blah. Tomáš Reggio

Thomas Reggio

22. listopadu, připomínka
Postavení:	arcibiskup
Úmrtí:	1901

ŽIVOTOPIS

Narodil se 9. 1. 1818 ve šlechtické rodině v Janově v Itálii. Po maturitě vstoupil do semináře a dal si závazek: „Chci být svatým za každou cenu, chci budovat svůj život na dvou pevných zásadách: na modlitbě a askezi.“ Kněžské svěcení přijal 18. 9. 1841. Brzy se stal rektorem semináře v Chiavari, kde se pak významně podílel na založení katolického deníku „Stendardo Cattolica“. Zreformoval seminární řád a kladl důraz na samostudium i na prohlubování kněžského povědomí. Novinařina se stala jeho oblíbenou činností. V katolickém deníku se snažil nestranně a objektivně šířit informace z náboženského, společenského i politického života. V roce 1865 se v tomto deníku objevila propagace katolických kandidátů do parlamentu a snaha o založení katolické politické strany. V té době Pius IX. vydal dekret proti účasti katolíků na politickém životě v Itálii. Tomáš Reggio, ač nerad, z poslušnosti deník pozastavil.

V roce 1877 se stal biskupem v diecézi Ventimiglia, kde se s velkou horlivostí ujal svěřeného úkolu. Na oslici navštěvoval i velmi vzdálené vesnice své diecéze, dobrosrdečně s lidmi komunikoval, naslouchal jim a modlil se s nimi. Vytrvale prosil o milost získávat mnohé duše pro Krista. Svolal tři diecézní synody a aktivně usiloval o duchovní obnovu života v kraji. Snažil se o hlubší prožívání liturgie, podporoval kostelní chóry a exercicie pro jednotlivé stavy. V roce 1878 založil Kongregaci sester sv. Marty za účelem péče o nejchudší. Pověřil ji úkolem pomáhat pastýřům církve v charitativní i osvětové činnosti. Podílel se na formaci novicek, kterým kladl důraz na potřebu kontemplativní modlitby.

Když byla v roce 1887 oblast Ligurie postižena zemětřesením, biskup Reggio se všemi možnými způsoby snažil pomoci poškozeným. Zpřístupnil bezdomovcům kláštery, řeholní domy i farní budovy. Pro sirotky zřídil útulek ve Ventimiglia a v San Remo.

V roce 1892, vzhledem k věku a zhoršujícímu se zdravotnímu stavu, požádal papeže Lva XIII. o uvolnění z povinností ordináře. Ten ho však místo toho jmenoval janovským arcibiskupem, a to v době, kdy se na mnoha místech vyhrocovala napjatá situace mezi občanskými úřady a církví. Arcibiskup Reggio se osvědčil jako velmi rozvážný a trpělivý. Dokázal naslouchat a navazovat potřebný dialog, čímž postupně změnil nepřátelství místních liberálů k církvi. Zajímal se o sociální problémy dělníků, založil společnost na pomoc emigrantům a nezůstával bez zájmu o všechny další katolické organizace.

Denně vstával před třetí hodinou a do šesté hodiny se v kapli modlil. Modlitba byla pro něj zdrojem vnitřní síly.

Roku 1901 se spolu se spolubratry v biskupském úřadě odebral do obce Triora, aby u nohou sochy Vykupitele na hoře Saccarello (n.v. 2200 m) svěřil Bohu a Marii nové století. Zde náhle onemocněl a 22. 11. zemřel.

Blahořečený byl 3. 9. 2000 papežem Janem Pavlem II., který ho představil jako vzor pro biskupy, kněze i laiky. V beatifikační homilii o arcibiskupu Reggiovi uvedl, že „jeho poselství lze shrnout do dvou slov: pravda a láska. Především jde o pravdu, která znamená soustředěné zaposlouchání se do Božího slova, jakož i odvážnou a aktivní obranu a šíření evangelního učení. Dále jde o lásku, která přikazuje milovat Boha a přes něj něžně obejmout všechny lidi jako Kristovy bratry.“

Přehled světců tohoto dne podle Martyrologium Romanum

Cæcilia, virgo romana et m. (století neznámé); Philemon Colossensis (s. I); Ananias, m. in Perside (345); Benignus, ep. Mediolanen. (asi 470); Pragmatius (asi 517); Salvator Lilli et VII socii armeni: Cerun filius K'uraži, David filius Davidis, Ioannes Baldji K'adir filius Xodianin, Paulus filius Ieremiæ, Theodorus filius Davidis et Vardavar filius Dimbalac^♦ (1895); Thomas Reggio^♦ (1901); Petrus Ramirez Esqueda (1927); Elias (Iulianus) Torrijo Sánchez et Bertrandus (Franciscus) Lahoz Moliner^♦ (1936); Ferdinandus Maria Llovera Puigsech^♦ (1936)

© Životopisy zpracoval Jan Chlumský