Iosephus Pignatelli
| 15. listopadu, připomínka | |
| Postavení: | kněz TJ |
| Úmrtí: | 1811 |
ŽIVOTOPIS
Narodil se 27. 12. 1737 v Zaragoze ve Španělsku do šlechtické rodiny jako sedmý z devíti dětí Antonína Pignatelli a Marie Františky Fernández de Heredia Moncayo. Josefovi ještě nebylo 5 let, když mu zemřela matka a o jeho výchovu se začala starat sestra. Otec se s nejmladšími dětmi přestěhoval do Neapole, kde do 8 roků zemřel.Josef 8. 5. 1753 vstoupil v Tarragoně do jezuitského řádu a o dva roky později složil řeholní sliby. Studoval krátce v Manrese, pak tři roky v Calatayud a čtyři roky teologie v Zaragoze. Kněžské svěcení přijal v týdnu před vánocemi r. 1762. Následně byl poslán do rodného města, kde přes čtyři roky vyučoval gramatiku a pomáhal ve farnosti.
Další doba působnosti v Tovaryšstvu Ježíšovu je řazena k nejobtížnějším. Na začátku dubna 1767 král Karel vyhnal jezuity ze Španělska. Pro šlechtický původ mohl Josef se svým mladším bratrem Mikulášem, rovněž jezuitou, zůstat žít ve Španělsku. Oba však tuto nabídku odmítli a připojili se k 600 jezuitům deportovaným zprvu na ostrov Korsiku, protože v Civitavecchia jim byl přístup do země odepřen. V září 1768 si francouzská vojska podmanila Korsiku a následovalo okamžité vyhnání jezuitů. Byli dopraveni do Janova, odkud je čekal obtížný pochod do města Ferrara.
Pignatelli důvěřoval v Boží Prozřetelnost a snažil se vidět za vším její působení směřující na cestu k obnovení Tovaryšstva. Nepatřil k reptajícím, ale k významnému spojovacímu článku mezi starým a novým Tovaryšstvem. Žil jako dobrý kněz, nashromáždil bohatou knihovnu, četl, vzdělával se a pracoval na obnově jezuitského řádu v Římě, v Latiu a v Umbrii. Historik o. Jan Andrés, který ho dobře znal z Neapole, o něm později napsal, že se „vyznačoval pokorou a láskou, a zároveň mnohem více vynikal důvěrou v Boha“.
Po tichém souhlasu papeže Pia VI. obnovil Josef Pignatelli 6. 7. 1797 své sliby soukromě schválené generálním vikářem v Rusku a převzal určitou odpovědnost za projekt obnovy. Roku 1799 dostal od papeže ústní dovolení organizovat noviciát v Colorno, severně od Parmy, který byl v té době jediným v západní Evropě. Kanonické schválení slibů se v roce 1801 týkalo jen Ruska.
Josef Pignatelli byl 7. 5. 1803 od představeného v Rusku jmenován provinciálem Itálie. Začal zřizoval koleje a pořádat lidové misie. Pomáhal starým, nemocným i vězňům. Jeho působením se v Itálii utvářelo nové Tovaryšstvo s dojmem, že jde o původní, které se tajemným způsobem zachovalo v Rusku.
Oficiálního obnovení jezuitského řádu v r. 1814 papežem Piem VII. se o. Pignatelli nedožil. Zemřel v Římě 15. 11. 1811 pro krvácení v důsledku tuberkulózy a byl pohřben v kostele San Pantaleo. Jeho ostatky jsou dnes uloženy v relikviáři pod oltářem v kapli Umučení v kostele AI Gesù v Římě do blízkosti zakladatele řádu sv. Ignáce.
Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum
Albertus Magnus, ep. Ratisbonen. et doctor Eccl. (1280); martyres Hippone XX (s. III./IV.); Gurias et Samonas (306); Felix de Nola (s. IV./V.); Maclovius seu Machutus (asi 640); Desiderius, ep. Cadurcen (655); Marinus et Anianus, m. in Bavaria (s. VII./VIII.); Sidonius, abbas (po r. 684); Fintanus, reclusus (asi 878); Leopoldus Pius (1136); Hugo Faringdon seu Cook, Ioannes Eynon et Ioannes Rugg♦ (1539); Richardus Whiting, Rogerius James et Ioannes Thorne♦ (1539); Lucia Broccadelli♦ (1544); Caius Coreanus♦ (1624); Rochus González et Alphonsus Rodríguez, presb. Soc. Iesu (1628); Iosephus Pignatelli (1811); Iosephus Mkasa Balikuddembé (1885); Maria a Passione /Helena/ de Chappotin de Neuville♦, virgo (1904); Raphael a Sancto Ioseph (Iosephus) Kalinowski (1907)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský