Edmundus Rich
| 16. listopadu, připomínka | |
| Postavení: | biskup |
| Úmrtí: | 1240 |
| Atributy: | kříž, berla, lilie, kniha nebo koruna |
ŽIVOTOPIS
Narodil se kolem r. 1180 v Abingdonu ležícím asi 9 km jižně od Oxfordu v Anglii. Jeho otec Reginald Rich byl obchodníkem a s pokročilejším věkem se po souhlasu manželky Mabily rozhodl stát mnichem.Edmund po docházce na školu v Oxfordu pokračoval ve studiu v Paříži. Před odchodem do světa přijal od starostlivé matky mnoho rad, kterými se řídil, aby si uchoval čistou duši a dodržel slib, který dříve dal Panně Marii v Oxfordu. Jeho život v Paříži můžeme označit za asketický, neboť nejen že se zdržoval výhradě na třech místech, kterými byla škola, kostel a pokoj, v němž bydlel, ale nosil i kající žíněný pás. Dále si na boj s pokušením zakoupil dva prsteny, na nichž měl vyryto „Ave Maria“. Jeden zavěsil na obraz Matky Boží a druhý stále nosil na ruce, čímž si oživoval svůj vztah k P. Marii. Tato drobnost mu velmi pomáhala zůstat takovým, jakým byl, a už pohled na prsten byl i posilující modlitbou a obnovou jeho odevzdanosti do Mariiny ochrany.
Ze studií v Paříži byl na určitou dobu odvolán zpět domů a vracel se až po smrti matky a dojednaném přijetí mladších sester do kláštera. V Paříži získal doktorát a začal vyučovat na vysoké škole. Následně si zvolil studium teologie. Po absolvování školy v roce 1219 učil v Oxfordu a zde pak údajně přijal kněžské svěcení a začal kazatelskou činnost s nemalým úspěchem. Pro velký počet posluchačů míval kázání i pod širým nebem. V roce 1222 byl jmenován pokladníkem při Salisburské katedrále a o dva roky později byl prý povolán na uvolněné místo na arcibiskupství v Canterbury. Snažil se i jako kanovník a kustod žít velmi skromně a vynikal velkou štědrostí k chudým.
Roku 1227, hned po nástupu papeže Řehoře IX., se na jeho výzvu začínalo s přípravami křížové výpravy do Palestiny. Papež naléhal, aby ti, kteří se k účasti zavázali, splnili svůj slib a kanovník Edmund Rich dostal za úkol kázáními v Anglii podporovat křižácké tažení proti Saracenům. Na příkaz papeže měl být vydržován od prelátů a držitelů církevního obročí, ale on tyto podpory za plnění úkolu odmítal. Co ho trápilo, bylo nedodržení slibů panovníků, zvláště císaře Bedřicha II., který se 9krát zavázal k účasti na křížové výpravě, ale protože se váhal dostavit, vojska se rozešla. A v dalším roce podle jeho vůle vedená výprava byla považována za neúspěšnou.
Edmund Rich 2. 4. 1234 přijal v Canterbury biskupské svěcení a uvádí se, že vynikal jako neoblomný a neúnavný bojovník za čistotu v církvi. V roce 1238 mu papež Řehoř IX. poslal pallium coby odznak arcibiskupské hodnosti s přáním, aby byl potvrzen a uveden do úřadu. Král Jindřich III. s volbou souhlasil, ale projevil se pak jako slaboch, řídící se radami oblíbenců z Francie. Ti se obohacovali podvodným způsobem na úkor domácích velmožů, neostyšně padělali královskou pečeť i podpisy krále ke škodě lidu. Arcibiskup Edmund v doprovodu dalších biskupů šel ke králi a přímo mu řekl, že toto jednání nemohou snášet a hrozili pro ně klatbou. To pomohlo a král cizince na svém dvoře nahradil anglickými velmoži, kteří měli důvěru lidu. Edmund pak říšské pány a preláty přiměl, aby zadluženému králi přispěli třicátým dílem svého jmění. V roce 1236 požehnal královu sňatku a jeho manželku korunoval na královnu. Jindřich III. však nadále jednal lehkovážně, takže se dostával do finančních potíží. Biskupství a opatství nechával záměrně neobsazené, aby z jejich důchodů měl zisk jeho dvůr. Papeže bez vědomí svých rádců požádal, aby byl do Anglie vyslán apoštolský legát s plnou mocí. Jeho pomocí chtěl mařit snahy arcibiskupa Edmunda. Ten se značnými oběťmi vymohl od Řehoře IX. bullu zplnomocňující anglické arcibiskupy obsazovat uprázdněná církevní obročí, pokud by na ta místa do dvou měsíců nebyl nikdo řádně dosazen. Proti tomu poslal král do Říma stížnost, pro kterou papež bullu odvolal; a nešlo jen o toto omezení, na kterém měl podíl papežský vyslanec nadržující králi v Anglii. Ten rušil různá rozhodnutí metropolity a podkopával jeho autoritu. V důsledku toho mniši kláštera v Canterbury odmítli arcibiskupa jako představeného poslouchat a také bojovali proti jeho snaze založit v Kentském hrabství kapitulu. Nic nepomáhalo a působené křivdy kvůli úsilí o spravedlnost arcibiskupovi působily velké soužení. Přesto nikdy nezahořkl a modlitbou se posiloval k trpělivosti. O vztahu k nepřátelům říkal: „I kdyby mi vyrvali oči, nepřestal bych je milovat!“
Přátelům, kteří ho litovali, odpovídal: „Křivdy, které se mi dějí, jsou sice bolestné, ale jsou užitečné pro spásu mé duše.“
Církev v Anglii žalostně upadala a o. Edmund myslel na účty, které bude muset z jejího vedení Bohu předložit. Jako projev nesouhlasu s děním v Anglii, s hořkou lítostí v srdci r. 1242 opustil tajně vlast a odešel do Francie, jako do dobrovolného vyhnanství. Přišel do cisterciáckého opatství Pontigny v Auxerreské diecézi a nějakou dobu zde vedl duchovní život a kázal i v okolních městech. Jeho tělesných sil rychle ubývalo, místní vysoké teploty mu škodily a tak na radu lékařů odešel do Soissy v Provensálsku, kde mělo být pro něj klima mnohem příznivější. Jedná se o historické území v jihovýchodní Francii. Zde však brzy zemřel, když po přijetí svátostí něžně líbal kříž.
Jeho tělo pak bylo převezeno do Pontigny, kde ho mniši pohřbili v klášterním kostele ve výroční den památky anglického krále a mučedníka sv. Edmunda. V roce 1247 jej papež Inocenc IV. prohlásil za svatého.
Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum
Margarita de Hungaria (1093); Gertrudis Magna, virgo (asi 1302); Augustinus et Felicitas, m. Capuæ (asi 250); Leocadius et Lusor (s. IV.); Eucherius, ep. Lugdunen (449); Othmarus (759); Æmilianus, eremita (asi 767); Simeon♦, abbas (1141); Edmundus Rich (1240); Agnes, virgo (1253); Eduardus Osbaldeston♦ (1594)
© Životopisy zpracoval Jan Chlumský