sv. Augustýna (Livie) Pietrantonini

Augustina (Livia) Pietrantoni

13. listopadu, připomínka
Úmrtí:	1894

ŽIVOTOPIS

Pocházela z velmi chudé rodiny v Itálii. Ve 20 letech vstoupila do Kongregace sester milosrdenství v Římě. Po noviciátu nastoupila do nemocnice Ducha svatého, kde ji čekalo prostředí velmi nepřátelské víře. Dobrovolně zde pracovala mezi nemocnými tuberkulózou. Při velkodušné službě z lásky ke Kristu přinesla i tu největší oběť, poté co byla napadena nožem od nenávistného pacienta. Mezi posledními slovy vyjádřila své odpuštění vrahovi a důvěru k Panně Marii. „Svým životem podala důkaz hrdinného milosrdenství,“ jak řekl Jan Pavel II. při její kanonizaci 18. 4. 1999.

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

VYDALA SVĚDECTVÍ O SVÉ LÁSCE K JEŽÍŠI

Narodila se 27. 3. 1864 v malé obci Pozzaglia Sabino ležící 75 km SV od Říma. Byla druhá z 11 dětí chudého rolníka a při sv. křtu dostala jméno Livia. Asi o čtyři roky později jí už byla udělena svátost biřmování, ale k prvnímu svatému přijímání šla až ve 12 letech. V rodině se jí dostalo dobré křesťanské výchovy, starala se o mladší sourozence a pomáhala v hospodářství. V sedmi letech již také vydělávala, takže na učení nezbýval čas. Zdá se až neuvěřitelné, že jako dítě pomáhala živit rodinu i fyzickou prací při stavbě silnice. Přesto byla radostným dítětem. Vynikala poslušností, pracovitostí, přátelskou povahou i snahou o růst v duchovním životě. Ráda druhým pomáhala a při práci se s kamarádkami dělila i o své duchovní zážitky. Účastnicím modlitební skupiny jednou prozradila, že by stála o to zemřít jako mučednice, aby vydala svědectví o své lásce k Pánu Ježíši. Později, když začala nahlas uvažovat o vstupu do kláštera, byla podezřívána, že se ohlíží po pohodlném životě. Proto řekla, že si vybere takovou řeholi, ve které se dře od rána do noci. Po rozhovoru s panem farářem se rozhodla pro Kongregaci sester milosrdenství sv. Jany Antidy Thouret (pam. 24. 8.), kde se řeholnice staraly především o trpící a chudé, včetně výchovy dívek.

Livia se proto vydala do Ústředního domu Sester milosrdenství v Římě, kde požádala generální představenou o přijetí do řehole, ale byla odmítnuta pro nízký věk. Znovu proto přišla v březnu 1886, aby po splnění věkové hranice mohla začít noviciát. Řeholní hábit s novým jménem Augustýna obdržela 13. 8. 1887 a následně začala pracovat v Nemocnici Ducha svatého nedaleko Vatikánu.

V té době byly napjaté vztahy mezi italským státem a církví, což nejvíc poznamenalo nemocnici, ve které pracovala sestra Augustýna. Boj zdejších liberálů znamenal propouštění kněží, odstranění křížů a obrazů s náboženskou tématikou.

Sestry dostaly zákaz mluvit o Bohu, modlit se s nemocnými a připravovat jejich duši na věčnost. Sestra Augustýna svěřovala sebe i pacienty do ochrany Panny Marie. Po práci na dětském oddělení přešla na infekční a nakonec souhlasila s prací mezi nemocnými s pokročilou tuberkulózou. Zde se nakazila, a když ji představená proto chtěla odvolat, odpověděla: „Matko, pokud pošleš k těm nemocným jinou spolusestru, nakazí se také. Je proto lepší, zůstanu-li já, která už jsem nemocná.“

Proti všem předpokladům se sestra Augustýna uzdravila a na izolovaném oddělení zůstala. S velkou láskou a pocitem odpovědnosti se věnovala každému z pacientů. Někteří se k ní sice chovali nepěkně, ale ona je omlouvala. Byla si vědoma, že na tom místě pracuje díky Boží lásce a ti lidé trpí svým postižením, jak se i vyjádřila. Jednak se snažila vcítit do jejich situace a pak také myslela na to, že službou jim slouží Kristu. Proto byla tak vstřícná a láskyplně pečlivá. Přesto se vyskytl pacient, jménem Romanelli, který v sobě živil nenávist a jednou prohlásil, že tu sestru zabije. Spolusestry i ředitel A. Ballor, byli proto zneklidněni, ale Augustýna jim odpověděla: „Nemůžeme zanedbávat naši povinnost milosrdenství a utíkat před nebezpečím, i kdyby šlo o život ... Já se ničeho nebojím. Pán na mě myslí.“ Ráno 13. 11., po příchodu na oddělení, ji Romanelli napadl nožem a uštědřil sedm bodných ran. Než skonala, šeptala slova odpuštění, která patřila nemocnému vrahovi a vroucně se modlila k Panně Marii.

Zpráva o smrti sestry Augustýny se doslova rozlétla a i liberální tisk ji označil za mučednici milosrdenství.

Blahořečená byla 12. 11. 1972 a svatořečená 18. 4. 1999.

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

Co nám asi nejvíce chybí, to je opravdovost sestry Augustýny, opravdovost projevovaná ve vztahu k největšímu Božímu přikázání „milovat Boha…“ Při věcech, které považuji za prvořadé se naučím připomínat si Ježíšova slova týkající se toho nejdůležitějšího, k nimž dodává: „a všechno ostatní bude vám přidáno.“ (Mt 6,33) – Všechno můžeme mít jako bonus, budeme-li mít v srdci lásku, před kterou se otevírá Boží království.

Bože, Tys povolal svatou Augustýnu ke službě lásky, aby následujíce Tvého Syna podala důkaz hrdinného milosrdenství; pomáhej i nám, abychom věrni Tvému volání šli cestou spravedlnosti a lásky, kterou nám Kristus ukázal. Prosíme o to skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

(na podkladě závěrečné modlitby breviáře)

Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Agnes, abbatissa Pragen (1282); Antoninus, Nicephorus, Zebinas, Germanus et Manathas (308); Mitrias (s. IV.); Brictius (444); Arcadius, Paschasius, Probus, Euthychianus et Paulillus (473); Leonianus (asi 518); Quinctianus (asi 525); Florentius, ep. Tijernen et Amantius presbyter (s. VI.); Dalmatius, ep. Ruthenen (asi 580); Himerius, eremita (asi 612); Eugenius, ep. Toletan (657); Maxellendis (670); Nicolaus I.^♦ (867); Abbo, abbas Floriacen (1004); Varmundus^♦ (asi 1010 nebo 1014); Homobonus (1197); Maria Teresia Scrilli^♦ (1889); Augustina (Livia) Pietrantoni (1894); Ioannes Gonga Martínez^♦ (1936); Maria a Patrocinio a Sancto Ioanne Giner Gomis^♦ (1936); Robertus Montserrat Beliart^♦ (1936); Carl Lampert (1944)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský