Ywius
6. října, připomínka | |
Postavení: | mnich a jáhen OSB |
Úmrtí: | asi 704 |
ŽIVOTOPIS
Podle tradice pocházel z Anglie, otec se jmenoval Branon (či Bronon) a jeho matka Egida. V rodině se mu dostalo křesťanské výchovy a přes původní plán vojenské kariéry se Ivig rozhodl žít jako prostý mnich. Odešel na ostrov Lindisfarne (nazývaný též Holy Island či "Svatý ostrov") u pobřeží severovýchodní Anglie. Zde, v klášteře vedeném od r. 664 převorem Kutbertem (pam. 20. 3.), se stal příkladným mnichem. Z rozhodnutí Kutberta se v roce 684 stal jáhnem.Podle slov Ivigova životopisce se denně dělil o své jídlo s chudými a potřebným daroval i něco z oblečení. Těšil zarmoucené a těm, kteří mu způsobili nějakou bolest, vždy ze srdce odpouštěl. Vyprávění obsahuje i příběhy zázračných uzdravení, přičítaných Ivigovi.
Při bohoslužbě, za které asistoval svému biskupovi, vstoupil do chrámu chudák, jenž se potom s obtížemi pomocí hole snažil přiblížit, aby políbil biskupův prsten. Ivig mu pomohl, aby se udržel na nohou a jakmile se ho dotkl, vstoupila prý do nohou chromého nová síla. Jindy vyzáblý chudák u dveří kláštera požádal o nápoj, Ivig mu podal pohár a dotyčnému se okamžitě uzdravila zdeformovaná ramena jakmile se napil. Ivig jej žádal, aby děkoval Bohu a o něm pomlčel. Předpokládal, že by ho lidé mohli začít obdivovat a povyšovat a rozhodl se vyhledat vzdálenou samotu. V přístavu vstoupil na loď, která se chystala plout do Bretaně. Na volném moři ji zastihla bouře a zatím co všichni ohrožení volali k Bohu o pomoc, Ivig klidně odpočíval. Když jej uvědomili, pohlédl v modlitbě vzhůru a vichr náhle ustal.
V Bretani se usadil u Quimper a toto místo bylo později pojmenováno po něm St-Ywi.
Bruno, eremita (1101); Sagar (asi 170); Fides (s. IV); Renatus, episcopus (s. V.); Romanus, ep. Autissiodoren. (asi 564); Magnus, ep. Venetiarum (asi 670); Ywius (asi 704); Pardulphus (737); Ioannes Xenus, monachus (s. XI); Adalbero♦ (1090); Artholdus (1206); Ioannes Hashimoto Tahyōe♦, Thecla et L socii m. Kyōto♦ (1619); Maria Francisca a Vulneribus Domini nostri Iesu Christi /Anna Maria/ Gallo (1791); Franciscus Hunot♦ (1794); Maria Rosa /Eulalia/ Durocher♦ (1849); Isidorus a Sancto Ioseph de Loor♦ (1916)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský