sv. Filipína Duchesne

Philippina Duchesne

18. listopadu, připomínka
Postavení:	řeholnice
Úmrtí:	1852

ŽIVOTOPIS

Narodila se 29. 8. 1769 v Grenoblu ve Francii do bohaté rodiny právníka. Již v dětství zatoužila stát se řeholnicí a pracovat v misiích. Později kvůli této touze utekla z domu a v rodném městě vstoupila do kláštera salesiánek.

V roce 1789 vypukla ve Francii revoluce a Filipína Duchesne se v důsledku rozpuštění klášterů vrátila domů. Starala se o opuštěné děti, chudé a nemocné. Pomáhala i kněžím, kteří se museli skrývat. Filipínin otec, který už povolání své dcery plně akceptoval, jí v roce 1794 koupil dřívější budovu kláštera. Ona však už své spolusestry dohromady nedala a po setkání s o. Josefem Varinou, který s Magdalenou Sophií Barat (pam. 25. 5.) zakládal institut řeholních sester Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, jim tuto budovu dala. Zároveň do tohoto institutu, zahajujícího činnost 13. 12. 1804, vstoupila. Matka Barat potom rok vedla noviciát Filipinin i několika dalších kandidátek. Když Filipína Růžena Duchesne 25. 11. 1805 složila řeholní sliby, jako sekretářka představené převzala vedení komunity, protože matka Barat se vracela do Paříže.

Matka Barat dostala v r. 1817 od biskupa Dubourga z Lousiany žádost o skupinu sester, které by jako misionářky a vychovatelky mládeže rozvíjely činnost v jeho diecézi při soutoku řek Missouri a Mississippi. Matka představená věděla, jak o toto poslání Filipína stojí, proto ji do Ameriky vyslala se čtyřmi dalšími sestrami. Vypluly v březnu 1818 a 29. 5. dorazily do New Orleansu. Odtud se sestry během 40 dní dostaly malým parníkem do města Saint Louis a pokračovaly do Saint Charles du Missoury. Zde hned začaly se zřizováním bezplatné školy a ve Fleurissante zřídily penzion. Pro nové kandidátky brzy otevřely noviciát a pod vedením matky Filipíny v činnosti pokračovaly na dalších místech. Po 10 letech měly sestry v této diecézi šest domů s 350 žákyněmi a se 64 sestrami, z nichž 50 bylo místního původu.

Sestra Filipína jako představená působila coby učitelka, konala domácí práce a pečovala o nemocné. Ve své horlivosti i přes svůj věk udávala spolusestrám tempo, kterému nestačily a snažily se ji brzdit. V roce 1840, kdy jí bylo 71 let, se vzdala všech funkcí a jako obyčejná řeholnice odešla do St. Louis a odtud na pozvání jezuity o. de Smedta do první linie indiánských misií, ke kmeni Potowatomis v Kansasu. Když pro své stáří, omezující její pohyblivost, již nebyla schopna konat katecheze, trávila celé dny na modlitbách před svatostánkem v kapli, kam jí Indiáni chodili prokazovat vděčnou úctu a mezi sebou ji nazývali stále se modlící nevěstou. V červenci 1842 se musela vrátit do Saint Charles a tam zemřela až po dalších deseti letech, po která trpěla připoutána na lůžko.

Blahořečená byla 12. 5. 1940 papežem Piem XII. a kanonizována 3. 7. 1988 papežem Janem Pavlem II. za účasti Indiánů v Římě.

Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

dedicatio basilicarum Sanctorum Petri et Pauli Apostolorum; Romanus, diaconus (303); Patroclus, presb. (asi 576); Maudetus (s. V.); Romacharius (s. VI.); Theofredus (asi 752); Oda, abbas (942); Leonardus Kimura, Andreas Murayama Tokuan, Cosmas Takeya, Ioannes Yoshida Shoun et Dominicus Jorge^♦ (1619); Philippina Duchesne (1852); Grimoaldus a Purificatione (Ferdinandus) Santamaria (1902); Carolina Kózka (1914); Maria a Refugio (Maria Gabriela) Hinojosa y Naveros et V socire: [Iosepha Maria (Maria del Carmen) Barrera y Izaguirre, Teresia Maria (Laura) Cavestány y Anduaga, Maria Angela (Martina) Olaizola y Garagarza, Maria Gratia (Iosepha Ioachima) Lecuona y Aramburú, Maria Agnes (Agnes) Zudaire y Galdeano]^♦ (1936)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský