sv. Rafael Josef Kalinowski

Raphael a Sancto Ioseph (Iosephus) Kalinowski

15. listopadu, připomínka
Postavení:	kněz OCD
Úmrtí:	1907

ŽIVOTOPIS

Polák, Josef Kalinowski, po maturitě r. 1851 studoval zemědělství a pak v Petrohradě vojenské inženýrství. Tam se r. 1856 stal poručíkem u ženistů v carské armádě. Po skončení vojenské kariéry v Rusku byl zapojen ve vlasti do „lednového povstání“ a byl zajat. Hrozila mu smrt oběšením, ale skončil na Sibiři. Po návratu se v r. 1877 se stal bosým karmelitánem v Grazu, r. 1882 knězem, pak převorem v Czerné a ve Wadovicích. Zasloužil se o obnovu řádového života v Polsku a zemřel v 72 letech.

ŽIVOTOPIS PRO MEDITACI

OBNOVITEL ZVANÝ „CHODÍCÍ MODLITBA“

Pocházel z Litvy, narodil se 1. 9. 1835 ve Vilně a při sv. křtu dostal jméno Josef. Jeho otec Ondřej Kalinowski byl profesorem na gymnáziu. Rodiče vychovávali Josefa od útlého dětství ke zbožnosti a šlechetnosti. V roce 1851 odmaturoval a pokračoval ve studiu na vyšší zemědělské škole v Horách-Horkách u Orszy. Protože v Polsku byla ruskou vládou zakázána vysokoškolská studia, využil jediné možnosti na petrohradské univerzitě, kde vystudoval vojenské inženýrství. V Petrohradě se pak r. 1856 stal poručíkem u ženistů v carské armádě. Po dvou letech dostal za úkol řídit společnost pro výstavbu železnice Kursk-Kyjev-Odesa. Ve 25 letech byl přeložen do vojenské pevnosti.

I v prostředí vojenského a světského života si stále udržoval vědomí svého křesťanského povolání, v němž je na předním místě láska k bližním. Ač se někdy cítil bezradný, držel se správného směru podle vnitřního kompasu, směřujícího k pravé lásce. Uvádí se, že z nedostatečného příjmu mnoho pomáhal chudým. Zavedl vyučování nedělní školy a v ní probíral s mládeží téma o Bohu a vlastenectví.

Na žádost svých rodáků se r. 1863 účastnil spolupráce při polském tzv. „lednovém“ povstání proti caru Alexandru II., ač předvídal jeho špatný konec. Vojenských závazků u ruské armády byl zproštěn údajně ze zdravotních důvodů. S úmyslem pomoci svým rodákům, nastoupil do úřadu ministra národní obrany. Povstání na Litvě vedl s podmínkou, že se nebude podílet na vynášení rozsudků smrti a účastnit jakékoli popravy. Při krvavém potlačení povstání byl prý v březnu zrazen. K jeho uvěznění carskou armádou, s následným vojenským soudem, došlo 25. 5. 1864. Rozsudek zněl: smrt oběšením. Byl mu však změněn na 10 let nucených prací na Sibiři. Sebou, na cestu dlouhou 8000 km, nesl si evangelium, Následování Krista a kříž. Prvních 9 měsíců prožil v etapním vězení na ostrově Usolé. Pracoval s okovy na nohou poblíž Bajkalského jezera.

Volný čas věnoval modlitbě, četbě a studiu. Domů napsal: „Svět mi může všechno vzít, ale vždy mi ještě zůstane jedna pro něj nepřístupná skrýš: modlitba. Do ní je možné ve formě naděje shrnout minulost, přítomnost a budoucnost.“

V jiném listě napsal: „Kromě modlitby nemám nic, co bych mohl obětovat Pánu Bohu: mohu ji považovat za svůj jediný dar. Postit se nemohu, almužny není z čeho dávat, k práci chybí síly. Zůstává mi pouze trpět a modlit se. Větší poklady jsem však nikdy neměl a ani nechci.“

Býval viděn na kolenou mezi spícími odsouzenci. Obrňoval se vírou a s její pomocí velkodušně konal milosrdné skutky. Ošetřoval nemocné, tišil neklidné a vyučoval mladé trestance. Dělal i hospodářského správce mezi vězni. Na ostrově Usolé začal konat duchovní cvičení podle sv. Ignáce z Lyoly, za pomoci knihy od Luise Molocké. Z další knihy se dozvěděl o řádu karmelitánů, o který se začal více zajímat a uvažoval, jaký vliv by mohl mít na pravoslavné věřící, za které se často modlil.

Díky amnestii v roce 1868 byl osvobozen od nucených prací, ale trest vyhnanství zůstal v platnosti. Působil tedy v Irkutsku, kde byl nedostatek odborníků. Věnoval se zvláště výuce a mravní výchově mládeže. Pomáhal, rovněž deportovanému místnímu faráři o. Kryštofu Szwernickému. Připravoval děti k 1.sv. přijímání. Dříve než se mohlo jednat o návrat vězňů, amnestovaných od nucených prací, vyšlo nařízení, že musí ještě dva roky setrvat ve východním Rusku. V roce 1872 mu byl nařízen pobyt v městě Permu. V únoru r. 1874 se příbuzným podařilo získat pro něj prominutí zbytku trestu s tím, že nesměl na Litvu. Od toho roku, díky Luise Molocké, působil v Paříži jako domácí učitel a vychovatel mladého šlechtice Augusta Czartoryského, s nímž cestoval po Evropě. Kvůli svému rozhodnutí pro Karmel se ve Francii rozloučil se svým svěřencem, jenž později zemřel jako salesián s pověstí svatosti.

Josef ve 42 letech vstoupil k bosým karmelitánům v Grazu (Štýrský Hradec v Rakousku) a 26. 11. 1877 tam složil řeholní sliby s přijetím jména Rafael od sv. Josefa. Teologická studia pak začal v Czerné u Krakova a 15. 1. 1882 byl od kard. Dunajevského vysvěcen na kněze. Následně se stal v Czerné představeným kláštera. Byl dbalý obzvlášť na skutky lásky a zachovávání řehole. Získal si všeobecnou důvěru a obdiv. Byl velmi vyhledávaným zpovědníkem a hodně času strávil ve zpovědnici. V roce 1884 zreorganizoval krakovský klášter sester a téhož roku založil nový klášter v Przemyšlu. V roce 1888 prý i ve Lvově na Ukrajině.

Za představeného do Wadovic byl poslán z Czerné. S generálním představeným, otcem Jeronýmem M. Gottim se postaral r. 1892 o zbudování Apoštolské školy ve Wadowicích. Stála na městském pahorku, přejmenovaném na Kopec sv. Josefa. Rodila se tam nová povolání polské karmelitánské provincie. Otec Rafael byl ryzím knězem, který s krajní obětavostí žil své poslání. I když nebyl výmluvným kazatelem, budil obdiv svým vystupováním, přiváděl k pokání i mnohé prostitutky a šířil úctu a lásku ke škapulíři.

Roku 1899 byl jmenován vizitátorem a provinčním vikářem pro polské kláštery v Haliči. Oživil ducha reformy sv. Terezie a dbal o rozvoj těchto klášterů. Snažil se též získávat nová povolání, avšak usiloval více o jejich kvalitu než o počet. Byl označen za obnovitele řádu v Polsku.

Za pomoci dalších osob vydal Rafael od sv. Josefa na začátku století čtyři svazky Kronik klášterů bosých karmelitek v Polsku, na Litvě a na Ukrajině. S pomocí terciářek rozšířil v Polsku další spisy: Dějiny Duše od Terezičky, Život francouzského generála Louise Gastona de Sonis (karmelitánského terciáře, + r. 1887) i knihu Heřmana Cohena, pianisty obráceného ze židovství na katolickou víru, který jako karmelitán přijal řeholní jméno Augustin Maria od Nejsv. Svátosti.

Přes svoji aktivitu vynikal jako muž modlitby a spolubratři ho proto nazvali „chodící modlitbou“. V roce 1904, z rozhodnutí představených, začal psát svůj životopis. Nucené práce a horlivá činnost na poli lásky se podepsaly na jeho zdraví. Po velkém vyčerpání sil na konci roku 1906 těžce onemocněl. V polovině listopadu následujícího roku ve Wadowicích nemoci podlehl. Pohřben byl v Czerné.

Přes svoji aktivitu vynikal jako muž modlitby a spolubratři ho proto nazvali „chodící modlitbou“. V roce 1904 z rozhodnutí představených začal psát svůj životopis. .

Nucené práce a horlivá činnost na poli lásky se podepsaly na jeho zdraví. Při velkém vyčerpání sil se na konci roku 1906 u něj objevilo těžké onemocnění. Tomu v polovině listopadu následujícího roku ve Wadowicích podlehl. Pohřben byl v Czerné.

Papež Jan Pavel II. tohoto světce blahořečil 22. 6. 1983 na krakovských Bloňských pláních a kanonizoval 17. 11. 1991 v Římě.

PŘEDSEVZETÍ, MODLITBA

Není obnovy bez modlitby. Na to musím pamatovat a podle výzvy o. Rafaela k úsilí o obrácení na cestu svatosti, budu nejen prosit o potřebnou milost, ale více se snažit žít životem modlitby.

Bože, svatého kněze Rafaela jsi naplňoval duchem síly navzdory protivenstvím a horlivou láskou usilující o jednotu Tvé církve; na jeho přímluvu upevni naši víru a spoj nás v bratrské lásce, abychom účinně přispívali k tomu, že všichni budeme jedno v Kristu. Neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. Amen

( závěrečná modlitba z karmelitánského Propria k breviáři)

Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Albertus Magnus, ep. Ratisbonen. et doctor Eccl. (1280); martyres Hippone XX (s. III./IV.); Gurias et Samonas (306); Felix de Nola (s. IV./V.); Maclovius seu Machutus (asi 640); Desiderius, ep. Cadurcen (655); Marinus et Anianus, m. in Bavaria (s. VII./VIII.); Sidonius, abbas (po r. 684); Fintanus, reclusus (asi 878); Leopoldus Pius (1136); Hugo Faringdon seu Cook, Ioannes Eynon et Ioannes Rugg^♦ (1539); Richardus Whiting, Rogerius James et Ioannes Thorne^♦ (1539); Lucia Broccadelli^♦ (1544); Caius Coreanus^♦ (1624); Rochus González et Alphonsus Rodríguez, presb. Soc. Iesu (1628); Iosephus Pignatelli (1811); Iosephus Mkasa Balikuddembé (1885); Maria a Passione /Helena/ de Chappotin de Neuville^♦, virgo (1904); Raphael a Sancto Ioseph (Iosephus) Kalinowski (1907)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský