Lucia, virgo et m.
| 13. prosince, památka | |
| Postavení: | panna a mučednice |
| Úmrtí: | asi 304-305 |
| Patron: | Syrakus a Benátek; nevidomých a postižených onemocněním očí, sklářů, sklenářů, švadlen; někde se uvádí také patronát k více jak 15 povoláním, ale vyvstává otázka odůvodnění; je považována i za patronku světlušek ve skautských oddílech; je vzývána chudými a může být patronkou i těm, kdo šíří světlo pravdy |
| Atributy: | kotel, krk s bodnou ranou, lampa, meč nebo dýka, miska a na ní oči, palmová ratolest, volské spřežení |
ŽIVOTOPIS
Pocházela ze Syrakus. Proti její vůli ji rodiče zaslíbili bohatému mladému pohanovi. Matka, až po svém uzdravení na přímluvu sv. Agáty, se smířila s přáním Lucie, která chtěla žít v celibátním zasvěcení Kristu. Snoubenec ale nesouhlasil. Za Diokleciánova pronásledování ji udal jako křesťanku. Byla odsouzena k násilné prostituci, a protože byla od ní uchráněna zázračnou silou, byla údajně oslepena a probodnuto jí hrdlo.Úcta k ní byla rozšířena v celé církvi již na konci 6. století, se zařazením jména do mešního římského kánonu. Při průzkumu katakomb v Syrakusách byl objeven její hrob.
ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI
“SVĚTLANA“ ZE SICÍLIE
Je jednou ze světic zařazených do 1. eucharistické modlitby mše svaté. Do kánonu ji zařadil kolem konce 6. století papež Řehoř Veliký.
Životopisy se opírají o tradovaná podání, o nejstarší dokumenty o jejím uctívání a archeologické nálezy v katakombách sv. Lucie a sv. Jana v Syrakusách, i o životopisné záznamy, které ale pocházejí až ze 6. století. Mnoho jejích životopisů má v dnešní době prvky z rozdílných legend, s čímž třeba počítat, snažíme-li se o sv. Lucii více dozvědět.
Narodila se v Syrakusách na Sicílii pravděpodobně před rokem 290 do lépe situované rodiny. Snad již v dětském věku, jako křesťanská dívka, z lásky ke Kristu učinila slib zachování panenské čistoty, kterému za všech okolností zůstala věrná.
Její matka Eutychie buď nevěděla o slibu nebo ho nebrala vážně. Chtěla ji provdat za nápadníka ze stejně vznešené rodiny a problém, který nechtěla vidět, byl na světě. Lucie vše vkládala do modlitby, ale obrácení matky v tom směru nepřicházelo. Lucie si asi dělala naději na pomoc uctívané mučednice Agáty. Nemocnou matku, trpící krvotokem, přesvědčila k vykonání pouti ke hrobu této světice, od níž očekávala pomoc. Jejich společná pouť i pomoc ze strany sv. Agáty se podle tradice uskutečnily. Legendy informují o vidění nebo o snu Lucie, v němž jí Agáta dala vědět, že dojde jak k matčině uzdravení, tak i k jejímu vlastnímu mučednictví.
Po náhlém uzdravení matky zůstal jen problém s nežádoucím snoubencem. Ten se pochopitelně zajímal, proč je odmítnut a legendy zde hovoří zkresleně. Pravdivý důvod odmítnutí nakonec měl za následek postavení Lucie před soudce, snad proto, že snoubenec pravdu neunesl. Soudce měl za úkol její věrnost Bohu zlomit a podle okolností ji potrestat.
Legendy uvádějí témata dotazů soudce Paschásia a odpovědi Lucie nejprve vedou ve věci věna, které Lucie údajně stihla rozdat chudým. Také matku prý přesvědčila k podobnému kroku, ač ta si majetek chtěla ponechat až do své smrti. Za rozhodující větu se uvádí: „Kdo dává Bohu jen to, co umíraje nemůže si vzít s sebou na věčnost, ten z toho nemá žádné zásluhy, ale chceš-li vykonat oběť Bohu příjemnou, dej (jeho chudým) to, co můžeš nyní užívat.“ Je to téma katechetické poučky, podobně jako Luciin důrazný postoj k otázce poslušnosti císařských nařízení. Zde Lucie prohlašuje, že v prvé řadě je poslušná Božích přikázání. A soudci připomíná, že on se bojí panovníků smrtelných, zatímco ona se bojí (urážky) věčného Boha.
V závěru Luciiny obhajoby je jí částečně kladeno do úst opakování slov apoštola Pavla o čistotě duše, těla, v němž přebývá Duch svatý a je proto chrámem Božím. (Srov. 1Kor 6,19). To vše je připomínáno k vytvoření obrazu Luciina postoje, který vedl k jejímu mučení. Tuto rozhodnost vystihují slova, kterými odpověděla svému katu: „Ničím mne nepřinutíš, abych souhlasila s hříchem nečistoty. Jsem připravena na jakékoliv utrpení.“ (viz. G. Pettinati, I Santi canonizzati, XII)
Lucie byla odsouzena k násilnému zbavení panenské nevinnosti návštěvníky veřejného domu. K jejímu znásilnění však nedošlo, protože selhaly všechny pokusy Lucii tam dopravit. Nepomohly ani voli, kteří se pak dostali mezi její atributy. Následně jsou legendami uváděna různá muka, která musela proto podstoupit. Hodnověrnost těch údajů je sporná, jisté je, že podstoupila mučednickou smrt a má se za věrohodnou bodná rána mečem nebo dýkou, podle tradice vedena do krku.
Výrazným atributem sv. Lucie jsou její oči na míse a jen proto je jim zde věnována pozornost. Vliv na zařazení tohoto osobního atributu mají snad pozdější legendy. Jsou však nejednotné. Píše se v nich, že si je vyloupla sama Lucie a poslala snoubenci. Už zde se liší důvody nevěrohodného činu: aby se jí zřekl, načež jí potom byly oči Matkou Boží navráceny; jinde je vlastní vyloupnutí očí řazeno těsně před Luciinu smrt a jejich darování snoubenci proto, že je na ní obdivoval, s poděkováním za dopomožení do nebe. Na rozdíl od tvrzení jiných Msgre. Prof. Dr. Jaroslav Němec, zabývající se problematikou svatých, ve svém díle Nové profily světců (2005) píše o Lucii, že nakonec byla oslepena a probodnuta.
Její jméno je odvozováno od latinského slova lux – lucis, znamenajícího světlo a je překládáno jako Světlana. Od něho pochází i pojmenování nejmladších členek skautingu – světlušek, které v ní vidí patronku a chtějí se snažit být světlem a vzorem pro druhé jako ona.
Ostatky Lucie byly asi r. 1039 přeneseny nejdříve do Konstantinopole (pro obavy z muslimských útoků) a odtud r. 1204 do Benátek, kde se nacházejí v chrámu sv. Jeremiáše a Lucie. Části z nich byly předány do Syrakus. Relikviář s jejíma očima je uchováván v Neapoli.
(*Další informace ke dnu památky sv. Lucie v poznámce.)
PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA
Být světlem pro druhé, to nemá být úkolem jen pro světlušky, ale pro každého křesťana. V životopise je nápověda jak na to. A pro vlastní život, udělám konkrétní rozhodnutí ještě dnes.Vyslyš, Bože, naše prosby a na přímluvu svaté panny a mučednice Lucie, jejíž zrození pro nebe dnes slavíme, dej, ať se Tvá sláva zjeví i na nás. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen
(závěrečná modlitba z breviáře)
POZNÁMKA
*Na různých místech světa je den sv. Lucie provázen lidovými slavnostmi a zvyky. Do gregoriánské reformy kalendáře (24. 2. 1582) byla zapsána památka Lucie (v juliánském kalendáři) o něco později a připadala na den zimního slunovratu, tedy na nejkratší den v roce. V této souvislosti údajně vznikly pohanské zvyky, v nichž vystupuje nevzhledná představitelka Lucie, nahánějící dětem strach. Jinde také šlo o zimní obdarovávání dětí (asi z 21. na 22. 12.), které se v dávné minulosti prý praktikovalo o slunovratu.Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum
Lucia, virgo et m. (asi 304-305); Ariston, m. in Portu Romano (asi s. IV.); Antiochus, m. in Sardinia (asi s. IV.); Eustratius, Auxentius, Eugenius, Mardarius et Orestes (asi s. IV.); Iudocus (asi 669); Autbertus, ep. Cameracen (asi 670); Othilia, abbatissa (asi na konci VII. století); Ioannes (Franciscus) Marinoni♦ (1562); Antonius Grassi♦ (1671); Maria Magdalena della Passione♦ (1921); Petrus Cho Hwa-sŏ et V socii: Petr Yi Myŏng-sŏ, Petrus Yi Myŏng-sŏ, Bartholomæus Chŏng Mun-ho, Petrus Sŏn Sŏn-ji, Iosephus Petrus Han Chae-kwon et Petrus Chŏng Won-ji (1866)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský