Ioannes de Tupharia, eremita
| 14. listopadu, připomínka | |
| Postavení: | poustevník |
| Úmrtí: | 1170 |
ŽIVOTOPIS
Narodil se asi roku 1084 v Tufara v provincii Campobasso v Itálii. Přestože své dětství neprožíval v prostředí víry, dostal se k ní v kostele svatého Petra a Pavla, kde se zamiloval do služby Pánu a začal žít podle evangelia. Rodiče se doslechli o tom, že nosí almužny a jídlo chudým lidem a pohněváni si na něj počkali. Když jim byl nucen ukázat obsah koše, s nímž byl na cestě k chudým, byl podle legendy vystlán růžemi.S vědomím, že je nemilou zátěží pro rodinu, odešel do světa. Toužil Po filozofickém a teologickém vzdělání v Paříži. Tam se také setkal s krajanem Štěpánem Corumanem. Zjistil však, že ho společenský život v tomto městě neuspokojuje a v chování učenců cítil varování. Uvědomil si, že jeho srdce tíhne k samotě a v ní má potřebu vnímat Boží slovo poněkud hlouběji. Vrátil se proto do svého rodiště, prodal všechno, co mu patřilo, a výtěžek rozdal chudým. Když opouštěl rodnou obec, potkal chudáka, který se neměl do čeho obléci, zastyděl se nad svým šatem, kterým se od něj tolik lišil, a věnoval mu ho.
Oproštěn od všeho zamířil k zalesněné hoře, aby v některé z jeskyní vedl asketický život. Všechny obtíže poustevnického života byl rozhodnut překonávat z lásky k Bohu. Vychovávat své „já“ pomocí sebezáporu a svůj kříž nést z lásky jako Jan je prospěšné na každém místě. Nepodaří se to kdekoliv komukoliv, i když doplňující potřeba je stejná: žít z Božího slova, životem prostoupeným modlitbou, rozjímáním a pokorným postojem, jak tomu bylo u Jana z Tufara.
Většinu svého života prý Jan trávil v jeskyních Baselice v Benevento, v oblasti italského regionu Kampánie, která se nachází asi 90 km severovýchodně od Neapole a asi 35 km severovýchodně od Benevento. Svým příkladem oslovil více mužů, kteří zatoužili po stejném způsobu života a požádali ho, aby se mohli k němu připojit. Jan, vida jejich upřímnou horlivost, uvážil výhody komunitního života a v roce 1156 se rozhodl pro stavbu kláštera „Gualdo Mazzocca“ ve Foiano. To se později stalo opatstvím, které nenabízelo jen prostor pro rozjímání a modlitbu, ale i podporu a praktickou pomoc.
V pokročilém věku onemocněl vysokou horečkou a 14. 11. odešel na věčnost.
Jeho ostatky byly 28. 8. 1221 slavnostně přeneseny do kostela za účasti tří biskupů. Později byly přemístěny do kostela sv. Bartoloměje v Galdo poblíž Tufara a Foiano.
Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum
Nicolaus Tavelic, Deodatus Aribert, Stephanus de Cuneo et Petrus de Narbona (1391); Theodotus, m. Hearacleæ (asi s. III.); Hypatius, ep. Gangren (s. IV.); Rufus, ep. Avenionen (s. IV.); Dubricius (s. VI.); Ioannes, ep. Tragurien (asi 1111); Ioannes de Tupharia, eremita (1170); Laurentius O'Toole (Lorcan Ua Tuathail) (1180); Siardus (1230); Serapion, m. Algariæ (1240); Ioannes Liccio♦ (1511); Gaspar Nishi Genka, Ursula et Ioannes♦, mm. Ikitsuki (1609); Stephanus Theodorus Cuénot (1861); Maria Luisa Merkert♦ (1872); Maria Teresa di Gesù /Maria Scrilli/ (1889 )
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský