Eulalia, virgo et m. in Lusitania
| 10. prosince, připomínka | |
| Postavení: | panna a mučednice |
| Úmrtí: | 304 |
| Patron: | cestujících; vzývána proti neštěstí; proti spontánním potratům |
| Atributy: | lilie, kniha, palma, holubice, malá pec nebo ohnivé lože, sníh |
ŽIVOTOPIS
Narodila se asi r. 292 v Méridě ve Španělsku, do vážené křesťanské rodiny. Dětství prožívala v nevinnosti, čistotě a zbožnosti. Byla tichá a ráda vyhledávala ústraní k přemýšlení o pravdách Božích. Pronásledování křesťanů v době císaře Diokleciána dolehlo i na věřící ve Španělsku. Matka dívky Eulálie si o svou předčasně vyzrávající dceru dělala starosti a čím tato byla ve víře pevnější a odhodlanější hájit pravdu, tím více ji hlídala.Jednoho dne prý dvanáctiletá Eulálie přesto odešla k místu, kde místodržící Dacián právě vykonával soud nad křesťany, kteří jí byli vzorem. Traduje se, že předstoupila před soudce se slovy: "Hledáte křesťany? Tak tady jsem!" a začala poukazovat na bezmocnost modly, která je dílem lidských rukou a malá holka ji dokáže ničit, což hned předvedla se slovy o nesmyslnosti modlářství. Soudce vzplanul hněvem a nařídil pochopům ji zbít a na její tělo použít železné háky. Ani potrhání tělesné schránky útlé dívčiny neoslabilo její vůli, proto dali Eulálii okusit, co dokáží hořící pochodně v ranách. Dacián pak nařídil, aby byla upálena 10. prosince v jakési peci, kde její dlouhé vlasy způsobily větší množství dýmu. Venku pak vynesené zbytky jejího mrtvého těla údajně pokryl sníh, což bylo považováno za zdůraznění její čistoty.
Španělský básník Prudentius se zasloužil o používání jejích atributů složením dlouhého chvalozpěvu, hovořícího o jejím utrpení i jejích ctnostech. Odtud pochází i znázorňování bílé holubice.
Eulálie se ve Španělsku dostala mezi nejuctívanější mučedníky a její kult byl brzy rozšířen ve Francii i v části Afriky.
Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum
Maria Virgo de Loreto; Eulalia, virgo et m. in Lusitania (304); Maurus, m. Romæ (asi s. IV.); Gemellus (asi s. IV.); Gregorius, Pp III (741); Lucas, episcopus (1114); Edmundus Gennings et Swithinus Wells (1591); Polydorus Plasden et Eustatius White, Brianus Lacy, Ioannes Mason et Sydneius Hodgson (1591); Ioannes Roberts et Thomas Somers (1610); Marcus Antonius Durando♦ (1880); Arsenius Iosephus Antonius Migliavacca♦ (1909); Gundisalvus Viñes Masip♦ (1936); Antonius Martín Hernández et Augustinus García Calvo♦ (1936); Antonius Durcovici♦ (1951)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský