Antonius Baldinucci
| 7. listopadu, připomínka | |
| Postavení: | řeholník TJ |
| Úmrtí: | 1717 |
ŽIVOTOPIS
Narodil se 19. 6. 1665 ve Florencii v Itálii. Oproti staršímu bratru Gianu Filipovi byl na tom zdravotně hůř. Citově byl na něj vázán, což se projevilo zvláště když Gian Filip vstoupil do dominikánského řádu. Antonínovi bylo teprve 13 let a chtěl ho následovat. Otec mu však pokus o vstup k dominikánům důrazně zakázal a doporučil exercicie zaměřené na hledání vlastního povolání. Antonín vlivem exercicií podle sv. Ignáce potom v necelých 16 letech vstoupil k jezuitům a 21. 4. 1681 začal noviciát u sv. Ondřeje v Římě.Horlivě se snažil plnit všechny řeholní povinnosti, ve studiu po noviciátu se mu dařilo, ale zdravotní potíže několikrát způsobily, že ho musel přerušit. Jeho touha však i přes tyto problémy směřovala k misiím. Opakovaně žádal představené, aby byl poslán do Indie, Číny nebo Japonska. Ti jej však poslali konat lidové misie ve střední Itálii. Antonínovi potřeba těchto misií přišla na mysl už při přerušení 4. ročníku teologie při ozdravném pobytu na venkově, takže úkol přijal jako Boží vůli.
Nejprve byl v r. 1697 poslán do Viterba a v dalším roce do Frascatti, kde zůstal až do konce svého života v roce 1717. Na přání kněžny Olympie Aldobrandini, podporující řád, podle směrnic fundace měli dva kněží konat mise v kostelích i mimo ně ve městech Viterbo a Frascati i v jejich okolí do vzdálenosti 50 mil. Jsou jmenována předměstí, vesnice i statky. Antonín Baldinucci byl jedním z těch dvou a po dvacet let velmi svědomitě pracoval na tom, aby slova evangelia byla uváděna v život i v nepatrných osadách. Ve službě Boží lásce s velkou oddaností kázal, zpovídal, navštěvoval nemocné i vězně a mnohé připravoval na smrt. Pracoval také na usmíření sporů a odstraňování pohoršení. Cestoval přitom pěšky se zavazadlem na zádech, ve kterém od r. 1708 nosil obraz Panny Marie útočiště hříšníků. Ten při konání misií vystavoval na oltáři. Uvádí se, že bylo 448 misií na rozsáhlém území. Poslední misii začal v Pofi ležící necelých 20 km jižně od Veroli, v italské provincii Frosinone. Přišel sem 18. 10. 1717 již velmi vyčerpán a 7. 11. při nedokončených misiích zemřel. Podle lékařského pitevního zjištění jeho tělo odporovalo přírodním zákonům, podle kterých by musel zemřít už o několik let dříve.
Pohřben byl do rodinné hrobky markýzů v Carolis. Koncem 19. století byly jeho ostatky přeneseny k jezuitům do Říma a v roce 1905 do jezuitského kostela ve Florencii. Za blahoslaveného byl prohlášen 16. 4. 1893 papežem Lvem XIII. V jezuitském řádu byl liturgicky připomínán 1. nebo 2. 7., martyrologiem je nyní připomínán v den smrti, který byl dnem jeho vstupu do nebe.
Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum
Willibrordus (739); Prosdocimus (s. III.); Athenodorus, ep. Neocæsarien. in Ponto (s. III.); Amaranthus (asi s. III.); Hieron et socii (s. IV.); Herculanus, ep. Catalaunen (548); Baldus (asi 552); Cungarus (s. VI.); Florentius, ep. Argentoraten (před r. 614); Lazarus, stylita in monte Galesio (1054); Engelbertus, ep. Colonien. (1225); Antonius Baldinucci♦ (1717); Vincentius Grossi (1917)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský