Elisabeth a Sanctissima Trinitate Catez
| 9. listopadu, připomínka | |
| Úmrtí: | 1906 |
ŽIVOTOPIS
Pochází z Francie. Od dětství bojovala s vrozenou vznětlivostí a se sklonem k panovačnosti. Zaměřovala se pak na plnění vůle druhých a Boží. Vynikala životem modlitby a stále se prohlubující láskou k Bohu, i úsilím, aby ho skrze ni poznávali jiní. V 21 letech vstoupila k bosým karmelitkám v Dijonu. Prožila tam šest let růstu v lásce i velké bolesti, které vyvrcholily ve „chválu slávy“ Nejsvětější Trojice přítomné v její duši. Na své cestě poznala tajemství Božího přebývání v člověku - své „nebe na zemi.“ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI
PŘI SETKÁNÍ S NÍ SE SETKÁVALI S KRISTEM
Narodila se v neděli 18. 7. 1880 ve vojenském táboře v Campo d'Avor poblíž Bourges ve Francii. Dva lékaři čtyři dny před porodem připravovali otce, kapitána Josefa na to, že dítě jeho 34leté ženy Marie Rolland nebude možné zachránit. Ale Marie Alžběta Josefína se narodila v pořádku. V útlém dětství jí říkali Sabetka. Po 10 měsících se s ní manželé Catez přestěhovali do Auxone v Burgundsku. Záhy začala být velmi vznětlivá a až příliš živá. Se tříletou Sabetkou se rodina přestěhovala do Dijonu, kde se jí narodila sestra Gita a po čtyřech letech zemřel 55letý otec. Po jeho smrti následovalo přestěhování do dijonské ulice Prieur-de-la-Côte-ď Or, poblíž karmelitánského kláštera na protilehlé straně.
Sabetka (Elisabeth čes. Alžběta) byla už v osmi letech přihlášena maminkou na konzervatoř a začala s hrou na klavír. Na výuku všeobecných základních předmětů za ní učitel docházel domů. Tou dobou se u ní projevoval značný sklon k panovačnosti. Od maminky i v kostele toho hodně slyšela o Bohu a zamilovala se do něj již před 1. sv. přijímáním. Měla ráda modlitbu a nechápala, že by člověk mohl dát přednost někomu jinému. S tím souvisela i její snaživost dělat radost druhým a Ježíši, který vše vidí. Kněz, který měl její přípravu na starosti o ní předpověděl, že rozhodně nebude průměrná, ale stane se andělem nebo ďáblem.
V den prvního sv. přijímání bylo pro ni všechno vnější nicotné a později řekla: „Toho dne jsme se zcela dali jeden druhému.“ V dalším roce, dne 8. 6. 1891, se dočkala další velké radosti, které jí bylo dopřáno přijetím svátosti biřmování. Z tváře jí vyzařovalo opravdové štěstí.
Se zápalem pak dál cvičila na klavír, byla dobrou kamarádkou a projevoval se u ní dar vést druhé kolem sebe. Nejraději však setrvávala před svatostánkem a po sv. přijímání mívala v očích slzy dojetí. Je o ní psáno, že se pak úporně snažila plnit vůli druhých. Ve 13 letech vyhrála klavírní soutěž a vícekrát vystupovala na koncertech.
Ve 14 letech, při jednom díkučinění na konci mše svaté, spojila svůj život v naprosté odevzdanosti s Ježíšem slibem dokonalé čistoty. Ježíš stále žil v její mysli a v jejím srdci. Přesto žila navenek normálním životem. Od 15 let jezdila každoročně na prázdninové pobyty. Při nich se uměla bez hranic radovat z Boží přítomnosti. Hledět i přijímat svět ve světle Božím. O pobytech řekla: „Všechno mi vyprávělo o Bohu…“ První se týkal hor, druhý v r.1896 byl u Středozemního moře, další rok byla v Lunéville, kde s nadšením hrála tenis. V r. 1898 byla v Tarbes, kde chodila tančit a na výlety do Pyrenejí. Přestože se snadno nadchla nejen krásou přírody, ale i vztahy, nechávala si patřičný odstup. Mezi 17 a 18 léty pochopila, že opravdová láska k Bohu spočívá v plnění konkrétního, aktuálního přání nyní a zde – ve světě. Všechno čím žila odevzdávala proto Ježíši a Panně Marii s touhou plnit jejich vůli. Její srdce toužilo získávat pro Krista ostatní a proto se snažila i pěkně vypadat, zejména když navštěvovala taneční večírky. Jak se někteří její přátelé později vyjádřili, pozorovali už tehdy v jejích očích „takový jasný pohled, jakoby z jiného světa“. Jejím přáním bylo, aby se ostatní při setkání s ní setkávali s Kristem, aby ho cítili, aby byli zasažení Boží milostí, kterou ji Bůh naplňoval. Papež Jan Pavel II. řekl při jejím blahořečení: „Její poselství se dnes šíří s prorockou silou.“ Právem ji můžeme považovat za velmi potřebný vzor pro mladé.
Modlitba se pro 18letou Alžbětu stala tichou radostí a hlubokým dýcháním. Nakolik kolem 19 let žila v mystické blízkosti Ježíšova Srdce obětujícího se na kříži, napovídají její slova: „Miluji tě tolik, mé srdce k tobě hoří takovou láskou, že nemohu žít v klidu a ve štěstí, vím-li, že ty, můj milovaný ženich, trpíš!“
Alžbětino přání trpět s Ježíšem jí bylo splněno, i když to zřejmě nebylo podle její představy. Prožívala utrpení touhy. Velice moc toužila po vstupu do Karmelu a maminka jí bránila. Alžběta to dovedla přijmout jako odpověď na své přání trpět s Ježíšem. Dobře si byla vědoma toho, že jej touha po naší spáse dovedla na kříž a že po spáse všech duší ve světě nepřestává toužit ani dnes. To je výzva i velký prostor pro každého křesťana, který má povinnost uskutečňovat největší přikázání: „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.“ (Mt 22,37). O druhém říká Ježíš, že je podobné i když se týká bližního. Plnění největšího přikázání je cestou k svatosti, na kterou Bůh volá každého. A říká-li Ježíš: „Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec“ (Mt 5,48), myslí na lásku. Dokonalou lásku, která se vyskytuje na věčnosti ve spojení s Bohem. Logicky nemožný příkaz dokonalosti Ježíš vysvětlil na jiném místě slovy: „Nemožné u lidí je u Boha možné.“ (Lk 18,27) To pochopila blah. Alžběta, sv. Terezka a další světci, kteří s pokorným uznáním své nicotnosti a s naprostou odevzdaností a touhou po tom, co chce láskyplné Srdce Boha, se vrhli do jeho náruče. Přitom byli ochotni trpět i odloučení od něj, pokud by toho utrpení chtěl použít pro spásu druhých.
Alžběta vyjádřila své velké přání: „Ať je můj život jedinou modlitbou, jediným skutkem lásky.“ A dokázala, že i bez klášterní cely a bez hábitu je možné žít životem kontemplace, jen „v cele svého srdce.“ Tím ukazuje i nám, že hluboký vztah s Ježíšem lze žít na kterémkoli místě „v samotě srdce“. Své přítelkyni jednou napsala: „Tato nejlepší kontemplace je Bohem nabízena každé pokřtěné duši.“
Od matky dostala Alžběta první svolení až tehdy, když se matčino zdraví zlepšilo, 26. 3. 1899, ale s podmínkou, že odejde do kláštera až po 21. narozeninách, což Alžběta spočítala na 850 dní. Tehdy napsala: „Ty, jenž můžeš nahradit vše v mém srdci, znič, spal, vyrvi všechno, co se Ti ve mně nelíbí!“ Na Karmel odešla 2. 8. 1901, aby „Bohu vyprávěla o těch, které zanechala v každodenních hmotných starostech uprostřed boje dobra se zlem a aby do konce života říkala Bohu jak je pro ni jedinečný.“
Se vstupem do života v klausuře přijala jméno Alžběta od Nejsvětější Trojice a do poznámek zapsala: „Nenacházím slov, abych popsala své štěstí.“ Přitom tento Karmel zchudl v souvislosti se založením kláštera v Paray-le-Monial a podmínky byly tvrdé i díky dodržování pravidel reformy sv. Terezie. Při trvalé zdrženlivosti od masa bylo jídlo jen 2x za den, navíc další časté posty, cely nebyly vytápěné, krátké noci, nepohodlný tvrdý slamník. Noviciát nebyl bez dalších těžkostí. Dnem její obláčky byla neděle 8. 12. 1901.
O životě v klášteře napsala: „Žijeme s Bohem jako bychom žily s přítelem. Oživujeme svou víru, abychom s ním mohly být skrze vše, co nás potkává, neboť tak se lidé stávají svatými. Své Nebe si nosíme v sobě, protože ten, který utěšuje zástupy blažených, se ve víře a tajemství dává poznat i nám samotným!“ Vskutku v Alžbětě můžeme vidět učitelku svatosti, která se zapalovala pohledem na Ukřižovaného, dávajícího se v oběť za lidské duše.
Svatost a apoštolát vystihla dvěma slovy: „Sjednocení. Láska.“ Z toho, co napsala je nejúžasnější její modlitba: „Můj Bože v Trojici, Tobě se klaním,“ napsaná 21. 11. 1904.
V postní době r. 1905 se začala cítit vyčerpaná. V srpnu byla osvobozena od povinnosti druhé vrátné. Přes rostoucí potíže napsala mamince, že její štěstí je stále větší. Ke konci podzimu cítila, že může jít o prožívání posledního adventu. Žádala: „Prosme Jej, aby nás učinil pravdivými v naší lásce, to znamená, aby z nás učinil lidi obětované, neboť se mi zdá, že oběť je uskutečněná láska - Miloval mě. Vydal se za mne.“ Život zasvěcené osoby viděla jako „advent připravující Vtělení do duší.“
Na začátku roku 1906 řekla: „Kdybych viděla smrt, navzdory všem nevěrnostem bych se vrhla do náruče Boží, ..jako dítě usínající v náruči matky. Prožila agonii, 8. 4. se ocitla na prahu smrti a byla přenesena do oddělení pro nemocné. I když se její stav o něco zlepšil, bylo jasné, že jde o nevyléčitelnou Addisonovu chorobu, při níž lékaři vyjadřovali svou bezmocnost. Trpěla pro vnitřní vředy, bolesti hlavy, nespavost, nemohla jíst a nakonec ani pít. Z jiného pohledu umírala pro přemíru lásky a nesmírné bolesti vyrovnával její pocit přívalu milosti. Na konci svého 26tiletého života považovala sebe za hostii Slávy Boží. Poslední její chvalozpěv se uskutečnil v Něm, s Ním, skrze Něj a pro Něj. Jejím přáním bylo, aby všechna její podstata sloužila k Jeho chvále.
Komu je dáno pochopit, pochop! Alžběta, která pochopila, že modlitba je víc záležitost lásky než času, že vše lze dělat před zraky Milovaného Boha, zdůraznila, že k modlitbě není zapotřebí hledat krásné myšlenky, ale „stačí vylít své srdce.“
Alžběta Catez byla 25. 11. 1984 papežem Janem Pavlem II. prohlášena za blahoslavenou a kanonizována 16. 10. 2016 papežem Františkem.
PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA
Chci si vyprosit milost modlitby, která mi bude pomáhat ze svých dnů učinit společenství s Bohem. To představuje Alžběta slovy: „ráno se probouzet v Lásce, celý den se této Lásce odevzdávat tím, že budeme plnit vůli dobrého Boha před jeho zrakem, s Ním, v Něm, pro Něho samého.“Milosrdný Bože, Tys odhalil blahoslavené Alžbětě od Nejsvětější Trojice tajemství své nepochopitelné přítomnosti v duši spravedlivého a učinil´s ji hodnou, aby se Ti klaněla v duchu a v pravdě; na její přímluvu dej i nám, abychom byli skryti Kristově lásce a tak se stali chrámem Ducha lásky ke chvále Tvé slávy. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen
( závěrečná modlitba z karmelitánského Propria k breviáři)
Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum
dedicatio basilicæ Lateranensis; Ursinus (s. III.); Agrippinus (s. III.); Vito (asi 530); Eustolia et Sopatra (s. VI.); Georgius, ep. Ludeven (asi 870); Ioanna de Signa♦ (1307); Gabriel Ferretti (1456); Ludovicus Morbioli♦ (1485); Gratia de Catharo♦ (1508); Georgius Napper♦ (1610); Elisabeth a Sanctissima Trinitate Catez (1906); Henricus Hlebowicz♦ (1941); Aloysius Beltrame Quattrocchi♦, paterfamilias (1951); Carmen a Iesu Infante González Ramos García Prieto♦ (1899)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský