Iacobus /Franciscus Alexander/ Kern
| 20. října, připomínka | |
| Postavení: | kněz OPraem. |
| Úmrtí: | 1924 |
ŽIVOTOPIS
Pocházel z Vídně. Po vypuknutí války nastoupil dobrovolně na frontu. Stal se důstojníkem a v r. 1916 utrpěl průstřel jater a plic. Přežil nouzové operační zákroky, při nichž mu byla i bez narkózy odstraněna některá žebra. Všechny velké bolesti nabídl jako smírnou oběť za různé urážky Boha ve světě. V roce 1920 vstoupil do premonstrátského kláštera v Gerasu a r. 1922 se stal knězem. Při poslední operaci ve věku 27 let zemřel.ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI
„BŮH JE SE MNOU“
Narodil se 11. 4. 1897 ve Vídni ve čtvrti Penzing Františkovi a Anně roz. Niedlové. Měl starší sestry Rózu a Hermínu. Otec byl vyučený zahradník a pracoval jako vrátný a noční hlídač v lyžařském klubu. Matka v době těhotenství byla na pouti v Enzersdorfu, kde vyprošovala u Panny Marie, aby se její syn stal knězem. Při křtu dostal jméno Franz Alexander. V období školní docházky se denně účastnil mše svaté. Již v dětství pociťoval povolání ke kněžství a v 11 letech byl přijat do arcibiskupského malého semináře v Hollabrunnu. Ministroval a v období dospívání udělal soukromý slib čistoty. Rád se modlil růženec. Ve čtrnácti letech vstoupil do třetího řádu sv. Františka.
Po vypuknutí války a po maturitě se 15. 10. 1915 dobrovolně přihlásil do armády a nastoupil k 59. pěšímu pluku v Salcburku. Brzy byl povolán do důstojnické školy ve Vöcklabrucku. Při adoraci v kostele sv. Blažeje vyjádřil Spasiteli svou touhu pomoci mu trpět, protože chápal utrpení jako nejvyšší formu služby.
V lednu 1916 byl přidělen ke 4. tyrolskému pluku tzv. císařských myslivců a v létě šel v hodnosti praporčíka na jižní frontu, do Ortlerských Alp (na dnešní sever Itálie) s přesvědčením o vlastenecké povinnosti. Do poznámek si napsal: „Bůh je se mnou.“ Po zranění kolene mu ránu zašili a pokračoval v boji. I v bunkru, mezi svými druhy, se modlil s velkou soustředěností na kolenou.
Dne 11. 9. 1916 mu střela dum-dum zasáhla plíce a játra. Šlo o průstřel, ale po dvou dnech znečištěná rána zhnisala a musel být převezen do lazaretu ve Folgarii. V modlitbách prosil Boha, aby mu dovolil žít alespoň do doby, než bude moci odsloužit alespoň jednu mši svatou. Přežil nouzový operační zákrok a byl přeložen do Salzburgu. Na jaře 1917 nastoupil zdravotní dovolenou. Pro další nezpůsobilost k vojenské službě mu bylo umožněno vrátit se do Vídně a začít studium teologie. Své pocity zrání vyjádřil slovy: „Trpěl jsem. Cítím se velmi šťastný, podobně jako po dobrém skutku, a věřím, že nyní smím vstoupit do svaté síně kněžství alespoň trochu očištěný.“
Ke konci války byl Kern i přes zranění ještě povolán na frontu, ale vrátil se opět do semináře. Nepřestal být odhodlán k obětem za Církev a Ježíše. Snad nejvíce ho v srdci zabolel další rozkol církve, který se udál v naší zemi, kde se 8. 1. 1920 odtrhlo od Říma 40 českých kněží a vytvořilo národní Československou církev. Mezi vůdčí osobnosti této církve se tehdy zařadil Izidor Zahradník, který jako premonstrát v klášteře na Strahově začal upřednostňovat zájem o politiku a přešel na stranu odpůrců kněžského celibátu.
Bohoslovec Kern na jeho jednání reagoval tím, že se Ježíši nabídl v náhradu k vyplnění mezery vzniklé Zahradníkovým odchodem a své utrpení přinášel jako oběť na odčinění toho, co Ježíšovu Srdci způsobili čeští reformátoři.
V rakouském Waldviertelu, poblíž českých hranic, vstoupil do premonstrátského kláštera Geras, založeného želivským opatem Gotšalkem. Zde 18. 10. 1920 začal noviciát a přijal řádové jméno Jakub (Jakob), po premonstrátském mučedníkovi Jakubu Lacopsovi (pam. 9. 7.), oběšeném v Gorkumu.
Je připomínána jeho trpělivost, vlídnost, usměvavý pohled i hluboké oči, v nichž se zrcadlila síla jeho ducha. Časné sliby, na tři roky složil 20. 10. 1921. Od kardinála Piffla přijal ve vídeňské katedrále sv. Štěpána 23. 7. 1922 kněžské svěcení, i když ještě neměl složeny věčné sliby. Měl krásný vztah k dětem a pěstoval u nich rozhodnutí nedopustit se nikdy těžkého hříchu. Zpovědnice otce Jakuba bývala stále obléhana penitenty. O velikonocích roku 1923 se nachladil ve zpovědnici a objevilo se chrlení krve. Jeho zdravotní stav se dále zhoršoval. Pro hnisání staré rány v plicích byla 10. 8. 1923 provedena v Hollabrunnu opět operace, při níž byla odstraněna další čtyři žebra, a to bez narkózy pro celkové oslabení.
V jednom z dopisů napsal: „Kněz se musí rozplynout ve svém povolání… Každá modlitba, každá oběť, každá námaha a trápení se stávají, jsou-li spojeny se správným záměrem, svatou setbou Boží, která dříve nebo později přinese plody.“
V září 1924 se prý úplně zlomil. Na měsíc říjen bylo stanoveno datum jeho věčných slibů, plánované na 20. 10. 1924. Předem věděl, že se jich zde nedožije. Den před svou smrtí řekl: „Zítra touto dobou budu vidět milovanou Matku Boží i svého strážného anděla... Zítra naposledy přijmu eucharistii. Věčné sliby složím v nebi.“
Lékaři ve Vídni mu přesto chtěli život prodloužit a ještě ho 20. 10. znovu operovali. On však z operačního stolu odešel k Pánu.
O dva dny později bylo jeho tělo převezeno do Gerasu a tam 25. 10. pohřbeno.
V letech 1991–1992 bylo ve Vídni uzavřeno řízení o zázraku na přímluvu Jakuba Kerna. O velikonocích 1998 byly přeneseny jeho ostatky a téhož roku 21. 6. jej papež Jan Pavel II. při návštěvě Rakouska blahořečil.
PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA
Zamyslím se nad skutečností, že není ani tak důležitá délka života, ale jak je prožit. Je v mém životě nejpodstatnější láska? A v čem se musím změnit. Nakonec vše shrnu do modlitby.Bože, Tys dopřál blahoslavenému Jakubu Kernovi, že úsilím o dokonalost a trpělivostí v nemocech přilnul jedině k Tobě; dej, ať i my posilněni jeho přímluvou uskutečňujeme stále plněji Tvůj příkaz lásky a s duchovní radostí směřujeme k Tobě. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.
(na podkladě závěrečné modlitby breviáře)
Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum
Cornelius, centurio (s. I.); Caprasius, m. in Aquitania (asi 303); Sindulphus (asi 600); Vitalis, ep. Salisburgen (asi 730); Andreas Calybita (767); Aderaldus (asi 1002); Adelina (asi 1125); Iacobus Strepa♦ (1409); Maria Bertilla (Anna Francisca) Boscardin (1922); Iacobus /Franciscus Alexander/ Kern♦ (1924)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský