); Aprus, presb. (s. VII.); Sigiramnus (s. VII.); Adrehildis seu Ada (po roce 692); Solas (794); Ioannes Thaumaturgus (s. IX.); Annon (1075); Osmundus (1099); Bernardus, ep. Parmen (1133); Petrus Pectinarius♦ (1289); Franciscus Gálvez♦ (1623); Hieronymus de Angelis et Simon Yempo♦ (1623); Ioannes Haramondo♦ (1623/1624); Adolphus Kolping♦ (1865); Ioannes Calabria (1954)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský