blah. Karel Gnocchi

Carlo Gnocchi

25. října, připomínka
Postavení:	kněz
Úmrtí:	1956

ŽIVOTOPIS

Narodil se 25. 10. 1902 v San Colombano al Lambro, 15 km jižně od provinčního města Lodi v Itálii, jako prvorozený ze tří dětí Clementiny roz. Pasta a Henryho, který byl kameníkem. Když bylo Karlovi pět let, otec mu zemřel. Příčinou bylo chronické plicní onemocnění, způsobené dlouhodobým vdechováním prachu při broušení mramoru. Rodina, kterou matka musela uživit jako švadlena, se pak přestěhovala do Milána. Zde ji čekala další bolest. Hned v roce 1908 zemřel na tuberkulózu Karlův bratr Mario a v roce 1915 i Andrea. Karel, který byl rovněž chatrného zdraví, žil po nějakou dobu u příbuzných v Besana in Brianza. Pod vedením kaplana Dona Luigi Ghezzi se Karel rozhodl pro vstup do semináře v Miláně. Kněžské svěcení zde přijal 6. 6. 1925. Primici oslavil v Montesiro. Prvním jeho působištěm se stala farnost Cernusco sul Naviglio a v roce 1926 byl poslán do větší farnosti San Pietro v Sala v Miláně. Vynikal pastorační horlivosti mezi mladými, zejména činností v oratořích. Kardinál Ildefons Schuster (pam. 30. 8.) jmenoval 22. 9. 1936 Karla Gnocchi spirituálem Institutu Gonzaga v Miláně. V červnu 1940, se vstupem Itálie do II. světové války, byli mnozí z Karlových svěřenců povoláni do vojenské služby a on sám se dobrovolně přihlásil jako kaplan k alpskému pluku. Působil na řecko-albánské frontě a později na ruské. Pomáhal těžce zraněným a umírajícím vojákům, kteří po něm posílali své vzkazy rodinám. Byl láskyplným otcem mnoha dětem, které se staly obětí války, jež z nich udělala sirotky a mnohé i zmrzačila. V Arosiu pro ně v roce 1945 otevřel domov, který sám řídil. Otevíral pro ně i školy v různých italských městech (v Inverigo, Parmě, Pessano con Bornago, Turíně, Římě, Salerno, Miláně, ve Florencii a Janově). Otevřel také moderní centrum pro vzdělávání dětí postižených obrnou a další domy pro invalidy. V roce 1948 založil nadaci „Pro Infanzia Mutilata,“ přejmenovanou r. 1951 na „Fondazione Pro Juve Sippy“ a dnes nazývanou „Foundation Don Carlo Gnocchi Onlus.“ Jedná se o neziskovou organizaci (NGO), stojící na zásadách křesťanské lásky, s cílem dosažení sociální solidarity a poskytování služeb lidem v nouzi (která při svém zrodu byla nadací pro postižené nejmenší děti). Nadace se zaměřuje na oblasti zdravotní rehabilitace, sociální pomoci, vzdělávání a rozvoje i vědeckého výzkumu a technologických inovací. Má 28 center v 9 oblastech Itálie a rozšířila se údajně po celém světě.

Utrpení, půst a postupující nádorové onemocnění jsou uváděny jako příčiny urychlující konec Karlova života, který byl příběhem velké lásky k chudým až do samého konce. Jako umírající daroval své rohovky dvěma nevidomým dětem, které díky němu vidí. Jedním byl tehdy 12letý Silvio Colagrande, který se stal ředitelem Centra dona Gnocchiho „Santa Maria alla Rotonda“

Ze spisů o. Karla Gnocchi je připomínán nejvíce poslední: „Pedagogia del dolore Innocente“ (Pedagogika bolesti nevinných), ve které vysvětluje smysl utrpení nevinných. „Každá slza, každá kapka krve se může spojit s Ježíšovým utrpením v nejvyšší hodnotu lásky.“ Je to možnost proměny ubožáků ve šťastné hrdiny.

Proces blahořečení dona Gnocchiho byl zahájen v r. 1987. Papež Jan Pavel II. 20. 12. 2002 uznal jeho heroické ctnosti a prohlásil ho za ctihodného. Diecézní šetření zázraku potřebného pro blahořečení bylo uzavřeno 19. 12. 2004 a k vyhlášení jeho platnosti došlo 6. 5. 2005. Slavnostní blahořečení bylo konáno 25. 10. 2009, při němž na náměstí Piazza Duomo v Miláně byla v průvodu nesena skleněná rakev s ostatky Karla Gnocchi. Obřadu, kterého se zúčastnilo na 50 tisíc osob, předsedal arcibiskup kardinál Dionigi Tettamanzi, a prefekt Kongregace pro svatořečení, mons. Angelo Amato mimo jiné v citaci blahořečeného neopomenul jeho slova: „Prosím Pána o jedinou věc, abych sloužil po celý život jeho chudým.“ – To byl životní program tohoto světce.

Omezené liturgické slavení jeho svátku bylo stanoveno na 25. října.

Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Crispinus et Crispinianus (asi s. III.); Chrysanthus et Daria (asi 253); Minias (asi s. III.); Fronto de Petricordio (asi s. III.); Martyrius et Marcianus (asi 351); Gaudentius, ep. Brixien (asi 410); Hilarius, ep. Mimaten (s. VI.); Fructus, Valentinus et Engratia (asi 715); Maurus, ep. Quinque Ecclesien (1070); Bernardus Calbó (1243); Thaddæus Machar^♦ (1492); Recaredus Centelles Abad^♦ (1936); Maria Teresia Ferragud Roig, Maria a Iesu /Vincentia/ Masiá Ferragud, Maria Veronica /Ioachima/ Masiá Ferragud, Maria Felicitas Masiá Ferragud et Iosepha a Purificatione /Raymunda/ Masiá Ferragud^♦ (1936); Carlo Gnocchi^♦ (1956)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský