blah. Bernard Lichtenberg

Bernardus Lichtenberg

5. listopadu, připomínka
Postavení:	mučedník
Úmrtí:	1943

ŽIVOTOPIS

Měl slezský původ. Stal se knězem a působil ve více čtvrtích Berlína zprvu jako kaplan, později farář. Od roku 1931 byl kanovníkem a od r. 1938 proboštem. Byl citlivý, zásadový, pevného charakteru a neohrožený obránce církve. Už roku 1933, kdy národní socialisté přišli k moci, poukazoval na jejich nebezpečnost. Od počátku nacistického režimu se veřejně modlil za židy a neohroženě protestoval proti jejich pronásledování a nelidskému zacházení. Byl vězněn a předurčen do koncentračního tábora v Dachau. Během cesty, v důsledku mučení a nemoci, v Hof zemřel.

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

JEHO VŮDCEM BYL KRISTUS

A PRAVDA BYLA PRO NĚJ POSVÁTNOU VĚCÍ

Narodil se 3. 12. 1875 ve slezském Ohlau (dnešní Oława, 25 km JV od Wrocławi v Polsku) jako druhý ze čtyř synů Augusta a Emílie. Bernard byl Slezan a rodiče patřili k německým katolíkům, od nichž se místní evangelíci distancovali. Otec August měl obchod s potravinami a malou vinárničku, ve které se scházeli pouze katolíci a zřejmě zasedala i farní rada, kterou vedl. Bernard chodíval každé ráno s matkou na mši svatou.

V období školní docházky zapadal do kolektivu a podle učitelů měl živý temperament a fantazii. Po maturitě nastoupil do semináře v Innsbrucku, ale již po 1. semestru (v březnu r. 1895) přešel do arcibiskupského semináře ve Vratislavi. Během prázdnin rád cestoval po světě. Kněžské svěcení přijal 21. 6. 1899. Jeho primiční kázání s mottem: „Kněz zůstane knězem i v okovech a poutech“ bylo později označeno za předvídání vlastní budoucnosti.

Jako novokněz se stal kaplanem v Nise, která byla označována za Slezský Řím, protože si zde kněze vážili. Již po roce byl ale přeložen do berlínské čtvrti Lichtenberg (shodné s jeho jménem). Zde poznal dvě odlišné strany velkoměsta – bohatých a chudých. Mezi ty druhé patřily hladové a špinavé děti, žebráci z bulvárů i prostitutky a nezaměstnaní marně hledající práci.

Bernard se po městě pohyboval v klerice, což mělo za následek, že se na něj zprvu dívali jako na exota a jeho neobvyklý oděv provokoval, přesto ho na cesty mezi lidmi neodkládal.

Při kázání Bernard využíval silný hlas i gestikulace, ale tím nejpodstatnějším byl jeho laskavý přístup k farníkům, v němž bylo znát porozumění a nechyběl ani typický slezský humor.

V roce 1913 se stal farářem u Nejsvětějšího Srdce Ježíšova ve čtvrti Charlottenburg a zde se jako dobrý pastýř zabýval zvláště péčí o ubožáky.

Od roku 1931 byl kanovníkem kapituly při katedrále sv. Hedviky a následně se stal i katedrálním farářem. Byl charakterizován jako velmi dobrý, plný porozumění pro druhé a zároveň i jako tvrdohlavý, zejména když šlo o křesťanské zásady a věrnost pravdě. Býval pohroužen do Boha a pastorační činnost byla pro něj vždy prvořadá.

S příchodem národních socialistů k moci ho zajímal Hitlerův Mein Kampf, do jehož výtisku nadělal kritické poznámky, upozorňující na chaotickou, fanatickou a nebezpečnou ideologii, proti níž pak zaujal nekompromisní postoj.

Podezřelým byl už pro zásadu nikdy nepoužít pozdrav Heil Hitler. Gestapu byl „trnem v oku“ i pro podporu polských katolíků, které zval na mši svatou a uděloval jim svátosti. Za takovou činnost byl druhý berlínský farář (Jos. Lenzel) transportován do Dachau, ale odhodlání a statečnost o. Bernarda Lichtenberga to nijak nezmenšilo. Když byl předvolán do hlavního stanu a zde poučován, že se má držet Hitlerovy linie, odpověděl slušně, ale rozhodně: „Mým vůdcem je Kristus!“

Když nacisté ve školách vyměňovali kříže za obraz svého vůdce, o. Bernard Lichtenberg vykřikl: „Jaká to svatokrádež!“

V roce 1935 začal zastupovat nemocného kapitulního vikáře. Měl dojednané setkání s premiérem Hermannem Göringem a protože k němu nedošlo, o. Bernard mu napsal stížnost proti zneužívání vězňů v koncentračních táborech. U gestapa to podpořilo touhu po pomstě.

Jako probošt Berlína v kázáních vyzýval k modlitbám za Židy a všechny vězně v koncentračních táborech. Svědectví o něm podala ošetřovatelka židovského původu, která v době vypalování synagog vešla 8. 11. 1938 do katedrály plné věřících a k svému údivu zde slyšela probošta nahlas se modlit za kněze vězněné v koncentračních táborech, za pronásledované Židy, za neárijce… mimo jiné pak řekl: „Vím, že musím zemřít. Nevím však, jakým způsobem, kdy a kde. Jedno však vím: Ježíš Kristus je stejný včera, dnes i navěky.“

Bernard Lichtenberg také veřejně protestoval proti nacistickému programu eutanazie, vysokým funkcionářům psal protestní dopisy. V roce 1941 své neohrožené vystupování zdůvodnil slovy: „Pokud my, kněží, budeme mlčet, budou naši věřící zcela dezorientovaní.“ V říjnu téhož roku se ve schránkách mezi poštou objevily protižidovské letáky. Na ně chtěl o. Bernard Lichtenberg v nedělním kázání reagovat. Měl již koncept připravený na stole, když pro něj 23. 10. přišlo gestapo, převezlo ho do věznice v Plôtzensee, kde ho bez přerušení více jak 13 hodin vyslýchalo. K výslechům spojeným s týráním ho také přepravovali do hlavního stanu gestapa na Alexanderplatz. Jedno z dalších vězení bylo v Moab. Ve vězení přežil srdeční záchvat a ztratil na váze 34 kg.

Zemským soudem v Berlíně byl 22. 5. 1942 odsouzen na dva roky do vězení a dopraven do žaláře v Tegel. Zde se hned na začátku dostal do nemocnice a přežil další srdeční záchvaty. Když ho 22. 10. 1943 oficiálně propouštěli z vězení, hned ho před bránou naložili do policejního vozidla, aby jej přemístili do transportního vlaku směřujícího do Dachau.

V zastávce Hof dozorce Fuss rozhodl, aby se na Bernarda Lichtenberga podíval lékař, protože se zdálo, že umírá. Ten pak o. Bernarda dal přemístit do místní nemocnice, kde byl u něho zjištěn i zápal plic. Následkem útrap a nemoci zde 5. 11. v ranních hodinách zemřel.

U státních orgánů se výjimečně podařilo získat povolení k přemístění zemřelého do Berlína, kde byl v polovině listopadu pohřben za velké účasti lidu. Biskup Preysinga mu při obřadu veřejně vzdal úctu s vyjádřením, že jde o člověka, pro kterého byla pravda posvátnou věcí.

Ostatky Bernarda Lichtenberga byly 26. 8. 1965 přeneseny do krypty katedrály. Jeho beatifikaci 23. 6. 1996 na Olympijském stadionu v Berlíně vyhlásil papež Jan Pavel II., který zde řekl, že „Bernard Lichtenberg velmi jasně porozuměl, že tam, kde se nerespektují Boží pravdy, narušuje se také hodnota člověka. Tam, kde panuje lež, dominují vždy falešné a špatné výsledky.“

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

Co pro mne znamenají „Boží pravdy“? Jak je respektuji? Co dělám pro jejich šíření? Na tyto otázky si poctivě odpovím a přidám rozhodnutí pomáhající ke spáse.

Všemohoucí, věčný Bože, Tys posiloval blahořečeného Bernarda Lichtenberga, aby byl ochoten vydat i svůj život v boji za spravedlnost; na jeho přímluvu dej i nám sílu, abychom z lásky k Tobě snášeli všechny obtíže a usilovně směřovali k Tobě, jedinému zdroji života. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků.

(na podkladě závěrečné modlitby breviáře)

Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Geraldus, ep. Biterren. (1123); Domninus, m. in Palæstina (307); Theotimus, Philotheus, Timotheus et Auxentius (307); Marcus, episcopus (asi s. IV.); Bertilla (s. VI. – zač. s. VIII.); Fibicius (asi 450); Guethnocus (s. VI.); Gomidas Keumurgian (Cosmas de Carboniano)^♦ (1707); Guido Maria Conforti (1931); Ioannes Antonius Burró Más (1936); Maria a Monte Carmelo Viel Ferrando^♦ (1936); Bernardus Lichtenberg^♦ (1943); Gregorius Lakota^♦ (1950)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský