sv. Alžběta Anna Bayley Setonová

Elisabeth Anna Seton

4. ledna, připomínka
Postavení:	zakladatelka kongregace milosrdných sester
Úmrtí:	1821
Patron:	USA

ŽIVOTOPIS

Pocházela z New Yorku. Stala se zakladatelkou kongregace milosrdných sester ve Spojených státech. Původně byla členkou episkopální církve. Vdala se v 19 letech, měla pět dětí a brzy ovdověla. Ve svých 31 letech konvertovala ke katolické církvi. Za své obrácení vděčila Nejsv. Svátosti. V New Yorku získala místo učitelky, ale protože byla katoličkou, musela brzy toto povolání opustit. Díky pobídnutí otce Williamema Dabourga založila farní školu v Baltimore. Tam soustředila kolem sebe skupinu mladých obětavých učitelek, se kterými dala vznik kongregaci. Pro svou společnost "Sisters of Charity" si zvolila za vzor řeholi Vincence z Pauly a téměř deset let ji vedla jako představená. Zemřela ve 46 letech.

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

Hledala Boha a Bůh byl s ní

Alžběta Seton, narozená v New Yorku 28. 8. 1774, je první svatou rodilou Američankou. Její otec byl v době války o svrchovanost Spojených států vlivným lékařem. Alžběta, vychovaná v episkopální církvi, se v 19 letech přivdala do rodiny bohatých obchodníků Setonových a přivykla si na ještě vyšší životní úroveň. Přátelili se s těmi, kdo se počítali k zakladatelům Spojených států (Washington, Adams, Franklin). Pomáhala však i potřebným, chodíce do protestantského kostela. S Williamem měli pět dětí a jak se zdá, prožívali šťastné manželství, které však netrvalo dlouho.

Období zkoušek začalo úmrtím Williamova otce, po kterém syn musel převzít řízení obchodní činnosti, v níž se začaly množit neúspěchy. Došlo ke zkrachování, které, ač nebylo jeho vinou, nesl velmi těžce a jeho sebevýčitky, stres a nedostatek začaly poznamenávat jeho rodinu. Sám k tomu onemocněl tuberkulózou, s níž si lékaři nevěděli rady a doporučili mu změnit klima. Alžběta se tedy s ním a s nejstarší dcerou Annou vydala na cestu lodí přes Atlantický oceán do Itálie. Po obtížné cestě obdrželi v italském přístavu Livorno zprávu, že pro epidemii žloutenky, šířící se v New Yorku, odkud připluli, mají nařízenou karanténu. I přes Williamovu nemoc museli zůstat v opuštěném, chladném a špinavém vězení.

Milující Alžběta, jež se starala o manžela, který vykašlával krev, nesměla dávat najevo svou bolest ani před svou malou Annou. A bolestná cesta pokračovala i po skončení karantény. Tatínek zakrátko zemřel. Z Alžběty se stala mladá vdova, která o katolících stále ještě nic nevěděla. S dcerou začala bydlet v rodině Felicci a se svým bolem chtěla do protestantského kostela. V okolí žádný nebyl a rodina jejích přátel ji pozvala na mši svatou do katolického kostela. V úžasu srovnávala jeho krásu s prázdným a chladným protestantským v Americe. Když k ní Felicce začala hovořit o reálné přítomnosti Krista v eucharistii, která jí byla nepochopitelná, pro samu krásu myšlenky si Alžběta přikryla tvář rukama a začala plakat. Tak začala její cesta do katolické církve.

Po návratu za ostatními dětmi do New Yorku začala vykonávat různé práce, které by v minulosti nikdy nedělala. A protože z majetku rodiny Setonových už nic nezůstalo, pronajala si malý domek, v němž znovu s dětmi prožívala radost ze života. Jednomu příteli napsala, že jí nechybí ani společenské schůzky s posezením při čaji, ani veřejná činnost, protože ji to všechno vzdalovalo od rodiny.

Alžběta měla za sebou těžký kus cesty, po které se nebránila jít. Nenaříkala, jak to může Bůh dopustit, a když začala ztrácet požitky, zdraví manžela a otvírala se před ní nejistota, prošla ten úsek v plném nasazení lásky, tak jak to Bůh od ní očekával. Když se jen trochu zamyslíme, uvidíme rozdíl jejího jednání od běžného v dnešním světě. Nejde však o druhé, jde o nás. O to, abych se snažil (snažila) žít tak, jak to Bůh ode mne očekává i v mých zátěžových situacích.

Alžběta hledala Boha a Bůh byl s ní i v jejich pochybnostech. Přejít k jiné víře nebylo vůbec snadné. Protestantská farnost jí už nic neříkala, její pastor jí řekl, že ztratila hlavu a ti z přátel, kteří se od ní neodvrátili při ztrátě majetku, se od ní odvrátili nyní, když se rozhodovala pro katolickou víru. V katolickém kostele nacházela vnitřní pokoj, ale když se věc snažila řešit svým rozumem, byla rozdvojená. I přes své vnitřní problémy měla v té době pro své děti na tváři vždy úsměv. Když se vzdala zvažování "pro a proti" a všechno odevzdala do Božích rukou, dozvěděla se o moudrosti otce Johna Cheverusova z Bostonu s pověstí svatosti. V dopise mu vysvětlila svůj problém. Jeho odpověď jí přinesla útěchu. Kněz ji ujišťoval, že ve svém srdci je už katoličkou a mimo jiné psal: "Pochybnosti ve vašich myšlenkách neničí vaši víru. Nedávají pouze klid vaší mysli, kdo je však na tomto světě úplně osvobozen od podobných nepokojů?" A připomněl slova apoštola Pavla: "Nyní vidíme jen v zrcadle, nejasně, ale potom uvidíme tváří v tvář. Nyní poznávám věci jenom nedokonale, potom poznám dokonale, podobně, jak (Bůh) poznává mne " (1 Kor 13,12).

Při čtení dopisu cítila, jako by jí kněz viděl do srdce. A 15. 3. 1805 dokončila svoji cestu do katolické církve. Cítila se spojena s Kristem a svou radost vyjádřila slovy: "Stalo se! Pocítila jsem lehkost, jako by mi spadly okovy. Můj Bože, jak se změnil stav mé duše!" v souvislosti s prvním přijetím eucharistie pak napsala: "Budu spojena s tím, který řekl: Jestliže nebudete jíst mé Tělo a pít mou Krev, nebudete ke mně patřit." A po přijetí řekla: "Konečně je Bůh ve mně a já v Něm! Byla jsem Jím obdarována. Avšak stále si budu pamatovat své noční bdění v očekávání svítání. On přišel. Vstoupil do obydlí v mém srdci. Nyní mu patřím. Pomyslela jsem si: ‚Ať Bůh povstane a jeho nepřátelé ať se rozptýlí!‛ Ukázalo se, že když přišel můj Král obsadit svůj trůn, místo pokorného a klidného přivítání, které jsem pro něho chystala, nastalo vítězství radosti a míru, protože přišel můj Spasitel."

Přijímáním eucharistie se cítila bohatší než královna a za své obrácení vděčila právě Nejsvětější Svátosti. V ní měla stálý zdroj své radosti a nic ji nedokázalo odradit od účasti na mši svaté. Chodila mezi špinavé, chudé a nevzdělané farníky do kostela sv. Petra na ulici nu Barclay. Jednou byla požádána začít učit v jedné malé škole. Netušila, že bude následovat další zkouška. Setkala se s fanatismem rodičů svých žáků, kteří se dožadovali jejího vyloučení.

Bůh ji ale znovu povolal k její oblíbené učitelské dráze prostřednictvím kněze Williama Dabourga z Baltimore. Ten ji vybídl, aby v Baltimore založila farní školu. S nadšením se úkolu ujala a brzy také soustředila kolem sebe skupinu mladých obětavých učitelek, se kterými dala vznik kongregaci milosrdných sester s řeholí podle Vincence z Pauly. Jako její představená ji vedla necelých 10 let. Zemřela 4. 1. 1821. Blahořečená byla v roce 1963 papežem Janem XXIII. a 14. 9. 1975 kanonizována Pavlem VI., jako první svatá ze Spojených Států.

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

Velebím Tě Pane, za sestru Alžbětu Annu Bayley Seton, na jejímž životě mi opět ukazuješ svou velkou lásku, se kterou chceš vést i každého z nás. Někdy se při pohledu na náročnost Tvých požadavků bráním jejich přijetí, protože zapomínám na Tvá slova: "...mé jho netlačí a břemeno netíží." (Mt 11,30) Pokud dáváme přednost kříži světa, pociťujeme v něm to, čím je svět zatížen, a pokud budeme na kříž, který Ty nabízíš, hledět jen očima světa, nikdy jej nepřijmeme. Naše naděje je jen v pohledu našeho srdce, když Tě do něj pozveme. Pak se všechny obtíže změní, protože kříž nesený z lásky je mnohem lehčí a je-li nesený s Tebou, jaké štěstí!

Proto nás zveš: „Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek“ (Mt 11,28-29).

Co Ti odpovím? ... - Amen.

Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Elisabeth Anna Seton (1821); Hermes et Caius, m. (s. IV.); Abrunculus (490); Gregorius, ep. Lingonen (539/540); Ferreolus, ep. Ucetien (581); Rigomerus (s. VI.); Rigobertus (asi 743); Pharaildis (asi 745); Christiana Menabuoi^♦ (1310); Thomas Plumtree^♦ (1570); Angela de Fulginio (1309); Euquerio Llanillo García^♦ (1937); Emmanuel González García^♦ (1940)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský