Pardulphus
6. října, připomínka | |
Postavení: | mnich a poustevník |
Úmrtí: | 737 |
ŽIVOTOPIS
Narodil se v polovině 7. století v Sardent, ležícím 17 km jižně od Gueret, v diecézi Limoges ve Francii. Rodiče byli rolníci. Pardulf prý měl od úrazu v dětství těžce poškozený zrak. Podle některých údajů, jeho oči zasáhla padající větev. Avšak následné oslepnutí nezměnilo jeho touhu pomáhat druhým. Jeho životopisec poznamenává, že zůstal ochotný a pilný ve všem, čím mohl rodičům pomoci, a že jeho vnitřní světlo, týkající se vnímání evangelia, nikdy nepohaslo. Údajně už jako mladík uzdravoval nemocné, na které za modlitby vkládal ruce a potíral je olejem nebo i vodou.Rodiče poslali Pardulfa do benediktinského kláštera v Gueret, kde se mu mělo dostat vzdělání. Zde se nadchl ideálem sloužit Bohu jako mnich a poustevník. Traduje se, že byl požádán, aby uzdravil ochrnutého od narození, který se pohyboval jen na vozíku. Pardulf vzpomenul příběh, v němž Petr ve jménu Ježíše uzdravil chromého u chrámové brány v Jeruzalémě, i Ježíšova slova: "Budete-li mít víru jako zrnko hořčice... nic vám nebude nemožné" (Mt 17,20). Nejprve se zaměřil na víru nemocného muže a poté ho nechal ponořit do jámy na zahradě kláštera, kde se měl celou noc modlit. Pak měl obdržet do nohou sílu a to se také stalo.
Pardulf žil velmi asketicky, jedl prý jednou týdně, v postní době se bičoval a spával málo a na tvrdé zemi. Jeho život byl prostoupen modlitbou. Často v odpoledních hodinách vycházel k chudým a nemocným. V legendě je zmiňováno jeho mystické vidění o svátku archanděla Michaela. Tou dobou začaly nájezdy saracenů.
Martyrologium hovoří o Pardulfovi jako o opatu, který vynikl svatým životem a naznačuje jeho duchovní sílu v souvislosti s výzvou krále Karla Martela.
Kvůli ohrožení Saracény celá mnišská komunita odešla hledat útočiště, v klášteře zůstal jen Pardulf jako "kapitán na ohrožené lodi". Podle kroniky moc jeho vytrvalé modlitby zabránila ničení a rabování kláštera.
Zemřel asi v 80 letech a jeho ostatky byly uloženy v Gueret a později přeneseny k diecézním světcům do katedrály Limoges.
Bruno, eremita (1101); Sagar (asi 170); Fides (s. IV); Renatus, episcopus (s. V.); Romanus, ep. Autissiodoren. (asi 564); Magnus, ep. Venetiarum (asi 670); Ywius (asi 704); Pardulphus (737); Ioannes Xenus, monachus (s. XI); Adalbero♦ (1090); Artholdus (1206); Ioannes Hashimoto Tahyōe♦, Thecla et L socii m. Kyōto♦ (1619); Maria Francisca a Vulneribus Domini nostri Iesu Christi /Anna Maria/ Gallo (1791); Franciscus Hunot♦ (1794); Maria Rosa /Eulalia/ Durocher♦ (1849); Isidorus a Sancto Ioseph de Loor♦ (1916)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský