Adalheidis, imperatrix
| 16. prosince, připomínka | |
| Postavení: | císařovna |
| Úmrtí: | 999 |
| Patron: | šlechtičen, nevěst, vdov, rodičů s mnoha dětmi, vyhnanců, zneužívaných vězňů |
| Atributy: | almužna, chléb, koruna císařská, loď |
ŽIVOTOPIS
Pocházela z Burgundska (dnes francouzský region) a byla dcerou krále Rudolfa II. Poprvé se provdala r. 947 za Lothara II. do Itálie. Dvakrát ovdověla. Po Lotharově smrti byla i s dcerou vězněna Berengarem II., který z ní chtěl mít snachu. V roce 951 se provdala za Ottu I., s nímž měla čtyři děti a po deseti letech se stala císařovnou. Roku 973 byla opět vdovou, syn Otta II. se stal císařem. Vzal si však hašteřivou ženu a z jejího popudu i přičiněním nedobrých přátel, matku Adélu v r. 978 vyhnal ode dvora. Silou modliteb dosáhla synova obrácení r. 981, ale čekaly ji ještě další bolesti. Celý život setrvávala v důvěře Bohu a v lásce k bližním. Zakládala také chrámy a kláštery a v jednom z nich, v 68 letech, zemřela, když dříve pochovala všechny své děti i bratra.ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI
S NEZLOMNOU DŮVĚROU V BOHA
Narodila se asi roku 931 v Burgundsku jako dcera krále Rudolfa II. a Berty Švábské. V šesti letech ztratila otce. Matkou byla vychovávána v křesťanském duchu a připravovaná na manželství s italským králem Lotharem. Jejich zasnoubení, podle tehdejších zvyklostí, dohodli rodiče již v jejich dětském věku a sňatek se uskutečnil, když Adéla dovršila 16 let.
Hovoří se o šťastném manželství, narodila dcera Emma, ale po třech letech Adéla ovdověla. Její manžel zemřel 22. 11. 950 a byl pohřben v Miláně. Před smrtí žádal řeckého císaře Konstantina VII. o pomoc proti vévodovi Berengaru II. Ivrejskému, který se zmocnil části Itálie. Adéla, která ztratila vedle manžela i převážnou část území, se chtěla uchýlit do Pavie na své vdovské sídlo asi 35 km jižně od Milána.
Berengar II. však toto město obsadil a již 23 dnů po Lotharově smrti se v něm nechal korunovat za krále. Nejspíše z vypočítavosti, že sňatek s Adélou by měl znamenat právoplatný nárok na Italskou korunu, požádal Adélu, aby se provdala za jeho syna Adalberta. Po jejím rozhodném odmítnutí ji i s dcerou zajal a dal věznit v Koma a pak na hradě u Gardského jezera. Odtud jí asi po čtyřech měsících pomohl kaplan Martin k útěku. Prchala za noci z hradu vybouraným otvorem ve zdi a ve člunu přes jezero. Zprvu se skrývala ve skalních rozsedlinách a lesích. Pak se prostřednictvím Martina spojila s manželovým přítelem, reggijským biskupem Adelardem, který jí zajistil útočiště na hradě Kanossu u rytíře Attona. Berengar se tento hrad marně pokoušel dobýt.
Na prosbu Adély i dřívější žádost od papeže Agapeta II., německý král Otta I. přešel s vojskem přes Alpy do Lombardie a porazil Berengara. Do Pavie nechal slavnostně převézt Adélu a protože před časem ovdověl, nabídl Otta krásné Adéle svatbu. Ta se za něj v roce 951 provdala.
V Magdeburku se jim pak narodila dcera Matylda a tři synové, z nichž Jindřich (r.954) a Bruno (r.957) zemřeli a dědicem se později stal nejmladší Otta II. S jeho výchovou pomáhal otcův bratr, Kolínský arcibiskup Bruno.
Z období pohody je vzpomínána ražba mince s nápisem „Otto – Adelaida,“ která má na přední straně její portrét a na zadní kříž.
Otta I. byl 2. 2. 962 v Římě korunován od papeže Jana XII. na císaře a s ním obdržela korunu i Adéla. Byla císařovnou, kterou zdobily křesťanské ctnosti, včetně pokory a lásky k bližním, živá víra a velká důvěra v Boha. Díky jí Montekasinské opatství obdrželo určité výsady a Modenské biskupství část majetku po Berengarovi. Adéla založila postupně mnoho klášterů nejen v Německu a Itálii, ale i ve Francii a podporovala clunyjskou reformu.
V roce 973 se stala znovu vdovou. Po císařově pohřbu v Magdeburku arcibiskup Adalbert zůstal rádcem a duchovním vůdcem Adély. Její syn Otta II. byl v Římě korunován na císaře a zasnoubil se s dcerou řeckého císaře Teofanou. Matka Adéla, znajíc potřeby říše, zůstala v jeho blízkosti jako rádkyně a „anděl strážný.“ Falešní přátelé i žárlivá Teofana však přiměli Ottu II., aby svou matku ode dvora zapudil. Mezi zdůvodněním se hovoří o přílišné štědrosti k chudým a ke klášterům. Po jejím odchodu v r. 978. do Itálie Otta II. však propadl rozmařilému životu a s vyhnáním zbožné a opatrné rádkyně začal ztrácet u knížat i biskupů náklonnost a úctu. K nespokojenosti mezi panstvem přispívalo i jednání Teofany.
Adéla z Itálie odešla za bratrem, králem Konrádem, do Burgundska a za nehodného syna se nepřestávala modlit. Otta II. nakonec po domluvě opata Majola z Cluny svou chybu uznal a matku povolal zpět do Pavie. Zde ji odprosil a předal panství Lombardie. Po velikonocích 981, které prý spolu strávili v Římě, se Adéla vrátila do Pavie a její syn po utišení občanské bouře v Římě se vydal na jih proti Řekům a mohamedánským Arabům a u Cotrony byl poražen. Vrátil se prý do Říma a zemřel na nákazu úplavicí roku 983. Poručnické vlády za Ottu III. se na německém trůnu dočasně ujala Teofana a vyvolala jistý odpor. V té době za Adélou přišla také její dcera Emma, kterou po smrti jejího muže vyhnal její syn Ludvík.
Když v r. 991 Teofana zemřela, Adéla se vrátila do Německa, aby vychovávala nedospělého vnuka a do jeho zletilosti spravovala říši. Také usmířila Emmu se synem a ta brzy potom zemřela. Adéla přežila svého bratra Konráda i dceru Matyldu.
Za dospělosti svého vnuka se ještě vydala do Burgundska, kde nespokojené panstvo povstalo proti jejímu bratranci Rudolfu III. Dosáhla zde smíru a při zpáteční cestě Alsaskem se zastavila v jím založeném klášteře v Selzu a zde zemřela asi ve věku 68 let s pověstí svatosti.
V roce 1097 ji svatou prohlásil papež Urban II.
PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA
Důvěra Bohu se osvědčuje tehdy, když dolehne kříž. Zamyslím se nad velikosti své důvěry a smyslem utrpení. Musím si ujasnit potřebu i způsob posílení důvěry v Boha.Bože, Tys nám zjevil, že láska k Tobě a k bližnímu je naplněním všech Tvých přikázání; pomáhej nám, abychom jako svatá Adéla ochotně prokazovali milosrdenství, a tak patřili mezi ty, kdo vejdou do tvého království. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen
(závěrečná modlitba z breviáře)
Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum
Adalheidis, imperatrix (999); Aggæus, propheta (po roce 520 př. Kr); martyres in Africa virgines sub Hunnerico (asi 480); Beanus, eremita (století neznámé); Everardus, comes Foriulien (867); Ado (875); Macarius de Collesano, monachus (1005); Sebastianus Maggi♦ (1496); Maria ab Angelis (Marianna); Fontanella♦ (1717); Clemens Marchisio♦ (1903); Honoratus de Biala Podlaska (Florentius); Kazminsky♦ (1916); Philippus Siphong Onphitak♦ (1940); Ioannes Wauthier, Iosephus Tien et XV. socii♦ (1967)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský