Thomas Becket
| 29. prosince, nezávazná památka | |
| Postavení: | arcibiskup, mučedník |
| Úmrtí: | 1170 |
| Atributy: | biskup, meč, nůž, sekera |
ŽIVOTOPIS
Pocházel z Londýna. Vystudoval teologii, stal se arcijáhnem v Canterbury, pak kancléřem a důvěrným přítelem krále. Později jako arcibiskup a primas Anglie hájil svobodu a práva církve i proti králi. Pro vzniklé nepřátelství žil 6 let v exilu ve Francii. Po částečném smíření se vrátil a ve své katedrále byl zavražděn krátce před dovršením 52 let.ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI
POLOŽIL ŽIVOT ZA ŽIVOT SVĚŘENÉ CÍRKVE
Narodil se ke konci roku 1117 nebo v r. 1118 v Londýně jako syn Gilberta Becketa. Studoval v Paříži teologii a v pětadvaceti letech se stal jáhnem a pomocníkem canterburského arcibiskupa Teobalda. Učenost, moudrost i uhlazená výmluvnost přispěly k tomu, že ho arcibiskup poslal studovat ještě církevní i světské právo do Boloně v Itálii. Studie dokončil v Auxerre. Mezi tím vyřizoval poselství mezi anglickým arcibiskupstvím a papežským stolcem.
Od roku 1154 byl arcijáhnem canterburským a proboštem Beverleyským a v roce 1156 ho na Teobaldovo doporučení mladý král Jindřich II. ustanovil za svého kancléře. Pro Tomáše to znamenalo, přinejmenším navenek, život v přepychu, stát se pořadatelem hostin i velkých honů a různých zábav a výprav ve společnosti krále. Ve svém úřadě se značnou horlivostí hájil skutečná i domnělá práva koruny. Byl přítelem krále a ten jej pověřil i dohledem nad výchovou svého syna. Tomáš pomáhal řídit státní záležitosti, snažil se o udržení jednoty a míru v zemi, bděl nad zachováváním zákonů, nechával stíhat lupiče, zastával se chudých proti utlačovatelům, podporoval obchod i dobré jméno Anglie v zahraničí.
V roce 1161 zemřel canterburský arcibiskup a Tomáš v té době byl údajně na bitevním poli s Francií. Král Jindřich II. dostal zprávu v Normandii a rozhodl se udělat vše proto, aby na uprázdněné místo nastoupil jeho kancléř. Tomáši Becketovi se králova snaha nelíbila, neboť prohlédl jeho plány. Přímo mu řekl, že jednak není vhodným mužem k povýšení nad sbor svatých mnichů a za druhé by jejich přátelství a současnou důvěru taková volba obrátila v nepřátelství. Otevřeně králi řekl, že vidí jeho zájem zasahovat do církevních věcí a to by on jako arcibiskup nesnesl.
Král přesto na svém rozhodnutí nic nezměnil a canterburská kapitula ho proto zvolila Tomáše za arcibiskupa a primase. Tomáš Becket po přijetí volby přijal kněžské svěcení a 3. 6. 1162 svěcení biskupské. Do úřadu nastoupil se vší zodpovědností a vážností.
Na prvním místě byl pokorným Božím sluhou a snažil se žít asketicky, i když navenek musel zachovávat jistou vznešenost úřadu a nějakou dobu byl ještě i ve funkci kancléře. V rozlehlém paláci se však spokojil s jedním pokojem, skromně vybaveným, nosil spodní žíněný oděv a den začínal velmi brzy delším dlením na modlitbách, po kterých sloužil mši svatou. Jako primas po starém zvyku hostil šlechtice, hodnostáře i učence, sám však jedl málo a hodně se postil.
Tomáš, když byl kancléřem, hájil výsady koruny proti všem, ale jako arcibiskup zasazoval se za práva církve i proti králi a od šlechticů požadoval vrácení neoprávněně drženého církevního majetku. Požadoval také, aby duchovní osoby podléhaly výhradně jen církevnímu soudu. Král Jindřich II., vida že se s Tomášem již neshodne, svolal r. 1163 sněm do Westminsteru a od biskupů zde chtěl, aby se zavázali k zachovávání starých zemských proticírkevních zvyklostí. Protože neuspěl, svolal v dalším roce sněm do Klarendonu. Král nechal sestavit 16 článků, jejichž účelem bylo silné omezení papežské pravomoci v Anglii. Podle nich by prakticky církevní pravomoc přešla do rukou krále. Spory o duchovní obročí měly řešit pouze světské soudy, volby biskupů a opatů se měly konat jen v královské kapli a biskupové neměli mít možnost bez králova svolení opustit jeho říši.
Tomáš je odmítal i přes hrozbu smrti, ale nakonec je na nátlak biskupů papeži odeslal. Po odmítavém postoji papeže se chtěl podrobit přísnému pokání za to, že podlehl nátlaku biskupů a prosil papeže o rozhřešení. Přijal je s pevným odhodláním setrvat ve věrnosti církvi.
Jindřich II., když se Tomáš z důvodu onemocnění nedostavil před jeho soud, označil ho za velezrádce a nařídil zabavení všeho majetku, s nímž Tomáš disponoval. K dalšímu soudu v Northamptonu sice Tomáš přišel, ale když měl být čten nález o jeho vině, prohlásil, že zakázal soudit duchovní pastýře a odvolává se k papeži. Rychle pak opustil místo konání koncilu. V noci 14. 10. 1164 tajně opustil území Anglie. V přestrojení za mnicha odcestoval přes moře a Flandry do francouzského Senesu, kde se setkal s papežem Alexandrem. Předstoupil před něj se žádostí o odstoupení z úřadu a za důvod udával způsob, jakým byl zvolen. Papež však jeho volbu potvrdil a žádal ho, aby v úřadu setrval.
Tomáš nějakou dobu setrvával v pontignyském klášteře, ale pro Jindřichovu hrozbu, že vyžene ze své země všechny cisterciácké mnichy, bude-li jejich klášter ve Francii poskytovat jeho arcibiskupovi útočiště, klášter r. 1166 opustil. Odešel do Sens, kde pokračoval v exilovém pobytu jako mnich kláštera sv. Kolumby. Modlil se za Jindřicha i svou arcidiecézi a žil velmi asketicky asi do listopadu 1170.
V červnu toho roku, přičiněním apoštolského stolce, došlo ve Francii k určitému usmíření Jindřicha s Tomášem, kterému byl povolen návrat do Anglie. Kardinál Albert však Tomáše varoval, aby zdánlivému smíru nedůvěřoval. Tomáš se přesto s velkým odhodláním 5. 12. 1170 do Canterbury vrátil i když předvídal násilnou smrt.
Předtím podle dohody s papežem vyhlásil klatbu na dva biskupy a suspensi arcibiskupa v Yorku, jako nutné omezení jejich škodlivého působení. Poslové potrestaných biskupů Tomáše varovali a když trest neodvolal, biskupové žalovali králi, pobývajícímu v Normandii, že Tomáš si vede jako král a místo pokoje připravuje válku. To krále, který se cítil ponížen, velice rozhořčilo a pronesl otázku ve smyslu, že "není nikoho, kdo by na tom drzém knězi pomstil jeho hanbu."
Ta slova vzali čtyři šlechtici jako výzvu a spěšně odjeli do Canterbury. Král prý si dodatečně uvědomil své unáhlení, ale jím vyslaní služebníci již tyto rytíře nedostihli. Ti nejprve povýšeně po Tomášovi požadovali zrušení církevních trestů a po jeho odmítavé odpovědi odjeli pro tlupu ozbrojených mužů. Služebníci z arcibiskupství zatím donutili Tomáše odejít do chrámu. Ten se bránil se slovy, že "chrám není tvrzí" a že bude-li toho třeba, rád za Církev položí svůj život. Nedovolil uzavřít ani chrámová vrata. Když se modlil na stupních oltáře sv. Benedikta, vtrhli ozbrojení spiklenci do chrámu a křičeli: "Kde je ten zrádce?" Teprve poté až jeden použil slova arcibiskup, Tomáš povstal, otočil se k nim a klidným hlasem řekl: "Jsem arcibiskup, nikoliv však zrádce. Pokud mne hledáte, tak jste mne nalezli. Pro Boha a pro církev jsem ochoten prolít krev, ale jménem Páně vám zakazuji ublížit mému lidu." Jeden spiklenec mu pak oznámil, že zemře kvůli nezrušení trestů a Tomáš odpověděl, že je připraven svou krví zjednat Církvi svobodu a pokoj. Dostal čtyři sečné rány, přičemž poslední mu před oltářem roztříštila lebku. Bylo to 29. prosince 1170.
Král byl zprávou poděšen a projevil lítost nad tím, že zavdal příčinu k takovému zločinu. Aby předešel církevnímu trestu, vyslal k papeži posly, kteří měli za úkol tlumočit jeho sliby. Osobně se Jindřich II. s církví smířil a v přítomnosti svého syna, poslů papeže, biskupů a opatů země odpřísáhl, že k Tomášově vraždě nedal příkaz a učinil prohlášení ohledně ochoty k zadostiučinění pro zavdání příčiny k tomuto zločinu. Zároveň přísahal, že bude poslušný papeže a jeho nástupců, že dovoluje odvolávat se do Říma, stoupencům zavražděného udělí milost, vrátí církevní statky a zruší články, které byly příčinou sporu a zavedeny ke škodě církve. Také prohlásil, že se zúčastní křížového tažení a bude podporovat templáře. Anglii uznal za léno papežské a u chrámových dveří přijal rozhřešení.
Bylo to vítězství dosažené mučednickou smrtí Tomáše Becketa, kterého papež už 21. 2. 1173 svatořečil.
Za panování Jindřicha VIII. došlo k útokům na vše, co bylo s Tomášem Becketem spojeno. Jindřich VIII. r. 1538 zničil bohatý relikviář s jeho ostatky, nařídil přemalovat nástěnné obrazy s jeho postavou a zakázal se o něm zmiňovat v anglikánské církvi. Přesto se Tomášova památka rozšířila do mnoha zemí. Karel IV. část z jeho ostatků získal pro pražskou katedrálu již r. 1377.
PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA
Zamyslím se nad stálým střetem zájmů světa a Kristovy církve a nad pravdou evangelia: "Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům..." (Mt 6,24). I kdyby člověk získal celý svět, nic mu to neprospěje, ztratí-li život. Kdo však přijde o život pro Ježíše a evangelium, ten si život zachrání. (srov. Mt 16,26; Mk 8,36; Lk 9,25)Bože, Tys dal svatému Tomášovi odvahu a statečnost, aby se nebál obětovat svůj život za spravedlnost a svobodu církve; na jeho přímluvu posiluj i nás, ať jsme připraveni z lásky ke Kristu podstoupit i smrt, abychom neztratili život věčný. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen
(závěrečná modlitba z breviáře)
Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum
Sanctae Familiae Iesu, Mariae et Ioseph ; Thomas Becket (1170); David, rex et propheta ; Trophimus, ep. Arelaten. (s. III.); Libosus (po roce 258); Martinianus, ep. Mediolanen (po roce 431); Marcellus, abbas (asi 480 - 485); Ebrulfus (asi 596); Gerardus Cagnoli♦ (1342); Gulielmus Howard♦ (1680); Iosephus Aparicio Sanz♦ (1936); Henricus Ioannes Requena (1936); Iosephus Perpiñá Nácher (1936); Ioannes Baptista Ferreres Boluda (1936)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský