Nicolaus I.
| 13. listopadu, připomínka | |
| Postavení: | papež |
| Úmrtí: | 867 |
ŽIVOTOPIS
Pocházel z Říma a na papežský stolec byl povolán v dubnu 858. Ač se zdráhal, projevoval se během svého pontifikátu jako moudrý a pevné povahy. Dokonce se píše, že byl tvrdý jako ocel a břitký jako démant. Prosazoval, že každý člověk má právo odvolat se k papeži. Všichni utlačovaní v něm viděli svého zastánce, a tím jeho autorita rostla. Řešil mnoho sporů, ale umíral po nastalém rozkolu s východní církví, v době, kdy na jeho pozvání byli na cestě do Říma naši věrozvěstové sv. Cyril a Metoděj.ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI
NEOBLOMNÝ PAPEŽ
Narodil se v Římě, údajně jako syn Teodora Defensora, muže velmi vzdělaného, který byl regionářem (náčelníkem městského okresu). Z jeho mládí nám informace chybí. Hovoří se o tom, že se mu otec postaral o vzdělání a vštěpoval mu lásku k mravní čistotě. Někým ze světců mu byla předpovězena skvělá budoucnost. Papež Sergius II. si ho vzal do svých služeb a udělil mu podjáhenské svěcení. Papež Lev IV. ho vysvětil na jáhna a Benedikt III. si z něj udělal důvěrníka, s nímž se radil snad ve všech důležitých církevních záležitostech.
Při pohřbu papeže Benedikta III., který zemřel 17. 4. 858, byl Mikuláš jako arcijáhen mezi těmi, kteří nesli na ramenou jeho rakev ke hrobu.
Na volbu nového papeže se pak římští voliči připravovali postem a modlitbami. Při volbě se však prý rozhodovali pod vlivem císaře Ludvíka, který, přestože byl s manželkou Engelbergou u papeže krátce před jeho smrtí, se po obdržení zprávy opět do Říma vrátil. Volba papeže se pak konala v bazilice sv. Diviše za přítomnosti císaře. Když se voliči sjednotili na jeho návrhu arcijáhna Mikuláše, ten uprchl do svatopetrské baziliky a volbě se bránil. Nalezli ho a odvedli do lateránské baziliky k nastolení. K jeho vysvěcení došlo v neděli 24. 4. u sv. Petra. Po slavné mši sv. byl odveden ke „korunovaci“. Byl prvním papežem, který měl na tiáře korunu darovanou císařem. Při odjezdu císaře proběhl u baziliky sv. Leucia obřad vyprovázení papežem, se kterým začal už král Pipin. Císař šel papeži vstříc, pak mu několik metrů vedl za uzdu koně a po rozmluvě s pohoštěním v císařově stanu vedl opět císař vracejícímu se papeži několik kroků koně. Jednalo se o obřad úcty k hlavě Církve od syna vládnoucího světu.
Jak se během 9letého pontifikátu ukázalo i lidsky ovlivňovaná volba Mikuláše I. se nevymkla režii Ducha svatého. Vyrostl z něj světec s přívlastkem Veliký.
Čím byl Mikulášův pontifikát těžší, tím byl slavnější. Panovníci i biskupové se marně snažili získat od něj různé ústupky na úkor církve, ale Mikuláš I. zůstával neochvějný. První konflikt měl tento papež s ravennským arcibiskupem Janem, který zneužíval svou církevní pravomoc natolik, že ho musel na dobu, než se mu podrobil, vyloučit z církve. Předtím ho třikrát vyzýval, aby se dostavil do Říma. Jan místo toho zakazoval tam cestovat i papežským úředníkům, vylučoval z Církve biskupy, zabíral cizí statky a kdo mu oponoval, šel do vězení. Na samotného papeže si šel stěžovat k císaři. Od toho dostal jen komisaře na jednání v Římě. Mikuláš I. je nepřijal, odmítaje císařské prostřednictví v záležitosti výlučně církevní. Na poselstvo, které pak přišlo z Ravenny prosit o zastání proti arcibiskupovi reagoval tím, že tam jel udělat osobně pořádek.
Později papež zasahoval i do nelegitimních manželských vztahů v císařské a královské rodině. Zvláště se jednalo o záležitost lotrinského krále Lothara II. a jeho manželky Teutbergy. Vleklý spor byl ukončen až se Lothar II. zřekl své milenky Valdrady. Mikuláš I. nekompromisně stál za tím, že manželství je nerozlučitelné jak pro krále, tak pro posledního poddaného. Viděl-li to potřebné, napomínal císaře, krále, biskupy a všechny další osoby.
Během svého pontifikátu Mikuláš I. zasahoval do zmatků v Cařihradu, které byly příčinou zvětšování se rozkolu mezi západní a východní církví. Tou dobou v Cařihradě vládla císařovna Teodora s kancléřem Teoktistem. Bardas, bratr císařovny, žárlil na Teoktista a proto proti němu popouzel i nezletilého císaře Michala III. Společně pak Teoktista uvrhli do vězení a císařovnu přinutili ke vstupu do kláštera i s třemi dcerami. Tím se konflikt přenesl i do záležitostí církve. Biskupem cařihradským byl v té době patriarcha Ignatius, kterého mladý císař s opilými kamarády veřejně zesměšňoval. To by Ignátius unesl, ale už ne pohoršení, které dával císařův strýc Bardas tím, že vyhnal svou manželku a žil v hříšném poměru s vdovou po vlastním synovi. Proto Bardasovi odmítl podat svaté přijímání. Ten v odvetu obvinil patriarchu ze spiknutí proti císaři a vyhnal ho z Cařihradu. Protože se mu nepodařilo patriarchu Ignatia přimět k rezignaci, nečekal na jeho sesazení a ustanovil novým patriarchou Fotia, který byl dosud velitelem císařovy stráže. Tomuto laikovi nechal udělit všechna církevní svěcení, včetně biskupského a o vánocích r. 858 jej ustanovit patriarchou. Většina východních biskupů se ze zbabělosti přidala k Fotiovi a Ignatiovi zůstalo věrných 10 metropolitů, 15 biskupů a velké množství kněží, mnichů i poustevníků. Obě strany se obrátily ve svém sporu do Říma k papeži. Ten vyslal své legáty, biskupy Radoalda a Zachariáše aby situaci v Cařihradu prověřili, ale oni pro nabídnuté úplatky a hrozby se dali získat na stranu Fotiánů.
Ti, na jaře 861, svolali do Cařihradu synodu, na kterou se dostavilo 318 biskupů, císař i Bardas. Předvedeného Ignatia odsoudili na základě klamných výpovědí a uznali Fotia za zákonitého patriarchu. Papežské listiny nebyly přečtené celé a části byly zkomoleny. Císař tuto synodu označil za všeobecnou a Fotius se papeži v listě ospravedlňoval, že jenom z donucení zaměnil svůj klidný život s těžkým životem patriarchy, ale že se cítí schopen své úkoly zvládnout.
Mikuláš I. se však nedal od nikoho přemluvit a na 18. 3. 862 svolal synodu do Říma. Pozval na ni i císařovy posly a pranýřoval před nimi své legáty, že neměli v Cařihradě práva k rozsuzování, pouze povinnost vyšetřit záležitosti týkající se Ignatia. Jeho odvolání papež nepotvrdil a věrným východním metropolitům a biskupům poslal okružní list s vysvětlením, že Ignatius zůstává ctihodným caři-hradským patriarchou. Císaři Mikuláš napsal, že poslal záležitost Ignatiovu vyšetřit a ne rozsoudit, že jej nepovažuje za sesazeného a Fotia za dosazeného patriarchu, dokud nebude v jeho přítomnosti pravda od všeho podvodu očištěna a objasněna. Své legáty papež pro zradu sesadil z hodností a Fotia prohlásil za zbaveného všech duchovních úřadů a svěcení jím udělovaná za neplatná.
Mezi Cařihradem a Římem došlo k situaci označované za bojový stav. Psaly se dopisy, v nichž papež na mnohé osobní urážky neodpovídal, ale žádal o poslání Ignatia a Fotia do Říma a hájil Petrův primát. Když roku 866 Mikuláš I. poslal poselstvo, v němž byl jako jeho legát biskup Donát, přes Bulharsko zároveň s misií bulharskou, císařští úředníci odmítli poselstvo pustit přes byzantsko-bulharskou hranici, nepodepíší-li předem Fotiovo vyznání víry. To se poslové neodvážili a tak jim nezbylo, než se vrátit.
V Bulharsku křesťanství šířila misie římská a na to v Cařihradě žárlili (přestože příčinou byla žádost bulharského krále o učitele křesťanství z Říma). Fotius toho využil a svou osobní záležitost učinil záležitostí celé východní církve. Začal s obviňováním papeže a latinské církve z bludařství, svolal východní patriarchy a biskupy na synodu do Cařihradu za účelem odsouzení papeže. V okružníku uváděl, že latinští kněží vnikli do Bulharska jako divocí vepři do vinice Páně a odloudili nesprávným učením národ přivedený ke křesťanství z Cařihradu. Mezi jiným Fotius vytýkal latiníkům sobotní posty, že dovolují v prvním svatopostním týdnu jíst mléčné pokrmy, že ukládají kněžstvu břímě celibátu, že mění vyznání víry, přidávajíce, že Duch svatý vychází od Otce i Syna, že si latinští kněží holí vous a další věci. Na závěr tvrdil, že prvenství biskupa římského přešlo s přeložením císařského sídla ze starého Říma na Řím nový, Cařihrad.
Fotius synodální spisy s odsouzením papeže r. 867 poslal císaři Ludvíkovi a Engelberce s vzácnými dary a uctivými listy. Papež Fotiovo jednání nepodceňoval, ale přibližovala se jeho smrt. Před ní oznámil arcibiskupovi remešskému Hinkmarovi a ostatním arcibiskupům a biskupům v království Karla Lysého příčinu nenávisti a závisti řeckých císařů proti Církvi latinské. Také co způsobila žádost bulharského krále a vypočítal zvyky, které Řekové latinské Církvi mají za zlé nebo jí připisují. Vyzval metropolity, aby svolali své podřízené biskupy a uvažovali, jak čelit těmto nactiutrháním.
Do období s těmito problémy spadá také byzantská misie Soluňských bratří Cyrila a Metoděje u slovanských národů. Papež nemohl kolem r. 861 vyhovět prosbě knížete Rostislava o poslání misionářů znalých slovanského jazyka, protože takové neměl. Rostislav se tedy r. 862 obrátil do Cařihradu, odkud byli posláni na Moravu bratři Cyril a Metoděj, kterým se poměry v Cařihradě příčily.
Po zprávě o zdárném působení soluňských bratří je Mikuláš I. pozval do Říma, ale toto pozvání patřilo mezi jeho poslední činy. Stejně jako slovanští apoštolové, měl prý i papež Mikuláš zájem na tom, aby na pomezí východní církve vznikla samostatná církevní organizace spojená s Římem přímo a nezávislá na Němcích i Byzancii. Zemřel však dříve, než apoštolové došli do Říma.
PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA
Zamyslím se nad tím, jak cenná je pro mne církev, co ji ohrožuje i dnes (otevření se svůdnému zlu – tedy hřích, kterého se její členové nechtějí zbavit) a jaký postoj ve vztahu k církvi Bůh ode mne očekává.Všemohoucí, věčný Bože, Tys postavil svatého Mikuláše do čela své církve, aby jí sloužil slovem i příkladem; na jeho přímluvu chraň všechny pastýře svého lidu i společenství věřících svěřené jejich péči a veď je cestou k věčné spáse. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen
(závěrečná modlitba breviáře)
Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum
Agnes, abbatissa Pragen (1282); Antoninus, Nicephorus, Zebinas, Germanus et Manathas (308); Mitrias (s. IV.); Brictius (444); Arcadius, Paschasius, Probus, Euthychianus et Paulillus (473); Leonianus (asi 518); Quinctianus (asi 525); Florentius, ep. Tijernen et Amantius presbyter (s. VI.); Dalmatius, ep. Ruthenen (asi 580); Himerius, eremita (asi 612); Eugenius, ep. Toletan (657); Maxellendis (670); Nicolaus I.♦ (867); Abbo, abbas Floriacen (1004); Varmundus♦ (asi 1010 nebo 1014); Homobonus (1197); Maria Teresia Scrilli♦ (1889); Augustina (Livia) Pietrantoni (1894); Ioannes Gonga Martínez♦ (1936); Maria a Patrocinio a Sancto Ioanne Giner Gomis♦ (1936); Robertus Montserrat Beliart♦ (1936); Carl Lampert (1944)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský