Světci k nám hovoří...


@

Used with permission of The Hagiography Circle

sv. Anna Schäffer

Anna Schäffer

5. října, připomínka
Postavení:mystička, mučednice lásky TOR
Úmrtí:1925

ŽIVOTOPIS

Pocházela z Mindelstettenu v Německu. Přes velkou chudobu se chtěla stát misijní sestrou. Místo toho na následky úrazu opařením skončila natrvalo na lůžku s neustupujícími bolestmi. Utrpení přijala z lásky ke Kristu, za obrácení hříšníků, kněze a celou církev. Za mnohé, kterým hrozilo neštěstí, brala na sebe utrpení, aby ho zůstali ušetřeni. Posledních 15 let života prožila se stigmaty. Přitom vykonávala rozsáhlý korespondenční apoštolát a vyšíváním se snažila udělat druhým radost. Tím nejsilnějším, pro co žila, bylo Ježíšovo Srdce a její vztah k Eucharistii.

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

KONTEMPLACÍ O UKŘIŽOVANÉM K POROZUMĚNÍ VLASTNÍHO UTRPENÍ

Narodila se 18. 2. 1882 v Mindelstettenu v Bavorsku do rodiny chudého truhláře jako třetí ze šesti dětí. Anna vyrůstala ve zdravou a i přes chudobu velmi spokojenou věřící dívku. Na škole patřila mezi nejlepší žákyně. Přitom byla tichá a skromná.

Její rodná obec leží 20 km severovýchodně od Ingolstadtu a na druhou stranu je z Mindelstettenu 50 km do Řezna (Regensburgu). Sem prý ve 13 letech odešla do služby, protože v ní již rostlo přání stát se misijní sestrou a k tomu bylo zapotřebí mít věno, na které si chtěla vydělat. Dalšího roku jí ale zemřel otec a rodina se dostávala do stavu nouze. Po otcově smrti šla sloužit do neméně vzdáleného Landshutu.

Teprve v 16 letech (r.1898) přistoupila k prvnímu sv. přijímání a tehdy měla první mystický zážitek. Při něm byla oslovena Ježíšem a dostalo se jí poznání, že projde dlouhým utrpením. Měla z něho přirozený strach, zejména když ještě téhož roku, po zasvěcení Panně Marii, se od ní dozvěděla, že začne trpět dříve než dosáhne 20 let. To vše souviselo s přípravou jejího srdce, toužícího žít ve službě pro Pána.

Pokračovala v práci ve službě. Když 14. 2. 1901 prala prádlo, povysunula se ze zdi roura od kotle. K opravení využila Anna vysokého výstupku ze zdi nad kotlem, z něhož sklouzla do vařící mýdlové vody. Za pomoci koňského potahu byla dopravena do nemocnice, kde si ještě s takovými popáleninami nedovedli poradit a odstraňovali jí pak části kůže kvůli vzniklému zánětu. K tomu se přidal vážný problém se žaludečním vředem a očekávalo se, že nepřežije. Po čtvrt roce byla Anna propuštěna, ale pak ještě podstoupila další zákroky na klinice v Erlangenu. Dolní části nohou byly pro náhlý růst zlomeny a po 30 operacích skončila natrvalo doma na lůžku s neustávajícími bolestmi, od kterých ani na čtvrt hodiny nikdy nepocítila úlevu.

Po počátečních potížích s přijetím těžkého utrpení namísto práce misijní sestry, přijala skutečnost, že Boží plány jsou jiné než lidské. Nejen se smířila se situací, ale přijímala ji s rostoucí radostí jako Boží vůli, ač se původně proti takové bouřila. Sama napsala: "Myslím, že moje lůžko je Boží vůlí! A všechnu bolest, kterou mi bude dovoleno na něm trpět, přijímám s ochotou a radostí. Mám naději, že Boží vůle a má ubohost vytvoří jednotu." Naučila se za utrpení děkovat a v něm chválit Boha. O výsledku změny jejího postoje k setrvalé situaci svědčila její slova: "Viset neustále na kříži s Ježíšem, mým dobrým Spasitelem - to je štěstí! Milovat, trpět a zemřít, kdy a jak chce Bůh - je mojí touhou! Ó Ježíši, zemřít a Tebe uvidět - jaké to štěstí, které mne očekává! - To je mou nadějí!“ Vysvětlení tak nepochopitelné změny napsala později ve větě: „Nikdy neporozumíme vlastnímu utrpení, pokud nebudeme kontemplovat Ježíšovo utrpení a nepokusíme se mu porozumět.“

Při čtení této biografie Anny Schäffer si někdo asi pokládá otázku: Jak „spravedlivý“ Bůh si může přát, aby dobrý člověk trpěl? – Ten však dostatečně nevnímá tento příběh, v němž hraje hlavní roli láska.

Bůh se přijetím lidského těla a našich hříchů ve své lásce ztotožnil s námi tak, že kvůli našim vinám, aby nás zachránil před utrpením věčného zavržení, podstoupil nejkrutější muka na kříži. Mnoha lidem to nestačí, ale neměnný Bůh je nepřestává milovat. Proto jsou mu potěšením duše, které se ztotožňují s jeho láskou a obětují se jako on za druhé. Tyto může proto zahrnout tak nevýslovným štěstím, že utrpení, které prožily, se jim vedle něj jeví ničím. Ke stavu, v němž člověk za vše Bohu děkuje, je potřebné dorůst. Růst od sobeckého já, s nímž se rodíme, k bezmezné lásce, je proces který něco potřebuje.

Anna v něm došla k tomu, co 7. 2. 1920 napsala své kamarádce: „S každým dnem narůstá ve mně touha přijímat nové utrpení za obrácení duší.“ – Toto ztotožnění se s touhou Spasitele po záchraně každého, za něhož prolil všechnu svou krev, je u Anny Schäffer snad dostačujícím vysvětlením i odůvodněním proč se jí dostalo tolik utrpení.

Každý z nás jsme součástí Církve. Anna se kamarádce v citovaném dopise také zmínila, že při každém sv. přijímání prosí Spasitele za Církev a modlí se za její pastýře, aby je zachoval a její muka přijímal na zadostiučinění.

Zde se v životopise Anny vraťme ještě poněkud zpět, k podzimu roku 1910. Anna Schäffer byla ve třetím řádu sv. Františka a o jeho svátku jej viděla v mystickém vidění a po něm v záplavě světla uviděla Spasitele, který ji utvrdil v tom, že její oběti jako zadostiučinění přijímá a dodal: „Zítra, v době sv. přijímání, zakusíš utrpení mého umučení, kterým jsem tě vykoupil. Trp, obětuj a konej zadostiučinění ve skrytosti.“ Druhý den, 5. 10., když kněz K.R. před ní držel sv. hostii se slovy „Domine, non sum dignus...“ („Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel, ale řekni jen slovo...“), Anna viděla z této hostie vycházet pět paprsků, které prošly skrze její ruce, nohy a srdce, zanechávajíce nepopsatelnou bolest. S přijetím Kristova Těla cítila nesmírný žár. Takto popsala přijetí stigmat, o nichž věděl farář Karel Rieger, denně jí nosící eucharistii i matka, ale před ostatními se je Anna snažila utajit. Proto také prosila Ježíše, aby stigmata nebyla vidět a nikdo z nich nemohl dělat senzaci a aby raději více trpěla.

V době po přijetí stigmat její láska k bližním povyrostla s myšlenkou na apoštolát formou korespondence. Skrze dopisy udílela lidem rady, poskytovala útěchu a posilovala jejich víru. Psala si hlavně s lidmi, které nemoc či úraz upoutaly na lůžko. Patřili mezi ně i Rakušané, Švýcaři a Američané. Vedle pera byla dalším pracovním nástrojem jehla, kterou vyšívala, aby přivydělala na nezbytné životní potřeby. Pero a jehlu, spolu s utrpením, nazývala svými klíči od nebe.

Zdravotní stav se Anně výrazně zhoršil ke konci dubna 1923 ve spojení s míšním onemocněním a počínající rakovinou. Došlo k úplnému ochrnutí končetin (spastické paralýze), které provázely silné křeče. Více jak měsíc před smrtí postihla Annu mozková příhoda, která jí znemožnila mluvení a postihla i zrak. Spadla z lůžka a došlo k poranění mozku. Zemřela ve věku 43 let.

Papež Jan Pavel II. v roce 1995 vydal dekret o jejích hrdinských ctnostech a 7. 3. 1999 ji v Římě slavnostně blahořečil. Kanonizována byla v Římě 21. 10. 2012 papežem Benediktem XVI.

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

Své předsevzetí zaměřím na to, co udělám pro svůj růst ke stupni lásky, pro jaký mne Bůh stvořil.

Bože, Tvá síla se projevuje zvláště tehdy, když působí v tom, kdo je slabý: Tys posiloval svatou Annu Schäffer, aby s láskou snášela všechno utrpení; pomáhej i nám, abychom na její přímluvu dorostli v lásce a jednou mohli dojít do slávy Tvého království. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

(na podkladě závěrečné modlitby breviáře)

Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Maria Faustina /Helena/ Kowalska (1938); martyres Treviris (s. IV); Charitina (s. IV); Mamlacha (asi 343); Apollinaris, ep. Valentinen. (asi 520); Maurus et Placidus (s. VI.); Hieronymus, ep. Nivernen. (816); Meinulphus (asi 857); Froilanus (905); Attilanus (1009); Petrus de Imola (1320); Flora, virgo ex Ord. S. Ioannis Hierosol. (1347); Sanctus, presb. Ord. Eremit. S. Augustini (1392); Raymundus de Vineis (1399); Matthæus /Ioannes Franciscus/ Carreri (1470); Gulielmus Hartley, Ioannes Hewett et Robertus Sutton (1588); Anna Schäffer (1925); Bartholomæus Longo (1926); Marianus Skrzypczak (1939); Albertus Marvelli (1946)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský




Bez písemného souhlasu autora není povoleno veřejné šíření jakékoliv části textu těchto stránek kromě jeho užití v homiliích.