Ioannes Liccio
| 14. listopadu, připomínka | |
| Postavení: | kněz OP |
| Úmrtí: | 1511 |
ŽIVOTOPIS
Pocházel z jihu Itálie. Při narození přišel o matku, ale z Boží milosti bylo o něj v tom nejnutnějším od sousedky postaráno. Stal se dominikánem, v rodném kraji vystavěl klášter. Kázal, šířil modlitbu růžence, konal zázraky, prokazoval milosrdnou lásku a vynikal i v dalších ctnostech řeholníka. Byl aktivní do velmi vysokého věku.ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI
O SÍLE MODLITBY A SÍLE LÁSKY
Jan Liccio se narodil zřejmě až po roce 1400 v Caccamo (Caccabi) ležícím asi 40 km od Palerma na Sicílii. Jeho otec byl chudý zemědělec a matka při porodu zemřela. Bylo nutné chodit pracovat na pole, ale na pečovatelku nebyly peníze. Otec údajně živil dítě šťávou z granátových jablek a nechával je doma samotné. Pochopitelně dítě v jeho nepřítomnosti křičelo tak, že to sousedka nevydržela a vnikla do domu bez vědomí otce a křičící dítě si pak vzala sebou. Doma je po utišení položila vedle svého muže, který trpěl ochrnutím a ten zázračně ozdravěl. Otce, nahněvaného pro vměšování se do jejich života, řeč o zázraku nezklidnila. Později se však nechal přemluvit a svěřoval malého Jana do péče sousedky, aby mohl v klidu pracovat. Její zájem byl prý ovlivněn i tím, že zdraví jejího muže nebylo trvalé, ale jakoby souviselo s přítomností dítěte. Jinými slovy, jakoby Boží prozřetelnost chtěla, aby zde došlo ke dvojí pomoci.
Tak začíná legendární vyprávění o Janovi Liccio, které se vyskytuje i v poněkud rozdílném podání, zejména co se týče roku narození, avšak i poslední martyrologium udává, že zemřel ve 110 letech. Podle doby setkání s P. Geremiem (Jeremiášem) byl jeho pozemský život o něco kratší.
Vrátíme-li se k legendě, hovoří o další mimořádné schopnosti dítěte. Ve věku, v němž druhé děti začínaly číst, Jan přednášel některé žalmy s dalšími modlitbami Církve. Při hlubším pohroužení se do modlitby se ocital v extázi. Když v 15 letech šel otci něco vyřizovat do Palerma, zastavil se v kostele sv. Zity ke zpovědi a náhodou se setkal s mladým dominikánem Petrem Geremiem. Ten mu doporučil stát se rovněž řeholníkem. Jan se sice považoval pro toto povolání za nehodného, ale nechal se přesvědčit, že může nabízenou milost přijmout, a ještě téhož roku oblékl dominikánský hábit, který pak nosil jako vyznamenání až do smrti.
Jan po dokončení studia, na které mu přispěli sousedé, přijal kněžské svěcení. Se dvěma spolubratry byl potom poslán do Caccamo založit klášter. Legenda zde připomíná epizodu, jak byli po cestě napadeni skupinou mladých, kteří se jim nejprve posmívali, a potom jeden mladík zaútočil na Jana nožem. Přitom mu zchromla ruka. Když mladíci již vzdálené dominikány dohnali s prosbou o odpuštění a Jan je vyjádřil znamením kříže, útočníkova ruka byla opět v pořádku.
Dominikáni ve zdraví dorazili na místo, ale spočítali si, že výstavbu kláštera po nezbytné finanční stránce nezvládnou. Jan pak při modlitbě dostal od anděla pokyn, aby stavěl na základech v lese. Tam našli opuštěnou stavbu, ze které již před mnoha lety měl být chrám Panny Marie Andělské. Řeholníci tuto stavbu převzali, ale během budování kláštera je zmiňována ještě mnohá další mimořádná pomoc na základě modlitby.
Lidem, kteří nepočítají s evangelní silou modlitby, se celý příběh může zdát pohádkový. Dnes v legendách objevujeme mezery v historičnosti jakoby nahrazované obrazným vyjádřením nezobrazitelné podstaty i příměsi fantazie, ale při jejich četbě nesmíme zapomínat ani na Boží všemohoucnost, která odměňuje důvěru a odpovídá na modlitby osob na zemi i v nebi. V tomto pohledu je příběh mnohem živější a má nám co říct pro povzbuzení.
Jan byl kazatelem konajícím zázraky pro svou velkou lásku tam, kde potřebná pomoc nebyla v jeho silách. Silou modlitby pomohl prosícímu, zcela zničenému sedlákovi s dobytkem postiženým epidemií i vdově se šesti hladovějícími dětmi. A různých zázraků na jeho přímluvu bylo více. Mezi nimi je i uzdravení nejméně tří lidí s rozbitou hlavou při nehodě a v té souvislosti je nyní vzýván při úrazu hlavy.
Jan byl dominikánem, který podporoval reformu a prosazoval řeholní disciplíny. Žil z evangelia a šířil modlitbu sv. růžence. Ještě ve více jak 90 letech byl aktivní v apoštolské činnosti.
Vidíme–li dnes málo zázraků, je to tím, že je málo lásky, mnoho sobeckosti a nedostatek důvěrné modlitby.
Jan Liccio byl blahořečen 25. 4. 1753 papežem Benediktem XIV.
PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA
Budu prosit o posílení víry a důvěry v Boží pomoc. V boji proti sobectví začnu milosrdným skutkem, pro který mám více možností než měl Jan Liccio.Bože, Tys nám zjevil, že láska k Tobě a k bližnímu je naplněním všech tvých přikázání; pomáhej nám, abychom jako blahoslavený Liccio ochotně prokazovali milosrdenství, a tak patřili mezi ty, kdo vejdou do Tvého království. Skrze Tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen
(na podkladě závěrečné modlitby breviáře)
Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum
Nicolaus Tavelic, Deodatus Aribert, Stephanus de Cuneo et Petrus de Narbona (1391); Theodotus, m. Hearacleæ (asi s. III.); Hypatius, ep. Gangren (s. IV.); Rufus, ep. Avenionen (s. IV.); Dubricius (s. VI.); Ioannes, ep. Tragurien (asi 1111); Ioannes de Tupharia, eremita (1170); Laurentius O'Toole (Lorcan Ua Tuathail) (1180); Siardus (1230); Serapion, m. Algariæ (1240); Ioannes Liccio♦ (1511); Gaspar Nishi Genka, Ursula et Ioannes♦, mm. Ikitsuki (1609); Stephanus Theodorus Cuénot (1861); Maria Luisa Merkert♦ (1872); Maria Teresa di Gesù /Maria Scrilli/ (1889 )
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský