blah. Jan Beyzym

Ioannes Beyzymw, presbyter

2. října, připomínka
Postavení:	kněz TJ
Úmrtí:	1912

ŽIVOTOPIS

Byl polským synem vychovávaným v úctě k P. Marii. Po velkém rozhodování se stal jezuitským knězem. Byl ustanoven prefektem studentů v Tarnopole a v Chyrowě. Ve věku 48 let přišel na Madagaskar, aby sloužil malomocným, označovaným za vyvrhele lidské společnosti. Vlastní obětí nejen zlepšil jejich životní podmínky, ale hlavně jim umožnil poznat a zakusit Kristovu lásku. Zemřel ve věku 62 let.

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

"NEJVĚTŠÍ DAR - DAR MILOSRDENSTVÍ"

Pocházel z části dnešní Ukrajiny, která byla součástí ruského Polska. Narodil se 15. 5. 1850 nad řekou Chomorem na Volyňsku v obci Beyzymy Wielkie, jako prvorozený hraběcí syn Jana a Olgy Stadnických. Později měl ještě 4 sourozence. Do 13 let měl soukromé učitele a žil s rodiči na statku v Onackovcích. Jejich postavení změnilo lednové povstání r. 1863. Kvůli němu odešli do Podolské oblasti a otec, hledaný kozáky, odešel na neokupované území.

Jan pak studoval na gymnáziu v Kyjevě a rok po jeho skončení, 10. 12. 1872, se souhlasem otce vstoupil do jezuitskéno noviciátu ve Staré Vsi u Brzozowa v Galicii. Zde začal i další studium filosofie, r. 1878 byl poslán do Tarnopole (dnes Ternopil) a teologii dokončil v Krakově. Kněžské svěcení přijal 26. 7. 1881 a po něm se vrátil na jezuitskou školu do Tarnopole jako prefekt studentů, vychovatel a učitel francouzštiny a ruštiny. Za jeho poněkud méně sympatickým vzhledem se skrývalo citlivé srdce, plné dobroty, pro které se stal oblíbeným. Věčné sliby složil 2. 2. 1886. V roce 1887 byl přeložen do Chyrowa (rovněž na dnešní Ukrajině), kde měl navíc na starosti ošetřovnu.

P. Jan Beyzym toužil po práci v misiích a vzhledem k jeho perfektně ovládané francouzštině mu generální představený P. L. Martin v roce 1898 vyhověl a poslal jej přes Indický oceán na Madagaskar, patřící k Africe. Před vyplutím se setkal s francouzským provinciálem de Scorraillem a s jeho souhlasem vykonal poť do Lurd, při níž Panně Marii svěřil své misijní poslání. V listopadu přeplul z Marseille do Madagaskarského přístavu Mahajange a pokračoval do Malvatanany, odkud ještě cestoval přes 340 km k francouzským jezuitům v Tananarive (dnešní Atananarive).

V lednu 1899 začal vykonávat své poslání ve vesnici Ambahivoraka, kde byla od obydlí zdravých izolovaná kolonie malomocných, žijících v pustině bez další pomoci. Jejich situaci popsal v prvním dopise: "Dozvěděl jsem se, že vláda ani domorodci nepovažují malomocné za lidi, ale za vyvrhele lidské společnosti a odevšud je vyhánějí. Malomocný už pro ně není člověkem. Nešťastníci se vláčí po nezalidněných místech, až nakonec padají vyčerpáním nebo hladem."

V dalším dopise pokračoval o jejich bídě, nad kterou plakal: "Ti nešťastníci hnijí za živa, následkem toho jsou mimořádně odporní, hrozně zapáchají, ale přesto nepřestávají být našimi bratry a je zapotřebí je zachraňovat. A co mne ještě více trápí je jejich morální ubohost pocházející z té materiální."

K těmto lidem Jan Beyzym přilnul heroickou láskou. Překonával všechny předsudky, bariéry i proklínání. Začal jim evangelium hlásat příkladem lásky, s níž léčil jejich těla a pak i jejich duše. Jeho silou bylo hluboké pouto s Kristem v eucharistii a modlitba. Modlil se všude, ale bojoval zároveň s problémy při modlitbě, pro které říkal, že jeho modlitba za moc nestojí a prosil druhé, aby se za něj modlili. Co dobrého udělal, připisoval Panně Marii, protože sám sebe přitom viděl jako její nástroj. Žil asketicky, o malých dávkách rýže, brambor a čaji bez cukru. Pracoval do noci, uléhal na tvrdou desku a o půl čtvrté ráno vstával.

Měl sebou kopii obrazu Panny Marie Čenstochovské, pro niž vyrobil rám a umístil ji do vybudované kaple. Když se pustil do plánu budovat v Maraně nemocnici, rozhodl se zároveň, že ji zasvětí Panně Marii. Nezbytnou finanční pomoc začal shánět prostřednictvím dopisů známým mecenášům v Polsku. Dochovalo se prý 543 jeho dopisů. Působil na lidské city a pracoval do vyčerpání všech sil. Několikrát i omdlel. Dobudování a otevření potřebné nemocnice, s jejíž stavbou začal v r. 1903, se mu podařilo 16. srpna 1911.

Poslední mši svatou sloužil 6. 9. 1912. Pak jej přemohla horečka, pocházející z infekce. Před smrtí požádal kněze, bdícího u jeho lůžka, aby jeho jménem odprosil malomocné za to, čím je zarmoutil nebo jim ukřivdil a 2. října skonal.

Domorodci Madagaskaru byl nazýván "Ray amandreny" - otec i matka malomocných.

Blahořečený byl 18. 8. 2002 papežem Janem Pavlem II. v Błonie parku v Krakově. V homilii papež promluvil o podstatě misie blah. Jana Beyzyma: "Přinést evangelium těm, kteří ho neznají. To je největší dar - dar milosrdenství - přivést lidi ke Kristu, umožnit jim poznat a okusit jeho lásku."

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

V duchu milosrdenství budu, podle výzvy papeže Jana Pavla II., podporovat misionáře pomocí a modlitbou.

Milosrdný Bože, Tys povolal blahoslaveného Jana Beyzyma, aby malomocným, kteří neznali Krista, zvěstoval nevystižitelné bohatství jeho lásky; dej nám, kteří jsme pravdu evangelia už poznali, ať stále roste naše poznání o Tobě a ať přinášíme ovoce dobrých skutků. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

(na podkladě závěrečné modlitby breviáře)

Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Angeli custodes; Maria Antonina Kratochwil^♦ (1942); Eleutherius, m. Nicomediæ (s. III/IV); Leodegarius et Gerinus (asi 679-680 a 677); Beregisus (post 725); Theophilus, monachus (asi 795); Ursicinus, ep. Curien (s. VIII); Ludovicus^♦, Lucia (1622); Ioanna Æmilia de Villeneuve (1854); Antonius Chevrier^♦ (1879); Ioannes Beyzymw, presbyter (1912); Bartholomæus Blanco Márquez^♦ (1936); Franciscus Carceller et Isidorus Bover Oliver^♦ (1936); Elias Carbonell Mollá et Ioannes Baptista Carbonell Mollá^♦ (1936); Maria Guadalupe /Maria Francisca/ Ricart Olmos^♦ (1936); Saturius (606); Georgius Edmundus René^♦ (1794)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský