Marcianus, eremita
2. listopadu, připomínka | |
Postavení: | poustevník |
Úmrtí: | s. IV. ex |
ŽIVOTOPIS
Pocházel z Kyrru v Sýrii a podle spisovatele a teologa Theodoreta (z 1. poloviny 5. stol.) měl před sebou slibnou vojenskou kariéru. Přesto odešel do blízkosti Chalkis, kde si postavil skromnou poustevnu a k udržení života pouze večer pojedl chleba a napil se vody. Více než na postu mu prý záleželo na bratrské lásce. Jeho poustevnu vyhledávaly různé osoby, zvláště ty, které hledaly útěchu nebo toužily po větší moudrosti.Podle tradovaného podání, vedle prostých poutníků, jednou navštívil Marciána patriarcha Flavian I. z Antiochie i se čtyřmi dalšími biskupy, kteří byli zvědaví na jeho odpovědi. Marcián ale dlouho mlčel. Tak mu řekli, že mlčení sice může být znakem pokory, ale také nedostatkem lásky. Na to jim Marcián odpověděl: „Pán vesmíru k nám neustále hovoří skrze své stvoření; vyučuje nás prostřednictvím svatých Písem; učí nás, co máme dělat, když nám hrozí tresty, a povzbuzuje nás zaslíbením božských odměn. Co by Marcián mohl k tomu všemu dodat?“
Marcián až do konce života žil asketickým způsobem. Při styku s návštěvníky, slovy i příkladem, svědčil o tom, že smyslem člověka je láska, ať žije kdekoliv i v poušti. Zde nacházel moudrost, která se i s pověstí o svatosti šířila hodně daleko. Po čase tento mnich přijal první dva žáky, Eusebia a Agapetuse. Pak se počet žáků kolem Marciána začal zvyšovat a on jmenoval Eusebia za jejich představeného. Sám učil druhé, aniž opouštěl poustevnu a při svém způsobu života se dožil pokročilého věku.
V legendě o Marciánovi se také hovoří o zázracích, které v lásce k člověku konal. Snažil se přitom o určitou skrytost. Jednou za ním přišel otec nemocné dcery od Beroji s prosbou o požehnaný olej, který by přispěl k jejímu uzdravení. Marcián ale kategoricky odmítl. Dívce se však tou dobou navrátilo zdraví.
Před svou smrtí se Marcián s Eusebiem domluvil na tom, že ho po smrti tajně pohřbí, protože někteří z těch, co ho poznali, včetně synovce Alipiuse, uvažovali o postavení kaple, do které by ho pohřbili. Místo jeho hrobu nebylo proto po prvních 50 let známé. Jeho smrt bývá uváděna v roce 387, ale údaj je považován za nejistý.
Commemorátio ómnium fidélium defunctórum; Victorinus, ep. Petabionen (asi 303); Iustus, m. Tergeste (asi s. IV.); Carterius, Styriacus, Tobias, Eudoxius, Agapius et socii (320); Acindynus, Pegasius, Aphthonius, Elpidiphorus, Anempodistus et socii (s. IV.); Marcianus, eremita (s. IV. ex); Ambrosius, abbas (asi 520); Winefrida (asi s. VII.); Georgius, ep. Viennen (asi 670); Malachias, ep. Viennen (1148); Margarita de Lotharingia♦ (1521); Ioannes Bodey♦ (1583); Pius a Sancto Aloysio Campidelli♦ (1889)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský