Damasus Pp.
| 11. prosince, připomínka | |
| Postavení: | papež |
| Úmrtí: | 384 |
| Atributy: | papež, kříž, kniha s nápisem Vulgata,model kostela |
ŽIVOTOPIS
Stal se jáhnem a průvodcem papeže Liberia. V 61 letech byl r. 366 od větší částí kléru a věřících zvolen papežem. Byl prvním, který mohl uplatňovat právo nad celou církví a v jeho době také vzniklo označení „Apoštolský stolec.“ Řešil věroučné spory s ariány, problémem byl i vzdoropapež Ursin. Damas do liturgie prosadil latinu a pověřil Jeronýma přípravou latinského překladu Písma, tzv. Vulgáty. Upravoval stará římská pohřebiště v katakombách, oživil kult mučedníků a asi 60 jejich hrobů označil básnickými nápisy. Zemřel po 18 letech a dvou měsících pontifikátu.ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI
ČISTOTA ŽIVOTA A ÚSILÍ O POKOJ
Narodil se v Římě kolem roku 305 do rodiny Laurencie a Antonína, zastávajícího duchovní službu exceptora a lektora u sv. Vavřince, jenž se později stal knězem. Damas měl sestru Irenu a brzy následoval otce ve službě u oltáře. V kostele sv. Vavřince se stal ostiářem a později postoupil až na jáhenství. Snažil se o ctnostný, asketický život i vyšší vzdělání, k němuž měl výrazné nadání. Jako jáhen byl r. 355 průvodcem papeže Liberia do vyhnanství do Bereje v Thracii. Podle některých zpráv tam přijal od papeže kněžské svěcení a společně se pak brzy vrátili.
Po Liberiově smrti (+ 26. 9. 366) došlo hned k volbě nového papeže, kterým byl právoplatně od větší částí kléru a věřících zvolen Damas I., žel nebyl jediným uznávaným. V Zátibeří se tehdy sešlo vedle části laiků 7 kněží a 3 jáhni, nespokojení s Liberiovým nasměrováním, kteří si za biskupa zvolili nehodného jáhna Ursina aklamací. Přátelé Damasovi tím byli popuzeni, přispěchali do Zátibeří, kde se strhla první vážná šarvátka, trvající tři dny a nechávající za sebou i mrtvé.
Tak začal v Římě Damasův pontifikát smutným rozkolem, který Damas I., posvěcený pro úřad ostijským biskupem v neděli 1. října v Lateráně, rozhodně nechtěl, nemohl za něj a nesl ho velmi bolestně. Jako řádně zvolený papež, však nesměl v zájmu církve Ursinovi ustoupit.
Římský prefekt Viventius v obavách z dalších nepokojů vykázal z Říma nejprve Ursina s jeho jáhny coby původce, a o něco později i oněch sedm kněží, kteří neustále popouzeli svůj lid proti Damasovi. Ursinovi přívrženci se však vzbouřili, násilím osvobodili zatčené kněze a vítězoslavně je dovedli do mariánské Liberiovy baziliky, kde se opevnili.
K obležení baziliky s rozpoutáním krvavých bojů došlo 26. října a padlo při něm údajně 137 osob. Bazilika nadále zůstala v rukou rozkolníků. Ursinovi stoupenci se usadili také na předměstí, kde obsadili chrám sv. Anežky u silnice nomentánské. Zde pokračovaly tvrdé bitky až do prefektova mocného zásahu, po němž byl zadržený Ursinus poslán do Gallie, ale později zase trpěn v severní Itálii, odkud strojil úklady proti Damasovi a v Miláně proti biskupu Ambrožovi. Asi v roce 374 Ursin za pomoci křivého svědectví žido-křesťana Izáka dostal Damase dokonce před soud pro obvinění, která se podle legendy týkala toho, že téměř 70 letý se dopouštěl cizoložství. Od římského prefekta mu skutečně hrozilo odsouzení, kdyby nezasáhl císař Gracián. Ten Damase osvobodil, Ursina vyhnal do Kolína a Izáka do Španěl. Damas pak záležitost ještě předložil církevnímu sněmu, aby se o jeho nevině mohli všichni přesvědčit.
V Římě mu však život ztrpčovalo plno různých sekt, šlo o valentiniány, marcionity, montanisty, sabelliány; novaciáni měli v Římě biskupa a donatisté vlastní obec. Vedle skupinek sektářů se zde snažil římský prefekt Vettius Agorius Praetextatus probouzet umírající pohanské náboženství. Také mimo Řím bylo v Církvi nemálo vládou dosazených ariánských biskupů, jejichž odstraňování bylo problematické. Stav byl přičítán dříve panujícímu Juliánovi Odpadlíku, který svým prohlášením k sektářům, že v jeho říši nebude náboženská nesvoboda a všichni mohou svou víru svobodně vyznávat, doufal, že svoboda daná sektám křesťanství ubije. Bůh v té době povolával ke křesťanství silné osobnosti mezi nimiž byl i před čtyřmi dny oslavovaný Ambrož, hlásající do této situace: „Kde je Petr, tam je Církev, a kde je Církev, tam je život.“ Jistou podporu měl papež i u Jeronýma (pam. 30. 9.), který mu napsal z Antiochie, kde tehdy byli tři biskupové odlišného směru: Pavlin, Vitalis a Meletius. Utvrzoval Damase o své věrnosti, prohlašoval že každý, kdo je se Stolcem Petrovým, je i s ním, protože Petr je skála, která má Kristův příslib. Psal: „Neznám Vitala, pohrdám Meletiem, nic nemám s Pavlínem; kdo s tebou neshromažďuje, rozptyluje, to znamená, kdo není Kristův, jest antikristův.“ Damas mu později svěřil zrevidování starolatinského překladu Bible a přípravu textu pod názvem Vulgata.
Císař Teodosius, přesycen křesťanskými nešvary, vydal 27. 2. 380 ze Soluně rozkaz, aby všichni poddaní v jeho říši vyznávali víru podle sněmu nicejského, jak ji učí římský biskup Damas. V dalším roce byl svolán církevní sněm do Cařihradu, na němž bylo toto vyznání víry znovu potvrzeno a je i dnes opakováno ve mši svaté jako nicejsko-cařihradské.
Na cařihradském sněmu bylo schváleno i několik zákonů, týkajících se církevní kázně, které papež Damas nepotvrdil. Mezi nimi i o biskupovi cařihradském, který chtěl mít přednost jakožto „biskup Nového Říma“.
Další významný Damasův krok se týká synody z r. 382, které se účastnil i učený světec Jeroným. Na ní bylo definováno katolické učení o Duchu svatém, o jeho darech a prohlášeno, které knihy Bible patří uznávat za kanonické. Bylo totiž rozšířeno mnoho náboženské literatury, kterou bylo nutno označit za nevěrohodnou: podvržená evangelia, falešné apoštolské listy a náboženské romány šířící bludy. V této oblasti byli aktivní zejména gnostikové a proto bylo potřebné přesné vymezení a pojmenování knih Písma svatého od provopočátku.
Od sněmu si papež Damas ponechal Jeronýma jako svého tajemníka vedle práce, kterou mu dal na přípravě Bible, neboť Jeroným mimo jiné ovládal více jazyků a znal i významné osobnosti ve světě. Jeroným se zprvu stal velmi oblíbeným, ale pak mnohým vadila jeho prudší přímá povaha a mnozí v něm viděli břitkého asketu, chráněného Damasem.
Dalšího přítele měl tento papež v rytci písma Dionysiu Filokalovi, kterého rovněž nemálo zaměstnával. Damas, jako ctitel sv. mučedníků, objevoval a láskyplně obnovoval jejich hroby, skládal na ně verše, které Filokalus ryl na mramorové desky. Tím se u více jak 50 jmen zasloužil o věrohodné dochování. V katakombách nechal rozšiřovat chodby a budovat schody. Podle potřeby nechal na vatikánském hřbitově provést i odvodnění tak, aby voda neničila hroby. Za to vše jsou mu vděční zejména křesťanští archeologové.
Vystavěl nový chrám sv. Vavřince a při jeho stranách zřídil první místnosti pro církevní archiv. Další jím zbudovaná bazilika byla u silnice Adreatina a sem byla pohřbena jeho 92 letá matka i sestra Irena, a nakonec i sám papež Damas, který zemřel přibližně v 80 letech, 11. 12. 384. Přestože žil za takových bouří, byl označován za papeže pokoje, neboť se snažil o pokoj s Bohem chráněním se hříchu a úsilím o svatost. Srdce měl plné lásky, s níž se snažil o pokoj s bližními, a také se snažil o pokoj sám v sobě cvičením trpělivosti a mírněním své povahy. Jeronýmem byl nazván panenským učitelem v panenské Církvi.
V roce 1880 byl odhalen jeho hrob a ostatky později přeneseny do baziliky sv. Vavřince.
PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA
Čistota života a úsilí o pokoj má patřit i do mého života. V rozjímání se budu snažit poznat jejich význam a dojít k potřebnému rozhodnutí, které bude mým předsevzetím, na které si budu obzvlášť dávat pozor.Na přímluvu svatého papeže Damasa, velikého ctitele mučedníků a šiřitele jejich slávy, nauč, Bože, i nás vážit si těch, kdo vydávají účinné svědectví o své víře, a následovat je. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen
(závěrečná modlitba z breviáře)
Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum
Damasus Pp. (384); Victoricus et Fuscianus (asi s. III.); Sabinus, ep. Placentin (po skončení IV. století); Daniel, stylita Cpoli (493); David♦, monachus (1179); Francus Lippi♦ (1292); Hugolinus Magalotti♦ (1373); Hieronymus Ranuzzi♦ (asi 1466); Martinus Lumbreras Peralta et Melchior Sánchez Pérez♦ (1632); Arthurus Bell♦ (1643); Maria a Columna Villalonga Villalba♦ (1936); Maria a Mirabilibus Iesu Pidal y Chico de Guzmán (1974)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský