Bruno, ep. Colonien.
| 11. října, připomínka | |
| Postavení: | arcibiskup |
| Úmrtí: | 965 |
| Patron: | kolínské diecéze |
| Atributy: | biskup s modelem kláštera, kniha, říšské jablko, prapor, kopí s fáborem |
ŽIVOTOPIS
Narodil se v květnu 925 v Německu, jako nejmladší z pěti dětí východofranského krále Jindřicha I. (zv. Ptáčník) a Matyldy z Ringelheimu. Brunova výchova byla velmi brzy svěřena utrechtskému biskupovi Balderichovi a během šesti let se na biskupské škole naučil i řečtině a své vzdělání zaměřoval ke vstupu do duchovního stavu.Po otcově smrti (r.936) nastoupil na trůn Brunův bratr Ota (jež se r. 962 stal císařem). Brunovi se od začátku bratrovy vlády dostávalo nejlepších učitelů a o jeho vyšší vzdělání se zasloužil věhlasný veronský biskup Ratherius. V roce 940 Oto ustanovil patnáctiletého Bruna svým kancléřem a r. 951 ho jmenoval arcikancléřem.
Bruno, který již v jinošských letech přijal nižší svěcení, dostal na starost duchovní u dvora i vedení velkých opatství, mezi které patřil i klášter Lorsch. Na rozdíl od jiných dvorních hodnostářů Bruno vynikal ctnostmi zbožnosti, čistoty a horlivostí v úsilí o duchovní i hmotné blaho lidu. V jemu podřízených klášterech dbal o řeholní kázeň a potřebnou obnovu. V roce 950 přijal kněžské svěcení a stal se královským arcikaplanem. Po smrti kolínského arcibiskupa v roce 953 byl na žádost duchovenstva i měšťanů jmenován na jeho místo Bruno. Biskupské svěcení přijal 25. 9. 953. Vynikal jako horlivý pastýř, pán plný dobroty a přítel věd i umění. Šířil křesťanskou vzdělanost a usiloval o zachování pokoje.
Bruno měl mimořádné nadání i pro řešení politických sporů a toho využil jeho bratr Ota, který se v době dosazení Bruna na biskupský stolec dostal do různých problémů. Maďaři konali loupežné výpravy na jeho území. Slovanské kmeny v Polabí si snažili mečem a ohněm podrobit Němci a proti těmto utiskovatelům vznikala válka. Otův syn Ludolf začal odbojnou válku proti otci ve spojení se zetěm Konrádem, vévodou Lotrinským. Ota své naděje upínal k Brunovi, kterého jmenoval místo odbojného Konráda vévodou Lotrinským s mimořádně velkou pravomocí. Ten pak otce se synem smířil, svolal velmože západních Němec do Cách a přiměl je ke slibu věrnosti králi a říši. Horní Lotrinsko přidělil schopnému příbuznému a sám si ponechal správu Dolního Lotrinska. Dokázal horlivost v biskupském úřadu spojit s úkoly světského knížete a vešel do historie i jako obnovitel náboženství. Proto mu byl dán čestný název Veliký.
Zmiňováno je opatrovnictví kralevice Oty mladšího i funkce říšského náměstka v roce 961, kdy jeho bratr Ota od papeže Jana XII. obdržel v Římě císařskou korunu římské říše. Roku 965 se odebral do Francie, aby smířil syny obou svých ovdovělých sester (Gerbergy - lotrinská vévodkyně - manželky krále Ludvíka IV. a Hedviky, manželky pařížského hraběte Huga). Při cestě ho v Remeši postihlo těžké onemocnění a připravil se zde na smrt. Prohlásil "Pán mne volá, abych vydal počet ze svého života. Kolísám mezi strachem a nadějí. Nechť se mnou Bůh učiní, jak se mu líbí." S odevzdaností do Boží náruče skonal ve věku 40 let.
Pohřben byl v jím vystavěném klášteře sv. Pantaleóna u Kolína. Jeho kult byl pro tuto diecézi potvrzen v roce 1870.
Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum
Ioannes Pp XXIII (1963); Philippus, diaconus (s. I.); Tharacus, Probus et Andronicus (asi 304); Nicasius, Quirinus (století neznámé); Sanctinus (s. IV.); Sarmata (357); Firminus, ep. Ucentien (po roce 552); Canicus (599); Anastasius, presb. (666); Gummarius (asi 775); Bruno, ep. Colonien. (965); Meinardus (1196); Iacobus Griesinger de Ulma♦ (1491); Alexander Sauli (1592); Maria Desolata /Emmanuela/ Torres Acosta (1887); Angelus Ramos Velázquez♦ (1936)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský