Ioannes, Apostolus
27. prosince, svátek | |
Postavení: | apoštol |
Patron: | teologů, úředníků, notářů, spisovatelů, sochařů, malířů, písařů, knihkupců, knihtiskařů, vazačů knih, výrobců papíru, vinařů, řezníků, výrobců zrcadel, rytců, výrobců svíček a košíků; vzýván jako ochránce přátelství; při otrávení, popáleninách, bolestí nohou, epilepsii; za příhodné počasí |
Atributy: | orel, hrob, had, kalich, kotel |
ŽIVOTOPIS
Pocházel z Betsaidy u Genezaretského jezera v Palestině. S bratrem Jakubem se stal Ježíšovým učedníkem a společně s Petrem byli svědky vzkříšení dcery Jairovy, proměnění Páně i úzkosti v Getsemanech. Byl jediným apoštolem pod křížem a nejplněji poznal hloubku Ježíšovy lásky. Od Ježíše přijal Marii za Matku. V Římě byl vhozen do vroucího oleje a když mu olej neublížil, byl vypovězen na ostrov Pathmos. Zemřel v Efesu asi kolem roku 101.Je autorem čtvrtého evangelia, tří listů a knihy Zjevení.
ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI
Byl synem galilejského rybáře Zebedea a jeho ženy Salome. Měl staršího bratra Jakuba a oba byli rozhodnuti pokračovat v otcově řemesle. Když Jan Křtitel u Jordánu učil a vyzýval k pokání, Jan Zebedeův se s Ondřejem připojil k jeho učedníkům. Druhý den byli svědky Ježíšova Křtu, při němž Duch sestoupil jako holubice z nebe na toho, o němž Jan předtím řekl, že mu není hoden rozvázat řemínek u opánků. Když šel Ježíš kolem a Jan Křtitel ho opět nazval Beránkem Božím, oba vykročili za ním. Ježíš se obrátil a zeptal se: "Co byste chtěli?" Jejich odpovědí bylo: "Mistře, kde bydlíš?" (Jan 1,38) V té otázce byla skryta Janova touha přiblížit se k osobnosti Božského učitele. Pro její sílu a Ježíšovo láskyplné pozvání, po kterém u něho strávili zbytek dne, si Jan pamatoval detaily ještě když po mnoha letech psal evangelium.
O několik dnů později, když Jan s Jakubem na otcově lodi spravovali sítě, přišel Ježíš a povolal je od rybářského řemesla za své učedníky. Okamžitě vstali a šli za ním. (Mt 4.21-22; Mk 1,19-20).
S vyvolením dvanácti se Jan i Jakub, hned vedle Petra, stali významnými svědky, které Ježíš sebou bral k událostem, které měly být ostatním zjeveny později.
I když je Jan označován za miláčka Páně a je zdůrazňovaná čistota jeho duše, přemohla jej někdy jeho cholerická povaha, pro kterou ho i s Jakubem Pán nazval "Boanerges" -"Synové Hromu" (Mk 3,17). Tak nějak se projevili, když v jedné samařské vesnici se obyvatelé provinili proti pohostinnosti (která byla na Východě považována za svatou povinnost) a odepřeli jim možnost noclehu. Tehdy řekli: "Pane, chceš abychom svolali z nebe oheň, aby je zahubil?" (Lk 9,54) Ježíš je pokáral: "Nevíte, jakého jste ducha. Syn člověka nepřišel lidi zahubit, ale zachránit." - Tak Jan procházel Ježíšovou školou lásky. Byl u uzdravení Petrovy tchyně (Mk 1,28n) i při vzkříšení dcery Jairovy - "Nedovolil nikomu, aby šel s ním, jenom Petrovi, Jakubovi a jeho bratru Janovi." (Mk 5,37).
Podobně pouze tyto tři vyvedl na horu (Tábor), kde se před nimi proměnil, takže jeho oděv zářivě zbělel a po jeho boku se zjevili Eliáš s Mojžíšem, kterak s ním rozmlouvají. Při návratu jim Ježíš přikázal, aby o tom nevypravovali dokud nevstane z mrtvých. To nedokázali pochopit, ale Ježíš jim naznačil, že v takové slávě, jak ho viděli, znovu přijde při druhém příchodu. Napřed však musí mnoho trpět a být v opovržení, jak o něm psáno. První jeho příchod oznámil Jan Křtitel jako "druhý Eliáš", ale oni s ním udělali, co se jim zlíbilo. (srov. Mt 17,9-13)
Tímto byli tři vyvolení učedníci, k nimž patřil Jan, připravováni na to, aby jejich víra vydržela, až nastane Ježíšova výkupná oběť. Na jejím začátku opět vzal tyto tři hlouběji do Getsemanské zahrady, aby se stali nejen svědky jeho krvavého potu a svobodného vydání se do rukou nepřátel, ale aby ve své úzkosti u nich hledal posilu.
Když Ježíše odvedli do veleknězova dvora, Jan, který se znal s veleknězem, vzal Petra sebou dovnitř. Na toho však dopadly otázky, a objevila se Petrova slabost, když na ně měl pravdivě odpovědět. S následnou lítostí pak opustil dvůr. Jan zůstal svědkem Ježíšova utrpení a smrti. S Ježíšovou Matkou prožíval nejbolestnější chvíle pod jeho křížem jako jediný z apoštolů a prakticky tam všechny zastupoval, dokonce i nás, když přijímal poslední Ježíšovu vůli při jeho slovech k Marii a k němu: "Ženo, to je tvůj syn." - "To je Tvá matka." (Jan 19,27) Od té chvíle si ji Jan vzal k sobě.
Po zprávě o zmrtvýchvstání byl Jan prvním z mužů u hrobu. Nahlédl dovnitř, ale nevešel, aby tam jako prvního pustil Petra, na němž Pán přislíbil zbudovat církev. (srov Jan 20,3-8). Večer byli pohromadě s ostatními apoštoly za zavřenými dveřmi, když Zmrtvýchvstalý Pán stanul mezi nimi se slovy: "Pokoj vám! ...a řekl jim: "Přijměte Ducha svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou." (Jan 20,19-23)
Všichni museli ještě dovršit svou proměnu. Vidíme je znovu u rybaření na Genezaretském jezeře, ale nedařilo se jim, až na Pánův pokyn. Tehdy Jan první poznal, že na břehu stojí Ježíš. Po zázračném rybolovu s ním posnídali. Zde ustanovil Petra, po jeho trojím vyznání lásky, vrchním pastýřem své církve a naznačil mu jakou smrtí oslaví Boha, zatímco o Janovi na Petrův dotaz řekl: "Jestliže chci, aby zůstal, až přijdu, proč se o to staráš?" (Jan 21,22) Jan byl jediný z apoštolů, který neměl zemřít mučednickou smrtí, ale až do velice vysokého věku měl o Pánu vydávat svědectví a klást důraz na největší přikázání.
Po seslání Ducha svatého, při kterém se s apoštoly stala velká proměna, potřebná pro plnění jejich úkolů, Jan zůstal ještě několik let v Jeruzalémě. Skutky apoštolů ho ukazují jako Petrova společníka při kázání v chrámu i při konání zázraků. Společně byli pronásledovaní židovskou veleradou, jak se dočteme ve 3.-4. kapitole. Když jim zakázali kázat a učit, neohroženě odpověděli: "Suďte sami, zda je to před Bohem správné, abychom poslouchali více vás než Boha. Je přece nemožné, abychom nemluvili o tom, co jsme viděli a slyšeli." (Sk 4,19-20).
Sv. Pavel v listu Galaťanům jmenuje Jakuba, Petra a Jana jako uznávané sloupy církve. (srov Gal 2,9). Jan se zdržoval po boku Ježíšovy Matky, s ní také bydlel nějakou dobu v Efesu a poslední období před koncem jejího pozemského života opět v Jeruzalémě.
Po nanebevzetí Panny Marie, asi od doby smrti apoštola Pavla, podle tradice působil Jan v Efesu. Hovoří o tom církevní otcové Irenej, Klement Alexandrijský, Justin a Eusebius i církevní tradice. Mezi významnými Janovými učedníky jsou jmenováni tři biskupové: Papiáš z Hierapole, Polykarp ze Smyrny a Ignác z Antiochie. Je uváděno, že již za Janova působení se objevilo několik bludných učení, proti kterým Jan účinně vystupoval. Šlo o učení Ebionitů, kteří hlásali, že Ježíš Kristus byl jen obyčejný člověk a proto je nutné nadále zachovávat starozákonní předpisy; dále Dokété, učící, že Spasitel měl tělo jen zdánlivé a třetí bludné učení šířil Kerint s dalšími učedníky Šimona čaroděje, kteří o Stvořiteli i o Ježíši Kristu šířili naprosté nesmysly. Apoštol Jan snad proto a také na prosbu maloasijských církevních obcí sepsal čtvrté evangelium, které je doplňkem prvních tří evangelií, tzv. synoptických. Rovněž napsal tři listy, z nichž byl první uváděn jako průvodní k evangeliu a byl napsán po r. 90, asi v Efesu.
Za vlády císaře Domitiana, asi kolem roku 95, byl apoštol Jan, podle tradice, v Římě bičován a pak vhozen do vroucího oleje. Protože z něj vystoupil bez újmy na těle (napsal Tertullián i Jeroným), pohané s Domitianem to považovali za magii. Mezi křesťany se zase šířilo, že vroucí olej se proměnil v nebeskou rosu. Podstatná je platnost Ježíšových slov "chci, aby zůstal" (Jan 21,22) - proti nimž svět nic nezmůže. Domitianovi se podařilo pouze vyhostit Jana na ostrov Pathmos. Jan zde měl vidění, která sepsal v knize Zjevení, v níž apokalyptickým slohem, za pomoci obrazů a symbolů, vylíčil budoucí dějiny církve.
Po smrti císaře Domitiána se Jan vrátil do Efesu. Legenda hovoří o tom, že z vůle kněze chrámu bohyně Diany měl vypít kalich vína s jedem. Jenže předtím udělal nad kalichem znamení kříže a jed mu neublížil. S tím souvisí svěcení vína o Janově svátku i atribut kalicha s hadem. Tento kalich či pohár je uložený mezi relikviemi v nejznámější jemu zasvěcené bazilice - sv. Jana v Lateránu.
Jako evangelista je zobrazován s orlem, symbolizujícím vzlet do výšin v začátku jeho evangelia. Atribut hrobu se váže k pověsti, že si předem vykopal hrob ve tvaru kříže i že se po jeho pohřbení zem nad ním hýbala. Janovo odsouzení k smrti ve vroucím oleji připomíná nejen další atribut, ale v minulosti to byl i zvláštní svátek 6. 5., zvaný "Jan před Latinskou branou" (jihovýchodní městská v Římě). Slavení památky se konalo od IX. století a oslava souvisela s posvěcením chrámu (postaveného zde za Hadriána I.) - takže byla poutní slavností. Památka, jako zdvojení svátku, zanikla. Z legendárního vyprávění lze vzpomenout vzkříšení Drusiany i vzkříšení dvou otrávených mužů.
Podle tradice se Jan dožil asi 90 let. Svá poslední kázání zjednodušil na tři slova: "Milujte se navzájem!" - Opakování této věty zdůvodňoval slovy: "Je to přikázání Páně - pokud bude zachováváno, pak je to dostatečné."
Pohřbený byl na pahorku u města a nad jeho hrobem byla postavena kaple, přestavěná v 1. polovině VI. století, za císaře Justiniána, ve velký chrám.
PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA
"Toto je mé přikázání: Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás." (Jan 15,12) Zamyslím se dnes nad dosahem a hloubkou tohoto Ježíšova přikázání. Vede až k položení života za druhého, jak to z lásky k nám učinil Ježíš, aby se nám dostalo věčného společenství s Bohem. Proto Jan mohl říci - "to stačí". Zachovávat toto přikázání znamená setrvávání v Ježíšově lásce... (srov. Jan 15,10).Bože, Tys dal svatému apoštolu Janovi nahlédnout do tajemství svého věčného Slova: ukaž i nám bohatství své lásky, osvěť naši mysl a otevři naše srdce, abychom správně poznávali a ochotně přijímali, co nám o Tobě zvěstoval. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen
(závěrečná modlitba z breviáře)
Ioannes, Apostolus ; Fabiola (400); Theodorus Graptus (asi 841); Alaphridus Parte♦ (1936); Iosephus Maria Corbín Ferrer♦ (1936); Sara Salkaházi♦ (1944); Odoardo Focherini♦ (1944); Francesco Spoto♦ (1964)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský